Už ani jedno křivé slovo o starých lidech, prosím

06.02.2018 12:03
Nechtěla jsem zprvu reagovat na výroky některých lidí o starých lidech coby voličích prezidenta Zemana. Tento článek je o tom, jakou cenu starší generace pro nás ve skutečnosti má.

V naší čtvrti žije mnoho starých lidí, kteří jsou však soběstační, takže mohou bydlet ve svých bytech a těšit se z toho, že jsou jako manželé spolu, ale někteří jsou i osamělí. Snaží se, aby nebyli dětem, které často bydlí v sídlištích nebo mimo Brno, na obtíž. Mám je ráda, protože za ty roky, co bydlíme s nimi v této čtvrti, jsem si na ně zvykla. Kolikrát mi poradili a kolikrát mi bylo milé, ve dnech úzkosti, že jsem si měla s kým promluvit. A jak čas běží, i oni potřebují vlídné slovo, sedět na kus řeči a občas si i poplakat za těmi, kteří je opustili.

Říkám si, že můj vztah ke starým lidem je odvozen od vztahu k mým prarodičům a někdy si hodně vyčítám, že jsem je tehdy nechápala a nebyla jsem s nimi ve své dospělosti častěji, ale žili dost daleko, a tak jsme si více dopisovali a telefonovali. Ale v dětství jsem hodně silně prožívala domácnosti mých prarodičů. Měli spoustu zajímavých věcí, starobylé zařízení a domem se linula vůně pečení a květin, které babičky pěstovaly na zahrádkách. A to se prostě nezapomíná, zvláště v těch těžších životních zkouškách, kterými každý člověk tím, jak dospívá, prochází. Samozřejmě, že jsem žila s rodiči, ale těm se některé věci těžko říkaly. Každý malér v nich vzbuzoval strach, co se to stalo, a aby to lidé nevěděli, aby nebyly klepy a aby to neuškodilo v budoucnosti. Naše babičky a dědečkové byli jiní. Prožili si své, za protektorátu, po válce, po celou dobu prožívali strach, úzkost a nejistotu a v tom naši rodiče pochopitelně vyrůstali a převzali tyto vztahy ke svým postojům k nám, dětem.

Moje babičky ovládaly všechno, co bylo třeba k udržení domácností, a vynikaly šetrností.

A tak si často vzpomínám, jak do kuchyně, kde se pořád něco vařilo, okny vanula vůně jabloňových květů, krásných sametových fial, které byly nasázeny kolem domu, vznosných bílých lilijí a jak zářily žluté a bílé narcisy, voněly jahody. Na to se nezapomíná. Ano, v dobách úzkostí je dobré zavřít oči a přivolat si tu atmosféru, která dávno vyvanula v čase, ale ne ve vzpomínkách.

Když už mí prarodiče nebyli mezi živými, zdávalo se mi o nich. Viděla jsem se ve snu šťastné, usmívali se, takže jsem uvěřila, že se lidé ze světa jen tak neztrácejí, že jsou blízko nás, zbaveni svých bolestí a starostí a to mi udělalo radost.

Měla jsem sen, který vypadal jak skutečnost. Ten sen se mi zdál těsně před magisterskými zkouškami, které mi dělaly velké starosti.

Ocitla jsem se najednou v babiččině kuchyni. Měla na sobě zástěru a asi zrovna bylo ráno, protože jsem cítila vůni kávy a koláčků, které vždycky pekla pro mne. Zvenčí jsem slyšela známé zvuky, cítila vůni jabloňových květů a babička mne hladila po vlasech. Pak mi řekla, děvenko, běž si ještě lehnout a odemkla pokoj, v kterém bylo všechno, jak jsem si to pamatovala, i s obrazem madony nad postelemi. Slíbila mi, že mne v sedm hodin vzbudí. Najednou jsem cítila, jak mně někdo bere za rameno, a slyšela jsem babiččin hlas: vstávej, už je sedm hodin. Probudila jsem se ve své posteli a viděla jsem jen bílý stín, jak prošel dveřmi pokoje do předsíně.

Oblékla jsem se, uvařila si kávu a spěchala na fakultu. Byl to den rozhodující zkoušky. Skládala jsem ji jak ve snu. Dopadla výborně a já jsem jen čekala na výsledek, na podání ruky a rozloučení s našimi učiteli. Vyběhla jsem do parku a z očí mi tekly slzy. Sice jsem nevěděla, kde babička zrovna je, ale děkovala jsem jí, že při mne stála i nyní, jako vždycky v mém životě.

Generace našich prarodičů má pro nás velký význam. I přes to, že milujeme naše rodiče, kteří vedle nás stárnou, na své prarodiče nezapomínáme a je to otázka rodinné lásky, nenahraditelných chvil a vztahů a také životní zkušenost.

Dnes jsem také babička dvou milovaných vnoučat, jsou ještě maličké, a tak se naše vztahy pomalu vyvíjí. Není dne, kdybych na ně nemyslela, kdybych je neobdarovala láskou a drobnými dárky, z kterých nemají ještě rozum a věřím, že přijde čas, kdy jim budu stát po boku a naslouchat jim, držet je za ruku, když budou životem klopýtat a hladit je, když budou z něčeho nešťastní a povzbuzovat je. Určitě si na mne uchovají vzpomínku, ať je co nejlepší.

Láska mezi generacemi je velké mystérium. A proto, z důvodů výše uvedených, prosím, abychom udrželi úctu ke stáří, které je nezvratitelným životním procesem a každý k němu dospěje. Už ani jedno křivé slovo o starých lidech, prosím, neumenšujte význam příkladu stáří ve věku, když jste k němu nedospěli. Protože to je pro nás škola, zkušenost, služba, láska, která by měla hořet jako pochodeň v temnotách, která nás občas obklopuje.

 

 

Irena Aghová
 
 
Q.S.
Neúcta ke starým lidem je nedílnou součástí procesu vykořeňování obyvatelstva. Je to vzorcová metoda totalitních a sociálně inženýrský režimů skrz naskrz dějinami a kontinenty.... V současné době nabývá obzvláště odpudivých a promyšlených podob. Mne doma i ve škole v době hluboké totality učili uctivosti ke stáří a starším, uvolnění místa k sezení v dopravě, zdravení a spoustě dalších drobností, kterých jsem v současnosti mnoho neviděl. Spíš se setkávám s hrůznými a odpornými články v médiích. Například články pana Pehe a dalších...

Diskusní téma: Už ani jedno křivé slovo o starých lidech, prosím

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek