To, co se děje v Sýrii, je formováním Nového světového řádu, který už získává své jasné kontury.

18.04.2018 15:21

Všechny války končí vítězi a poraženými. Sedmnáct posledních let, které prožíváme na Středním východě a v jeho okolí, není žádnou výjimkou. A přestože Saddám Husajn a Muammar Kaddáfí byli zlikvidováni a Sýrie vítězí, známe jméno jediného skutečného poraženého. Je jím lid v arabských zemích.

Někdo by se sice mohl tvářit, že problém spočívá pouze v Sýrii. A v Sýrii se soustředit na Ghútu. Přitom v Ghútě už byla tzv. “Armáda islámu” poražena. Jedná se však jen o epizodu, která nebude stačit k tomu, aby ukončila řetěz nepřátelských střetů. Ty zpustošily tuto oblast, zničily celá města a zabily sta tisíce mužů, žen a dětí.

Přetrvává mýtus, že “občanská válka” se šíří jako epidemie. Tento mýtus umožňuje 130 státům a mezinárodním organizacím, které se účastnily setkání “přátel Sýrie”, aby se vyhýbaly odpovědnosti a snažily se držet hlavu hrdě vztyčenou. A navíc tyto země nikdy nepřijmou vlastní selhání. Proto budou jen pokračovat se svou zvůlí v této operaci na jiných válčištích. 

Jinými slovy - jejich válka v této oblasti už sice brzy skončí, ale bude pokračovat jinde.

Z tohoto úhlu pohledu je to, co se děje v Sýrii, formováním Nového světového řádu, který už získává své jasné kontury. Spojené státy před 15 lety v prosinci 2003 fakticky vyhlásily válku této zemi přijetím zákona o Syrské odpovědnosti (Syrian Accountability Act). Téměř všechny státy ve “větším Středním východě” byly americkou intervencí oslabeny nebo zcela rozvráceny. Sýrie je jediná, která stále odolává jako nezávislá země.

V důsledku toho nemůže Pentagon implementovat ani zde ani v dalších regionech strategii admirála Cebrowského (Aggression disguised as civil wars: Thierry Meyssan). Tato strategie byla vytvořená ke zničení vzpouzejících se společností a zemí. Intervence také měla přimět již globalizované státy, aby zajistily bezpečnost americké armády a tak umožnily drancovat suroviny a energetické zdroje ve zničených oblastech. Ozbrojené síly Spojených států pod vedením presidenta Trumpa postupně přestaly podporovat džihádisty a začaly se stahovat z bojiště. To neznamená, že se z nich přes noc stali lidumilové, ale spíše obyčejní realisté. Tento vývoj by mohl znamenat konec jejich intervencí proti cizím státům.

Londýn a Washington se dohodly na společné kontrole oceánů a světového obchodu v duchu Atlantické charty přijaté v roce 1941. Spojené státy se nyní připravují na sabotáž obchodu s čínským rivalem. Donald Trump reformuje Quad (společně s jeho dalšími členy Austrálií, Japonskem a Indií), aby omezil pohyb čínské obchodní flotily v Tichém oceánu. Současně jmenoval Johna Boltona poradcem pro národní bezpečnost. Jeho velkým úspěchem v rámci vlády Bushe ml. bylo zapojeni spojenců v rámci NATO do vojenského dohledu nad oceány a globálním obchodem.

Uskutečnění velkolepého čínského projektu “Hedvábné stezky” po zemi i po moři se pravděpodobně ještě na dlouho protáhne. Peking se rozhodl přepravovat své zboží přes Turecko místo přes Sýrii a přes Bělorusko místo přes Ukrajinu. Můžeme očekávat, že v těchto dvou zemích brzy vypuknou tzv. “nepokoje”. Již v 15. století se Čína pokusila znovu otevřít Hedvábnou cestu vybudováním obrovské flotily s posádkou 30 tisíc mužů pod velením muslimského admirála jménem Čeng Če. Přestože tato mírová armáda byla srdečně přijata v Perském zálivu, Africe a Rudém moři, podnik selhal. Císař zapálil celou flotilu a Čína se na dalších pět století stáhla do sebe.

Prezident Si Ťin-pching se inspiroval tímto slavným předchůdcem k úvahám o “iniciativě jedné stezky a jednoho spojení” (Road and Belt Initiative). Ale stejně jako císař Jing-cung z dynastie Ming by mohl být doveden k tomu, že o tento podnik přijde. A to i přesto, že možná ztratí obrovské částky, které už jeho země do této iniciativy investovala. Co se týče Spojeného království, to se nevzdává svého plánu na podnícení nové “arabské vzpoury”. Británie postupuje podle zločinného systému, který už v roce 1915 posloužil k přivedení wahhábistů k moci od tehdejší Libye až po Saúdskou Arábii. Takzvané “arabské jaro” z roku 2011 bylo tentokrát určeno k tomu, aby přivedlo v Sýrii k moci Muslimské bratrstvo. Ale plán Britů a dalších byl zastaveno syrsko-libanonským odporem.

Londýn zamýšlí využít strategický obrat Spojených Států k Asii, aby obnovil vliv, kterým disponoval během bývalé koloniální říše. Spojené království je připraveno opustit Evropskou unii a nasměrovat své ozbrojené síly proti Rusku. Snažilo se zajistit co největší počet spojenců tím, že manipulovalo s “kauzou Skripal”. Ale Británie utrpěla několik neúspěchů, včetně reakce Nového Zélandu. Ten odmítl pokračovat ve hře poslušného poddaného. V této logice by Londýn mohl přesměrovat své džihádisty proti Moskvě, jak už to udělal během válek rozpoutaných v Afghánistánu, Jugoslávii a Čečně.

Rusko je jedinou velmocí, která se stane vítězem v konfliktu na Středním východě, čímž dosáhne cíle stanovené Kateřinou Velikou. Rusko získává přístup do Středozemního moře a může zachránit kolébku křesťanství, která je základem ruské kultury. Očekává se, že Moskva rozšíří Eurasijskou hospodářskou unii, ke které se v roce 2015 připojila Sýrie. V té době byla její členství pozastavena na žádost Arménie, která se zdráhala zavést stát ve válce do společného hospodářského prostoru. Ale nyní se stav věcí změnil.

Nová světová rovnováha je bipolární od okamžiku, kdy Rusko odhalilo svůj nový jaderný arzenál. Je velmi pravděpodobné, že svět bude rozdělen na dvě části, ale nikoliv železnou oponu, nýbrž vůlí západních mocností, které jsou již v procesu oddělování bankovních systémů. A jistě se brzy pokusí udělat totéž s internetem. Jedna strana by měla být založena na NATO. Druhá strana už nestojí na Varšavské smlouvě, ale na Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. V období posledních asi třiceti let se Rusko odvrátilo od bolševismu a přesunulo svůj zájem a vliv z centra Evropy směrem k Blízkému východu.

Přesunem historického kyvadla Západ jako bývalý “svobodný svět” zmutoval do podoby utlačovatelského a jen zdánlivě konsensuálního společenství. Evropská unie nyní disponuje větší a opresivnější byrokracií než bývalý Sovětský svaz. A Rusko se opět stává garantem mezinárodního práva.

 

Thierry Meyssan

 

Překlad: Aleš Macháček