Německo a řešení české otázky

09.02.2018 18:30

Pangermanismus ideový předchůdce nacismu

Přes tisíc let bojoval český stát a jeho lid proti německé rozpínavosti, výbojnosti a snahám ovládnout a natrvalo včlenit prostor Čech a Moravy do německé říše. Ilegální Právo v článku „Dvacet pět let ČSR“ z října 1943 výstižně charakterizovalo toto období slovy: „Tisíc let vylupovali Němci české a slovanské země, vyhubili Polabské Slovany, zgermanizovali Lužické Srby, zotročili Čechy, vybíjeli Poláky, nenáviděli Rusy, ohrožovali Jihoslovany ...“

Nejinak tomu bylo i v Rakousku-Uhersku. Po revolučním roku 1848 vzniklý politický program Němců si kladl za cíl za každou cenu udržet centralistickou vládu s německou převahou a připravovat roztržení českých zemí na část německou a národně smíšenou. Proti tomuto bojovnému německému nacionalismu, který byl v mnohém předchůdcem šovinismu nacistického se kriticky ozval český národní historik a politik František Palacký, když napsal: „A zda-li Němec dokázal se kdy býti spravedlivým k Čechovi, nebyl-li k tomu okolnostmi donucen? Však celá historie mluví, ba křičí o tom nahlas, a ne bez příčiny vzešlo již před šesti stoletími přísloví: „Až se had na ledě ohřeje, také Němec Čechu popřeje!

A zvláště za posledních let pocit práva u národa toho vůbec již hrubě zaniká v pocitu pouhé moci. Nepravím já, chraň Bůh, že by mezi Němci nebylo vůbec lidí spravedlivých, ale takoví u nás obyčejně nedostávají se ani do sněmu ... A medle ptejte se nyní kteréhokoliv německého zákonodárce, jak v říšské radě, tak i na sněmě zemském, nepokládá-li on to za slušné a za spravedlivé, aby v Čechách panoval vždy jen Němec, a Čech tudíž ve vlasti své aby nepožíval práva, leda z jeho milosti? Ale - Hochmuth geht vor dem Fall – (Pýcha předchází pád) tak mluví Němci sami, a zakusí toho jistě časem svým, ač já se toho času již nedočkám“.

Když pak v 70. letech 19. století vstoupil pod pruským vedením kapitalismus v Německu do monopolistického stadia, nabyly pangermánské plány nové rozměry.

Formující se německý monopolní imperialismu začal totiž zjišťovat, že přišel pozdě k dělení světa a chtěl se proto odškodnit na účet východní Evropy. Z těchto potřeb finančního velkokapitálu, který rozhodně trval na svém podílu, se zrodil Všeněmecký svaz, který tyto cíle měl zdůvodnit a napomoci při ovlivňování lidových mas. Ideologové německého imperialismu mimo jiné také do omrzení opakovali, že Čechy a Morava jsou „starým německým historickým územím kde Češi představují nevítaný živel, překážející Německu v expanzi na východ“. Tak dlouho před nástupem Hitlera k moci se formovaly názory na ovládnutí východních území a vyhubení jejich obyvatel, včetně Čech a Moravy. To byly ideje, které měly zakrýt pravé příčiny, které vedly k první a za dvacet let ke druhé světové válce.

Všeněmecký svaz, jehož základní manifest roku 1890 příznačně končil heslem, které později převzal Hitler: „Německo - probuď se!“ tedy formuloval politické cíle německého finančního kapitálu. Jako úkol si vytýčil podporu všech německých menšin, jež se měly stát předvojem politicko-hospodářského pronikání v evropských i mimoevropských zemích. V oblasti vnější pak prosazoval útočnou zahraniční politiku na pevnině i v zámoří. Za prvořadý úkol považovali zmocnit se střední, východní a jihovýchodní Evropy. Přitom ovládnutí strategicky důležitého středoevropského prostoru, v prvé řadě českých zemí, považovali pouze za první fázi, za vytvoření odrazového můstku k dobytí ostatních částí Evropy i světa. Z tohoto hlediska směr útočnosti německého imperialismu představoval pro naše národy od počátku smrtelné nebezpečí. Svaz ovlivňoval mnohé šovinistické masové organizace a různé spolky, které sloužily k podpoře a rozšiřování myšlenek a idejí Všeněmeckého svazu a k vnitropolitickému i zahraničně politickému štvaní.V té době byla v Německu vydána strategická studie generála Rauchoferanazvané výmluvně: „Velkoněmecko a střední Evropa kolem roku 1950“. V knize byl i tento závěr: „Po jisté době bude 86 milionů Němců vládnout nad 130 miliony Evropanů, kteří budou určeni k nižším pracím. Jen Němci budou mít právo získávat půdu, požívat politická práva a zaujímat administrativní a vojenské postavení“.

A jak toho mělo být dosaženo, to naznačovala jasně pasáž knihy Ernsta Jüngera Ocelová bouře, která v roce 1920, tedy nedlouho po skončené první světové válce vyšla v Německu. „Spojení všech Němců ve veliké stamilionové říši je cíl, pro který stojí za to umírat a překonávat jakékoli překážky. Opět vyměníme pero za meč, inkoust za krev, slova za činy a citlivost za přinášení obětí“ napsal tehdy spisovatel, který aktivně připravoval půdu pro nástup Hitlera k moci a nadšeně oslavoval zločiny fašismu během druhé světové války. Asi proto mu byla v září 1982 odevzdána městskou radou ve Frankfurtu nad Mohanem, který se proslavil jako sídlo tzv. Všeněmeckého sněmu, Goetheova cena. Od nich se pak táhne přímá linie k těm, kteří pomáhali Hitlerovi připravovat nástup k moci a druhou světovou válku.

Byli mezi nimi i představitelé německé buržoazie v českých zemích. Když totiž v roce 1918 vznikl samostatný československý stát, bylo zřejmé, že jeho zahraničně politická koncepce, opřena o západní mocnosti, je zásadní překážkou záměru německého imperialismu ovládnout středoevropský prostor a tím německého Drang nach Osten.

Bylo to citelné oslabení pozic německých imperialistů ve srovnání s obdobím před první světovou válkou, kdy byli rozhodující silou ve střední Evropě a za podpory německé buržoazie v českých zemích se podíleli také na národnostním útlaku českého lidu.

Proto německá buržoazie, která v českých zemích po rozpadu habsburské monarchie ztratila své výsadní politické i hospodářské postavení, zaujala od počátku k československému státu negativní a nepřátelský postoj.

Ihned po 28. říjnu 1918 se Němci pokusili se zbraněmi v rukou zamezit ustavení československé státní moci v pohraničí Po likvidaci tohoto pokusu zahájili podzemní boj s cílem dosáhnout odtržení pohraničních území od Československa a jejich přivtělení k Německu. Ale boj proti Československé republice se neodehrával jen v podzemí. Němci i veřejně provokovali, vyvolávali stávky, agitovali proti republice a Čechům.

V roce 1920 sudetoněmecký politik Hans Knirsch na zasedání Všeněmeckého sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem prohlásil: „Jsme toho názoru, že je naší povinností učinit v zájmu Německa vše, co je sto podrýt československý stát a soustředit všechnu naši hospodářskou a politickou činnost, aby se tento stát nemohl upevnit ...“

Tato linie se pak trvale projevovala v konkrétní každodenní činnosti Němců v našich pohraničních oblastech. Výjimku tvořily nevelké počty německých komunistů a sociálních demokratů.

 

Hitlerův nástup k moci -  začátek realizace velkoněmeckých plánů

V roce 1925 vydal Adolf Hitler, tehdy vůdce ještě nepočetné Nacionálně-socialistické německé dělnické strany (NSDAP) knihu „Mein Kampf“ (Můj boj), ve které formuloval své názory na problémy hospodářského, politického a sociálního vývoje v Německu v dalším období i úkoly nacistické strany při jejich uskutečňování.

Cílem bylo zavést v Německu a později v Evropě „nový pořádek“ založený na vedoucí úloze Německa, vybudování germánské říše všech Němců, kteří jsou rasově předurčeni vládnout méněcenným národům. Toto impérium mělo jako ocelové jádro zahrnovat Německo, Rakousko, tak zvané Sudety, Memelskou oblast, Eupen a Malmedy, Lucembursko, Východní Prusko, Gdaňsk a západní oblasti Polska.

V programu NSDAP, který vycházel z Hitlerových plánů bylo stanoveno jako nejvyšší cíl: „Zřízení zceleného národního státu, který bude zahrnovat všechny německé kmeny“. Dále v programu byl tento cíl konkretizován: „Všichni lidé německé krve, ať žijí dnes pod panstvím dánským, polským, českým, italským nebo francouzským, musejí být sloučeni v německé říši ... My se nezřekneme ani jediného Němce v sudetském Německu, v Alsasku, Lotrinsku, v Polsku a Rakousku a v nástupnických státech Rakouska Uherska. „Ve své knize o tom Hitler napsal: „Dnes je v Evropě osmdesát milionů Němců! Naše zahraniční politika může být pokládána za správnou jedině tehdy, jestliže během necelých sto let bude na tomto kontinentě aspoň 250 milionů Němců“.

Podle jeho názoru to však nebylo možno uskutečnit v dosavadních hranicích Německa a proto požadoval získání dalších území a půdy na východě a jihovýchodě. To byla výrazně protisovětská a protikomunistická politika. Hitler se netajil, že Sovětský svaz pokládá za úhlavního nepřítele, kterého bude nutno stůj co stůj zničit. Hitler a nacistická strana tedy přímo navazovali na tradiční cíle německého imperialistického „Drang nach Osten“, které v nových podmínkách směřovaly k likvidaci prvního socialistického státu, představujícího průlom do kapitalistické fronty a její perspektivní ohrožení. V tom se zájmy německého a světového imperialismu shodovaly a proto byl Hitler ve svém úsilí podporován jak německým velkokapitálem tak i západními kapitalistickými kruhy.

Po prvním volebním vítězství NSDAP napsal britský tiskový magnát lord Rothemere v září 1930 v časopisu Daily Mail, že „Hitlera je třeba podporovat, protože vytváří zesílenou hráz proti bolševismu“, a že „pro blaho západní civilizace by bylo nejlépe, kdyby v Německu přišla k moci vláda prodchnutá stejnými zdravými zásadami, jimiž Mussolini v posledních osmi letech obnovil Itálii“.

Je třeba říci, že lord Rothemore nebyl sám. Vyjadřoval názory vlivné skupiny politických, finančních a průmyslových kruhů Anglie. Stejná situace byla i v Německu, kde tyto kruhy viděly v Hitlerovi záchranu před revolučním vystoupením dělnictva a přitom získat možnost hospodářsky ovládnout celý východ Evropy.

Tedy boj proti komunistům a veškerému dělnickému hnutí uvnitř Německa a navenek příprava k výbojům na východ - proti Sovětskému svazu, to byly hlavní důvody, pro které nejreakčnější kruhy německého velkokapitálu i kruhy západní, daly Hitlerovi svou podporu a umožnily jeho nástup k moci v lednu 1933.

A Hitler je nezklamal. Ihned po svém jmenování kancléřem se 3. února 1933 sešel s veliteli říšské obrany, aby jim vysvětlil své plány. Řekl, že nejbližším cílem jeho vlády bude posílit moc „úplným zvratem vnitropolitických poměrů“, bezohledným vyhubením marxismu a pacifismu a vytvoření široké branné a bojové připravenosti pod přísným autoritativním státním vedením. To vytvoří podmínky, aby mohl na zahraničně politickém poli zahájit postupný boj proti výsledkům versailleského míru a za vhodných podmínek přejít k „dobytí nového prostoru na východě a k jeho bezohledné germanizaci“..

V dalším postupoval přesně tak, jak to na této schůzce nastínil. V rozporu s versailleskou smlouvou zavedl všeobecnou brannou povinnost, německá vojska obsadila demilitarizované pásmo v Porýní, fašistické Německo budovalo silné válečné letectvo a horečně začalo zbrojit na moři. Ve vnitřní politice zahájil pronásledování a likvidaci komunistů a všech pokrokových živlů, nastolil nacistickou diktaturu vedenou „vůdcovským principem“ a zahájil ideologické zpracovávání mas k realizaci svých záměru. Přesto, že vyhlášené cíle nacistů byly naprosto jasným záměrem na rozbití celistvosti Československé republiky, naše velkoburžoasie Hitlerův nástup k moci přivítala. Politik Karel Kramář, svého času předseda první čs. vlády, si v Národních listech pochvaloval, že Hitler bojuje především proti komunistům a spekuloval na válku hitlerovského Německa proti SSSR. Na schůzi Kruhu českých průmyslníků, která se konala 16. února 1933 za předsednictví představitele Živnobanky dr. Hodače, bylo přijato stanovisko, že „Hitlerovu vládu v Německu je nutno vítat, protože není jiné cesty k zadržení bolševického nebezpečí“. Dále bylo konstatováno, že nejvýhodnější by bylo získání Německa pro válku se Sovětským svazem, protože hospodářská situace je taková, že z ní není jiného východiska kromě války.

Přitom Hitler z taktických důvodů neřekl veřejně vše. Ve vztahu k Československu se sice dožadoval připojení sudetských Němců k říši, ale soukromých rozhovorech se svými věrnými mluvil mnohem otevřeněji. Vysvětloval jim, že do plánované velkoněmecké veleříše musí být spolu s Rakouskem, západními oblastmi Polska a pobaltskými státy zahrnuly také celé Čechy a Morava. Prohlásil: „Českomoravskou kotlinu, východní oblasti hraničící s Německém osídlíme německými rolníky. Čechy přesídlíme na Sibiř, nebo do oblastí volyňských, vykážeme jim rezervace v nových spolkových státech. Češi musejí pryč ze Střední Evropy. Dokud tam budou, budou vždy ohniskem husitsko-bolševického rozkladu.“

Také hlavní ideolog nacismu Alfred Rosenberg ve svém díle „Mýtus 20. století“ otevřeně hlásal, že  „v životním boji Německa nelze bráti ohledy na Poláky, právě tak jako na Čechy. Musejí být zatlačeni k východu, aby se uvolnila půda pro pěsti německých oráčů“. To byla voda na mlýn našich sudetských Němců. Od získání moci Hitlerem se jejich separatistické hnutí stává oporou nacistických požadavků a prostředkem k dosažení prvního postupného cíle, odtržení pohraničních území od republiky a připojení k Říši.

Došlo k další radikalizaci sudetských Němců a vzestupu nové vlny nacionálního šovinismu. Po vzoru nacistů došlo ke spojení všech sudetsko-německých měšťáckých stran a k založení jednotné strany pod vedením Henleina a Franka s novým názvem Sudetendeutsche partei (SdP), která se stala filiálkou NSDAP v našich zemích.

To se odrazilo i v jejím programu i když konkrétní cíle - tj. rozbití republiky byly maskovány požadavky na realizaci práva sebeurčení německé menšiny. Henlein se v podstatě až do roku 1938 farizejsky přiznával k demokracii a k věrnosti Československému státu. Podle Hitlerových pokynů měli vystoupit, až bude vhodný čas.

Ten přišel v roce 1938. V březnu tohoto roku okupoval Hitler Rakousko a na dalším místě mělo být Československo. Západní velmoci ani neprotestovaly. Hitler si byl vědom, že ze strany západu se nemusí ničeho obávat. Vždyť britský velvyslanec v Londýně N. Henderson při rozhovoru s německým diplomatem Franzem Papenem 1. června 1937 prohlásil, že britská vláda nemá námitky proti anexi Rakouska Německem a že bude působit na Francii, aby odstranila překážky z její strany. Diplomatická aktivita v tomto směru vyvrcholila 19. listopadu 1937, kdy britský politik lord Halifax se sešel v Obersalzbergu s Hitlerem a jménem britské vlády mu složil poklonu, že „zničením komunismu ve vlastní zemi zahradil tomuto cestu do západní Evropy“ a že Německo proto může být právem považováno za „tvrz Západu proti komunismu“. Současně mu přislíbil, že Velká Britanie nebude Německu stát v cestě při provedení změn, které Německo hodlá uskutečnit v Evropě, týkajících se Rakouska, Československa a Gdaňska, stane-li se tak „pokojným vývojem“. Podobně postupovali i diplomaté Spojených států. Göring informoval v listopadu 1937 velvyslance USA v Berlíně Williama Bulitta, že „Německo bude v nejbližší době anektovat Rakousko a československé Sudety“ aniž to vzbudilo nějakou odezvu.  To byla přímá cesta k Mnichovu, k usmiřování Hitlera a zaměření jeho zájmů k výbojům na východ.

Proto v roce 1938 se Henlein a celá sudetoněmecká komunita začali veřejně hlásit k nacismu. Při demonstracích v Chebu prohlašuje poslanec Wollner: „Z taktických důvodů nemohl se Henlein dříve přihlásit k nacionálnímu socialismu. Dnes již nepotřebujeme ukazovat dvojí tvář. Nad námi drží ruku sedmdesátipětimilionový německý národ a říšský kancléř Adolf Hitler.“ Na schůzi SdP v Opavě v červnu 1938 prohlašuje poslanec Künzel: (po válce jeden z vedoucích představitelů revanšistů v západním Německu) „Němci mají jediného vůdce - Adolfa Hitlera. Přiznáváme se plně a zcela k nacionálnímu socialismu“.

Stupňují se požadavky vůči Československé vládě v duchu Hitlerova pokynu Frankovi: protahovat jednání takovým způsobem, aby Hitler mohl prohlásit sudetoněmecký problém za problém mezinárodní a zasáhnout do jeho řešení.

V Aši na dožínkové slavnosti prohlásil již jmenovaný Wollner, že předpokladem vyrovnání mezi Čechy a sudetskými Němci je, že všichni Češi, kteří po roce 1918 přivandrovali do sudetoněmeckého území, zase odejdou do své domoviny.“

Akční program sudetoněmecké strany z léta 1938, nalezený v Henleinově politické kanceláři v Aši dokonce počítal s válečným konfliktem na podzim 1938 v souvislosti s tzv. sudetoněmeckou otázkou. Je zřejmé, že vycházel z Hitlerova plánu na zničení Československa vojenskou akcí, připravenou pod názvem „Fall Grün“. V programu SdP se psalo: „V duchu národnostního rázu konfliktu bude třeba vést bojové akce na českém území už od prvního okamžiku s největší ostrostí ve smyslu totální války. Bude nutno, aby letectvo zasáhlo nejen známé opěrné body vojenské dopravy, zbrojní střediska atd., ale stejně tak i hustě obydlená ohniska bolševické a husitské nenávisti“. Měla být bombardována Praha, Plzeň, Kladno, Brno, Ostrava, Pardubice, Hradec Králové, Mladá Boleslav, Tábor a další města.

Jako cíl válečného konfliktu program uváděl. „Jakmile bude Praha v německých rukou ... bude třeba proklamovat opětné připojení českých zemí k německé říši. (ne tedy pohraniční oblasti, ale celé Čechy a Moravu! - pozn. aut.)

Nikdy v dějinách už nesmí dojít k českému obrození. Je nutno zničit do základu každou další možnost takového obrození. Proto je třeba úplně potlačit český jazyk. Jeho úplné zmizení je v německém zájmu.

Cílem pro budoucnost musí být rozbití českého národního vědomí, pronikání do dosavadní české jazykové oblasti osídlováním Němci, převádění /také částečné přesídlování /Čechů do nerozlučné a fyzické souvislosti s Německem.“

To už byla jasně vyslovená návaznost na nacistické plány k ovládnutí českých zemí a jejich germanizaci.

I když k válce nedošlo, protože Mnichovem dostal Hitler Sudety bez boje a zbytek Československa obsadil bez protestu západu v březnu 1939 - záměry na germanizaci Čech a Moravy zůstaly a podle konkrétní situace se jen měnil obsah i forma jejich realizace.

 

Nástup nacistů k realizaci germanizačních záměrů v březnu 1939 a jejich stupňování po dobu války

 

Obsazení zbytku Československa nacistickým Německem 15. března 1939 představuje podstatný a zásadní přelom v situaci našich národů. Znamená totiž bezprostřední nástup nacistů k realizaci germanizačních záměrů. „Nastala doba nejtěžších zkoušek a utrpení, neboť nepůjde jen o pouhou okupaci země, ale o samu existenci českého národa“ napsalo ilegální Rudé právo na začátku nacistické okupace. Cíl byl jasný - český národ musí zmizet z mapy střední Evropy a tvořící se „tisícileté“ Velkoněmecké říše. Na poradě funkcionářů NSDAP v Českých Budějovicích v červnu 1939 K. H. Frank, který byl v Protektorátu Hitlerovým zástupcem v otázkách germanizační politiky, charakterizoval cíl nacistické politiky v Protektorátu Čechy a Morava jako „definitivní odstranění českého národa z cesty rozvoje Německa.“

Jaký bude postup, v jakých etapách, jakými formami a prostředky bude tento úkol uskutečňován, nebylo zatím rozhodnuto.

To však nic nebránilo tomu, aby okupační aparát nezačal pracovat na plné obrátky. Již v začátku okupace byli odvlečeni do koncentračních táborů pokrokoví političtí činitelé v  akci Gitter (mříže). Jen v době od 15. května do 23. května 1939 bylo zatčeno 4 639 osob. Na podzim 1939 byly zavřeny české vysoké školy, studentští funkcionáři popraveni a 1 200 studentů převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Systematicky byla vyvražďována inteligence. Většina kulturních zařízení byla uzavřena, rozpuštěny kulturní a tělovýchovné organizace a spolky. Byla zavedena dvojjazyčnost a němčina měla všude přednost - i v českém prostředí. Do českých zemí se hrnuly desetitisíce Němců - vojáků, policistů, úředníků, správců vyvlastněného majetku a dalších. Přitom byl stále větší počet Čechů odvlékán do Německa a to jednak do koncentračních táborů, ale i na nucené práce v německých továrnách. Nasazování českých lidí na práci do říše se pak stalo jednou ze základních forem poněmčování českého národy.

Současně s tímto procesem se začaly rýsovat první návrhy plánu na konkrétní „řešení české otázky“. Jako první se v rozvíjení plánů na urychlení germanizace celého českého prostoru presentovali sudetoněmečtí fašisté. Vedení NSDAP v Liberci, kde byl župním vedením pověřen Henlein, vypracovalo již v létě 1939 plán na rozdělení a poněmčení českých zemí, který počítal s tím, že „české územní oblasti musí být rozděleny a přičleněny k několika říšským župám a tak zajištěny širší základny pro útok proti českým územním oblastem“. Bylo navrženo zřízení šesti nových žup, které se měly skládat z částí dosavadních území říšských, sudetských a protektorátních. Tím by Čechy a Morava jako takové zmizely z mapy.

V červnu 1939 předložil také Ribbentropův zahraniční úřad zvláštní úvahy o úkolech říšského protektora v Praze, kde se předpokládalo, že uplatňováním říšské politiky Češi klesnou během jedné až dvou generací na úroveň historické kuriozity a tím bude dovršeno jejich začlenění do nacistické říše.

V červenci 1939 připravil zvláštní memorandum k řešení české otázky i představitel wehrmachtu u říšského protektora Neuratha, generál Friderici. Zdůrazňoval, že Češi a Němci vedli o tento prostor boj tisíc let. Nyní, když jsou pro to výhodné podmínky, je třeba využít příležitosti a definitivně s Čechy skoncovat. Protože v současné době nejsou možnosti fyzické likvidace Čechů (nebyla ještě válka - pozn. aut.) je nutno Čechy vystěhovat na východ a zbytek rozptýlit po Německu.

Potom vypukla válka s Polskem a o konkrétních plánech pro české země zatím nebylo rozhodnuto. To se stalo až v roce 1940, který byl rozhodujícím pro rozvinutí plánovitě protičeské vyhlazovací a germanizační politiky okupantů.

V červnu 1940 triumfovalo Německo na Západě. V podstatě  téměř celá západní Evropa byla okupována německými vojsky. Nyní již bylo možno jednat otevřeně. K. H. Frank v té době charakterizoval situaci takto: “Zřízením protektorátu není možno považovat český problém za vyřešený. Naopak, je to jen začátek jistého procesu. Dominující evropské a světové postavení říše dovoluje opustit pasivní postoj a přejít proti tomuto prostoru a proti českému národu do útoku v rámci říšského plánování.“

V srpnu 1940 připravili von Neurath a K. H. Frank pro Hitlera dvě zvláštní memoranda o české otázce. Zásadní otázky byly řešeny shodně - Češi musí být v co nejkratší době zničení a provedena radikální germanizace celé země. Protože nelze z hospodářských důvodů vysídlit všechny Čechy a protože není k dispozici ani dost Němců, kteří by takto uprázdněnou zemi osídlili, je nutno část rasově vhodných Čechů poněmčit, rasově nevhodné vysídlit a opoziční živly vyhladit. Asimilaci vybraných Čechů provést jejich vysídlením do Německa, kde budou rozptýleni.

Tyto plány byly schváleny i nejvyššími představiteli nacistické říše Heydrichem, Himmlerem a začátkem října 1940 i samotným Hitlerem. Přitom je třeba brát v úvahu, že předložené návrhy byly přijaty jen s ohledem na potřeby všestranného zabezpečení války, protože české země svou průmyslovou kapacitou byly v té době pro německou zbrojní výrobu nenahraditelné.

Tento program však platil omezeně pro období války a nebyl tedy konečným slovem nacistů. Při osobním slyšení Franka u Hitlera 12. října 1940 mu tento sdělil, že „alespoň po dobu trvání války zůstane protektorát zachován včetně úřadu říšského protektora, na straně druhé však má být připraveno plánovité poněmčení prostoru a lidí centrálně pod vedením říšského protektora. Frank si při této příležitosti poznamenává Hitlerova slova: „Čechům bude směnka prezentována po válce.“

Není tedy pochyb, jaký osud očekává Čechy po vítězné válce. O tom názorně svědčí vyhlazovací politika vedená již během války proti ostatním slovanským národům.

Ostatně, právě v době, kdy Frank a Neurath připravovali svá memoranda, hovořil Goebbels na shromáždění s vedoucími představiteli ministerstva propagandy o problematice malých států a národů v Evropě. Řekl jednoznačně, že tyto musí zmizet, aby mohl vzniknout velký německý životní prostor. „Prostor, který potřebujeme, vytvoříme si odstraněním elementů, které se v tomto prostoru nedají rozpustit“, řekl Goebbels a poznamenal, že se to týká především českých zemí, „kde budou nyní vytvořeny jasné poměry“.

Přesto, že vše, co se týkalo vyhlazování okupovaných národů a jejich germanizace bylo „přísně tajnou říšskou věcí“ - neodpustili si někteří nacističtí vedoucí činitelé z pocitu naprosté mocenské převahy v náznacích napovědět, co se chystá.

Lapidárně to vyjádřil nově jmenovaný víceprezident zemského úřadu v Brně dr. Schwabe při svém představování u jednoho z protektorátních ministrů. Při rozhovoru o problematice dalšího vývoje v českých zemích řekl doslova, že „tendence u německých vedoucích kruhů, pokud jde o problém českého národa je definována opatřením asi sedmi milionů rakví.“

Přesto, že teprve ke konci roku 1940 bylo definitivně rozhodnuto o způsobech germanizace v českých zemích, rozvíjela se germanizační opatření plynule a stupňovaně po celý rok. Pokračovalo se v intenzivním náboru ke změně národnostní příslušnosti a tak se do konce roku přihlásilo k Němcům okolo 265 tisíc osob, většinou kariéristů, které polekala porážka Francie.

V roce 1940 byli také na území Čech usazení první Němci přesídlení z Pobaltí a Besarábie.

 

Pokračovala likvidace místní samosprávy a její předávání do německých rukou. Na konci roku 1940 nahradili němečtí komisaři české starosty ve všech českých městech s více než 25 000 obyvateli. Postupně byli vystřídáni Němci i čeští okresní hejtmani. Do komunální správy bylo dosazeno přes 2 000 úředníků z Říše, nebo z řad sudetských Němců. Všude tam, kde byl dosazen německý komisař, byla rozpuštěna volená obecní a okresní zastupitelstva. Ve všech městech, kam byl jmenován německý komisař, bylo dosazeno německé vedení i do komunálních podniků, městských spořitelen, nemocnic a jiných ústavů.

Zostřená germanizace se projevila i novým útokem na české školství. V létě 1940 nařídil Frank omezení počtu českých středních škol a učitelských ústavů. Souběžně se zásahy proti školství probíhala i ostrá perzekuce české kultury. Bylo např. zavřeno divadlo E. F. Buriana a řada pokrokových představitelů naší kultury se ocitla v nacistických věznicích. Nacisté bezostyšně přikročili k rozkrádání českých kulturních památek. Českým vědcům bylo zakázáno samostatně provádět archeologický průzkum, aby nemohli vyvracet tvrzení nacistických expertů o prastarém německém osídlení Čech a Moravy. Pokračovalo drancování národního hospodářství a převádění nejdůležitějších závodů do německých rukou. Ale nejen to. Problémem, na který nacisté zaměřili mimořádnou pozornost, byla německá kolonizace českých území. Měla-li totiž germanizace úspěšně pokračovat, bylo nutno ji rozšířit i na zemědělskou oblast, na získání české půdy. Bylo tomu tak i proto, že vyvlastnění půdy v českých oblastech a její osídlení Němci bylo spojeno s minimálními problémy vzhledem k tomu, že předpokládané vysídlení českých rolníků nenaruší průmyslovou a zbrojní výrobu v protektorátu.

Proto již v květnu 1939 uvalili okupanti komisařskou správu na Pozemkový úřad, který v letech Československé republiky prováděl pozemkovou reformu a kde se proto soustřeďovalo plánování a evidence veškeré půdy. Nyní měl tento úřad, jako nástroj německých orgánů provádět kolonizační politiku. V zájmu tohoto záměru byla provedena jeho úplná reorganizace, v jednotlivých správních obvodech zřízeny samostatné pobočky a do jejich čela postaveni představitelé SS. Komisařským vedoucím Pozemkového ústavu byl jmenován SS-Oberführer von Gotberg.

Na základě Hitlerova výnosu ze 7. října 1939 měl Himmler, jako říšský vůdce SS „vytvářet nové německé osidlovací oblasti pomoci přesídlování, zejména usazováním říšských Němců a občanů německé národnosti“. . K tomu dostal všechny potřebné pravomoci a měl i příslušný aparát. Byl zmocněn, aby potřebnou půdu pro nové osídlence získával na základě platného čs. zákona o opatřování půdy pro potřebu branné moci, který byl vydán již v roce 1935. A právě na základě tohoto zákona, pod záminkou budování vojenských cvičišť se pak na českém území přistoupilo k vyvlastňování české půdy, o kterou měli Němci prvořadý zájem. Pokyn vydaný údajně Hitlerem požadoval radikální poněmčení veškeré půdy v protektorátu. Již v prosinci 1939 byly zpracovány první návrhy na německou kolonizaci v Čechách a její postupné provádění. Těchto plánů bylo několik a postupně byly upřesňovány. Na poradě oberlandrátů u říšského protektora dne 6. března 1940 bylo dohodnuto realizovat kolonizaci podle těchto zásad:

1. Vytvořit souvislé německé pásmo, které by spojilo Rakousko se Slezskem ve směru Brno – Vyškov - Olomouc.

2. Posílit německý národnostní ostrov v Jihlavě a okolí a rozšířit jej tak, aby se na jihu a na severu spojil s tamními německými ostrovy.

 3.Zřizovat německé opěrné body podél moravsko-slovenské hranice, zejména východně od Ostravy a vytvořit tak bariéru, jež by trvale odtrhla české území od slovenského a polského izolovala je a napomohla rychlejšímu poněmčení Čech a Moravy.

 4. Zpevnit a rozšířit německou menšinu kolem Lipníka nad Bečvou a Hranic na Moravě německými osídlenci, kteří by se sem přistěhovali pod záminkou stavby dunajsko-oderského průplavu.

  5. Podobným způsobem rozšířit německou oblast severně od Brna pod záminkou stavby autostrády Vratislav - Vídeň a dalšího rozšíření vojenského výcvikového prostoru na Vyškovsku.

Dále bylo rozhodnuto vytvořit německý „uzavřený prostor“ také v Čechách, a to severně od Prahy, kde měl vzniknout jakýsi „územní most“ mezi Prahou a Mělníkem. Tím měla být posílena německá národnostní skupina v Praze a postupně organicky spojena s poněmčeným územím v tzv. Sudetech. Tak mělo být zajištěno „rozkouskování kompaktního českého území To znamenalo poněmčit celé pásmo mezi Prahou a Litoměřicemi.

Jak je zřejmé, počítalo se v plánu jak s přímou kolonizací, tak i s vysídlením vybraných území pod záminkou budování a rozšiřování vojenských cvičišť. Je však třeba poznamenat, že v době kdy se projednával a schvaloval tento plán, bylo již rozhodnuto o prvním stěhování, které mělo sloužit jako zkouška na vysídlení dalších oblastí.

V lednu 1940 byl vydán rozkaz vystěhovat nejpozději do 31. října 1940 šest obcí v okolí prostoru milovické střelnice s odůvodněním, že uvolnění tohoto prostoru je nezbytné k rozšíření prostoru vojenského cvičiště a střelnice. A tak se z obcí Benátecká Vrutice, Jiřice, Kbely, Lipníku, Radenic a Újezdce, ležících uprostřed Čech, muselo vystěhovat několik stovek českých obyvatel, kteří na sobě jako první v protektorátu zakusili německou kolonizaci. Později mělo být vystěhováno ještě dalších 16 obcí, k čemu však nedošlo. Dále bylo zahájeno stěhování 8 obcí v Brdech.

Nyní bylo na řadě Vyškovsko. Dne 5. září 1940, tedy v době, kdy ještě nebylo ukončeno stěhování obcí na Milovicku, vydává říšský protektor výnos o stěhování 33 obcí na Vyškovsku a Drahanské vrchovině, které mělo být ukončeno do 31. října 1942. .

Tyto skutečnosti jen dotvrzují, že rok 1940 byl pod vlivem německých vítězství na západě rokem mohutného rozmachu germanizační politiky, která se bezohledně a plánovitě začala prosazovat.

Také v roce 1941 se v germanizačních opatřeních pokračovalo v dosavadním směru s příslovečnou germánskou důkladností. Objevila se celá řada malých „fýrerů“ krutých, panovačných a nadřazených, kteří české obyvatelstvo, zbavené všech politických a národních práv, hlídali, pronásledovali, šikanovali a zastrašovali.

Ale s růstem fašistického útlaku rostl i odpor obyvatelstva proti okupantům, který se projevil růstem ilegálních organizací. V té době přistoupil Hitler k uskutečňování svého dávného plánu na zničení Sovětského svazu. Dne 22. června 1941 vtrhla německá vojska na sovětské území a úspěšně pokračovala v postupu na východ.

Vstup Sovětského svazu do války byl novým morálním impulsem a posilou pro utlačovaný lid i upevněním nadějí, že fašismus bude poražen. To se odrazilo v dalším vzestupu odbojové činnosti a hnutí odporu. Množily se sabotáže, stávky, bylo rozšiřováno mnoho ilegálních tiskovin vyzývajících k odporu proti okupantům a zrádcům.

Hitler, který byl o situaci informován, se rozhodl nekompromisně zasáhnout. Von Neurath, dosavadní říšský protektor, byl oficielně „ze zdravotních důvodů“ odvolán a na jeho místo jako Zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě jmenován šéf říšského bezpečnostního úřadu SS Obergrupenführer Heydrich. Jeho úkolem bylo ostře potlačit všechny odbojové složky, politikou tvrdé ruky zavést v protektorátu „klid a pořádek“ a zabezpečit bezporuchový chod protektorátního průmyslu a hospodářství pro potřeby války. Součastně měl pokračovat ve zvyšování tempa realizace germanizačních opatření a plánu na „řešení české otázky“.

A Heydrich skutečně začal zostra. Jeho příchod do Prahy v září 1941 byl nástupem k otevřené vyhlazovací politice. Již v prvních dnech jeho úřadování bylo tisíce lidí zatčeno, část z nich okamžitě zastřelena a zbytek poslán na smrt do různých koncentračních táborů. Nezastavil se ani před zatčením a pozdější popravou ministerského předsedy protektorátní vlády, generála Eliáše. Cílem těchto opatření byla promyšlená likvidace vedoucí vrstvy národa, která kladla odpor germanizaci a byla i do budoucna potenciálním nebezpečím pro nacistické plány. Současně začalo i řešení „židovské otázky“. Židé byli soustřeďováni v terezínském ghettu, které bylo zřízeno 24. listopadu 1941 a pak odváženi do likvidačních koncentračních táborů na polském území. Za několik dní po svém nástupu, 2. října 1941, přednesl Heydrich před všemi vedoucími nacistickými představiteli v protektorátu svůj nástupní projev. Seznámil je s názory na tzv. českou otázku a vysvětlil cíle a metody okupační politiky na území Čech a Moravy.

Předem je nutno poznamenat, že jeho vystoupení vycházelo z příznivé vojensko-politické situace Německa, kdy po ovládnutí prakticky celé Evropy nacistické armády vítězně postupovaly i na východní frontě a všeobecně byl ve vedoucích kruzích říše očekáván brzký pád Sovětského svazu a tím vítězný konec války.

Ve svém vystoupení zdůraznil, že „českomoravský prostor se natrvalo nesmí nikdy ponechat v takovém stavu, který by vůbec Čechům umožnil tvrdit, že je to jejich prostor“. Jako hlavní směr postoje k českému národu zdůraznil: „Základní linie však musí, ač nevyslovena, při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už konec konců co pohledávat.“.

Dále pokračoval: „To jsou věci, které můj úkol zde rozdělují na dvě velké a jasné etapy a oblasti činnosti. Jedna je blízká - zaměřena na válku - druhou začíná dalekosáhlý konečný úkol.

První, blízká, je diktována potřebami vedení války. Potřebuji v tomto prostoru klid, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí svou pracovní sílu ... k tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci ... . Čechovi nejdříve ukážeme, kdo je pánem v domě, aby věděl přesně, že zde diktuje německý zájem ..., to znamená, že ani jediný Němec nic Čechovi neodpouští, asi tím způsobem jak je tomu v říši se židovstvím, aby neexistoval jediný Němec, jenž by řekl, ale ten Čech je přece slušný ... . Čech musí vidět, že Němec, ať ve službě či soukromí, se umí chovat, že je pánem od hlavy až k patě ..., přesto budu samozřejmě udržovat s Čechy korektní společenský styk, přičemž musím vždy dávat pozor, abych nepřekročil hranice, abych si v každém okamžiku říkal: „Dej pozor, jsou to ale Češi! Rozumíte? Stýkáme-li se z taktické nutnosti s Čechy, kteří nám slouží, i pak je nutno se vždy vracet k myšlence: Jsou to ale Češi!“

Když takto zřetelně charakterizoval nejbližší úkoly, přešel ke „konečnému řešení“. Uvedl, že celý prostor, který je srdcem říše musí být definitivně osídlen Němci. Vyložil, jak je předpokládáno naložit s obyvatelstvem. Řekl: „Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového i národnostního. Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby“. Podle toho pak měla být část obyvatelstva poněmčena. Lidí špatné rasy mínil Heydrich vyhnat ven. „Na východě je dost místa“ řekl doslova.

               Jednoznačné se vyslovil o lidech „dobré rasy, špatně smýšlejících“. „Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části se pokusit usídlit je v říši, v čistém německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení, nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám“.

V podstatě vycházel Heydrich z Hitlerem a Himmlerem schválené koncepce na likvidaci českého národa v roce 1940. Tyto plány začal důrazně prosazovat, avšak současně s narůstajícím terorem se snažil získat dělnictvo zvýšením potravinových přídělů a jinými akcemi pro klidnou a produktivní práci. Především byl zahájen nacistickými rasovými odborníky „průzkum“ rasového složení českého národa. Celá akce je přesně v duchu Heydrichova projevů z 3. října 1941 maskována jako rentgenologické vyšetření a také jako evidence pro nové osobní průkazy, tzv. Kenkarty. Přitom se předstíralo, že jde o boj proti tuberkulóze a protektorátní vláda ještě podlízavě prohlašovala, že teprve říše touto péčí zachraňuje zdraví českého lidu. Ve skutečnosti byl každý obyvatel Čech a Moravy rasové otypován a zaznamenán do rozsáhlé kartotéky, podle které potom mělo být rozhodováno, do které skupiny ze tří jmenovaných Heydrichem bude dotyčný jedinec zařazen - k poněmčení, vystěhování nebo likvidaci. Pokračoval také daleko intenzivněji než jeho předchůdce v potlačování českého školství. Po nástupu do funkce ohlásil, že české vysoké školy již nebudou obnoveny. Omezovalo se střední školství a vzhledem k účasti profesorů i žáků na odboji hrozil dokonce uzavřením všech českých středních škol.

Heydrich také prosazoval aktivnější německou kolonizace českých zemí, která v době jeho nástupu již probíhala. Aby urychlil tento proces, vyměnil dosavadního komisařského vedoucího Pozemkového úřadu, protože stávající vedoucí Gross nesplňoval jeho představy. Podle Heydricha: „Pozemkový úřad je jedině správné místo, odkud se dají ústředně provádět osídlovací úkoly říšského vůdce SS, jež mají zejména v Protektorátu Čechy a Morava dalekosáhlý význam jako prvé etapy poněmčování bližšího východu“.

Proto k jeho vedení určil SS Oberstumbannführera F. Fischera, který měl být zárukou, že tyto úkoly budou beze zbytku splněny. O významu, které tomuto jmenování přikládal svědčí skutečnost, že Fischer byl stálým zástupce K. H. Franka v jeho funkci říšského komisaře pro upevňování němectví v Protektorátu a byl seznámen se všemi záměry nacistického vedení v tomto směru. Prvním krokem bylo zabavení velkého množství půdy staré české šlechty. Tímto způsobem se do německých rukou dostal obrovský pozemkový fond a vytvořila se příležitost dosadit do velkostatků nucenou německou správu, která se stala dalším nástrojem germanizace českých oblastí.

Když se bleskové vítězství na východě neuskutečnilo a po porážce u Moskvy začala válka nabývat vleklého charakteru, byli nacisté nuceni určitým způsobem svou politiku v Protektorátu korigovat. Přípravy na „konečné řešení“ měly pokračovat zastřenými metodami. Heydrich přikročil i ke správní reformě, směřující k ovládnutí všech protektorátních úřadů, zredukování protektorátní vlády a její faktické deklasování, protože veškeré rozhodování bylo soustředěno v německých rukou.

O zásadách této politiky napsal v dopise M. Bormannovi: „Jasnou linií všech opatření jest zachovat zdání autonomie a současně tuto autonomii i zevnitř likvidovat ... . Uložit Čechům, aby prováděli všechna opatření, jež způsobí rozhořčení. Němcům uložit provedení takových opatření jež dobře působí.“

Na začátku roku 1942 v projevu 4. února 1942 vysvětlil Heydrich nacistickým činitelům v protektorátu nutnost změny taktiky ve vztahu k české otázce. Přijaté záměry sice zůstávaly v platnosti, ale opatření se měla provádět nenápadnými formami. Bylo nutno dočasně upustit od veřejného vyhlašování a provádění nejostřejšího teroru. Tak měly být uklidněny nejširší vrstvy obyvatelstva a zabezpečeno úplné využití průmyslového i hospodářského potencionálu pro zabezpečení plynulého pokračování útočné války. Bylo zrušeno stanné právo, propuštěna část studentů a rukojmích. Vystěhování rasově nevhodných Čechů se plánovalo až po vítězné válce a porážce Sovětského svazu. Nastávalo období politiky „cukru a biče“.

Přitom však popravy a odesílání vlastenců do koncentračních táborů, stejně tak jako všechna ostatní germanizační opatření pokračovala bez přerušení dále, ale bez zastrašovacího vyhlašování v rozhlase a denním tisku.

Protože se i přesto začala odbojová činnost znovu široce rozvíjet, chtěl Heydrich vyčkat a „ve vhodném okamžiku novým bleskovým úderem zdůraznit skutečnost, že říše ještě dovede zakročit a že shovívavost neznamená slabost „jak psal v situační zprávě Himmlerovi a Hitlerovi 16. května 1942.

V uskutečnění takového bleskového úderu a jiných zločinných opatření proti českému národu mu zabránily události z 27. května 1942, kdy byl na něho spáchán atentát a na následky zranění 4. června 1942 zemřel.

Válečné úspěchy na jaře a v létě 1942, kdy se fašistickým vojskům na jižním směru podařilo proniknout na východní frontě až ke Stalingradu, znovu podnítily zájem nacistů o plán na „konečné řešení“ slovanské otázky.

V tomto roce vzniká v Himmlerově štábu další tak zvaný „Plán Ost“ ve kterém se předpokládá na východě likvidace 30 milionů Slovanů a vytvoření germánského kolonizačního osídlení tohoto prostoru s postupným rozšiřováním hranic říše na východ.

Po Heydrichově pohřbu dne 9. června 1942 přednesl Himmler šéfům hlavních úřadů SS a vedoucím činitelům bezpečnostní služby, shromážděným při této příležitosti své představy o tom, jak bude v dalším na východě postupováno. Charakterizoval situaci tak, že této zimy (zima 1941 – 1942 - pozn. aut.) stálo Německo před katastrofou, ale nebezpečí je nyní zažehnáno. Zřejmě v očekávání, že dobytím Stalingradu, Kavkazu budou dosaženy cíle války, rozvinul Himmler dalekosáhlé plány postupného budování nové Evropy a všegermánské říše. Spojením 85-90 milionů lidí dosavadní Třetí říše a 30 milionů lidí germánské krve ostatních evropských národů se mělo vytvořit jádro nové Evropy. Zdůraznil, že: „Čechy a Morava, německé Východní župy, jihovýchodní Prusko, Vartská župa, Horní Slezsko, generální gouver-Ostland, Krym, Ingermanie musí být po dvaceti letech totálně německy osídleny a to výlučně podle rasových hledisek, podle hledisek krve“. K budování této velkogermánské říše se použije domorodé obyvatelstvo, které bude přeměněno v pracovní otroky.

O tři dny později uložil Himmler šéfovi svého štábu zpracovat ke Generálnímu plánu Ost ještě celkový osídlovací plán, ve kterém měly být konkrétně vyčísleny potřeby lidí, dělníků, prostředků a všeho potřebného k zabezpečení těchto zločineckých plánů.

Pokud se týká českých zemí, je třeba připomenout, že přesto, že Čechy a Morava nebyly zahrnuty do Plánu Ost, do celkového osídlovacího plánu byly zahrnuty stejně jako některá další území ve střední a západní Evropě.

Po atentátu na Heydricha došlo v českých zemích k vyhlášení druhého stanného práva a k dalšímu vystupňování otevřené vyhlazovací politiky. Osud Lidic a Ležáků měl být výstrahou celému národu. Rovněž přípravy na „konečné řešení“ české otázky a úplnou germanizaci Čech a Moravy pokračovaly ještě intenzivněji, zřejmě i jako důsledek shora uvedeného Himmlerova projevu. Nyní probíhaly pod nálepkou „plnění odkazu velkého mrtvého“. V Praze byla novým zastupujícím říšským protektorem Dalügem založena další říšská organizace tzv. „Služebna říšského komisaře pro upevnění němectví“ v čele s K. H. Frankem. Jeho zástupcem se stal komisařský vedoucí Pozemkového úřadu Fischer, který jako „expert“ prováděl rasové přezkoušení lidických dětí. Víme, že ze 104 dětí bylo uznáno schopno poněmčení jen 9. Ostatních 95 bylo posláno do koncentračního tábora s označením „návrat nežádoucí“. Dá se tedy předpokládat, jaký osud by český národ očekával. Tato Frankova služebna, navazující na Himmlerovy záměry, zpracovala svůj vlastní plán, podle kterého mělo skončit poněmčení Čech a Moravy k 31. prosinci 1945.

V roce 1942 také dále pokračovalo stěhování obyvatelstva z určených obcí na Vyškovsku. Současně jižně od Prahy v prostoru Benešovska a Sedlčanska byla zahájena nejrozsáhlejší evakuace obyvatelstva, kterou u nás nacisté v létech okupace provedli. Postihla 71 obcí, z nichž 11 částečně, v celkové rozloze asi 44 000 hektarů půdy, která byla vyčleněna pro zřízení cvičiště zbraní SS. První obce musely být vystěhovány do 15. září 1942.

V duchu Himmlerovy kolonizační politiky byly v okrajovém pásmu vysídleného území vytvořeny tzv. dvory SS (SS-Hofe). Byly to většinou hospodářské celky vytvořené sloučením usedlostí celé vesnice nebo ještě dalších katastrů. Celkem jich bylo 39 a měly být po válce přiděleny zasloužilým bojovníkům SS. Ve středu vyklizeného území byly střelnice a cvičiště. Pak ale přišel Stalingrad a s ním definitivní konec bleskové války. Katastrofa wehrmachtu u Stalingradu a následující mohutný protiútok sovětské armády znamenají konec nacistických snů o tisícileté germánské říši sahající až po Ural. Dne 13. ledna 1943 vydává Hitler výnos, kterým nařizuje zastavit všechny „přípravy a plánování pro budoucí mírové úkoly“, což v normální řeči znamená přerušit i plánování kolonizace a germanizace východu.

 

V létě 1943 je Frank jmenován „státním ministrem pro Čechy a Moravu“ a stává se tak neomezeným pánem nad osudy Čechů. Nový říšský protektor Frick je jen reprezentačním činitelem. Přicházely další porážky, ale nacistická mašinérie v protektorátu  pracovala nerušeně dále. Pokračovala germanizace, pokračovala kolonizace a vysídlovací českého obyvatelstva i vraždění vlastenců. Dokonce ještě v únoru 1944, kdy každému jasně myslícímu člověku bylo zřejmé, že porážka fašismu je neodvratná, líčil K. H. Frank před nacistickými činiteli župy „Sudety“ na shromáždění v Karlově Studánce základní rysy německé politiky v Čechách a na Moravě přesně v duchu přijatých plánů.

Frankem zřízení SS-Ansiedlungsstab (osídlovací štáb), který řídil veškerou kolonizační politiku v protektorátu, ještě v posledních měsících války usídlil severovýchodně Prahy kolem 1 300 německých kolonistů. Původní majitelé konfiskovaných usedlostí se stali levnou pracovní silou na své půdě.

 

V této politice pokračoval tak dlouho, dokud postupující vítězná Rudá armáda neosvobodila postupně celé naše území a nevyhnala okupanty s celým jejich aparátem, armádou a nakonec i samotného Franka, který v posledním okamžiku před ní ujel na západ, kde předpokládal nalézt ochranu. Ale byl zatčen, vydán československým úřadům a po spravedlivém procesu před Národním soudem popraven.

 

Jedině vítězství spojenců  za rozhodujícího vojenského úsilí SSSR zachránilo náš národ před vyhubením. Je třeba to stále připomínat, zejména naší mládeži, protože tyto události jsou jim interpretovány tak, že falšují historickou pravdu a pojmy vlastenectví jsou zaměňovány za  přepjatý nacionalismu, který dnes v moderním světě nemá místo. Jsme pro rovnoprávné partnerství s německým národem, ale musí být naprosto jasné, kdo byl okupantem a kdo začal válku a  kdo tedy musí  nést důsledky, které rozhodnutím vítězů byly uskutečněny.

 

Ing. Josef Mikš 

ČNL

 

 

Redakce: Ing. P. Rejf, CSc.                                                          Připravil: Dr. O. Tuleškov                                                                               

 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 597. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 8 .2. 2018

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz 

e-mail: vydavatel@seznam.cz    

 

 

Q.S.

Nemohu si odpustit poznámku, že některé aspekty nacistické agendy jakoby vypadly z kanceláře současné Evropské komise:

 „Jasnou linií všech opatření jest zachovat zdání autonomie a současně tuto autonomii i zevnitř likvidovat ... . Uložit Čechům, aby prováděli všechna opatření, jež způsobí rozhořčení. Němcům uložit provedení takových opatření jež dobře působí.“

„českomoravský prostor se natrvalo nesmí nikdy ponechat v takovém stavu, který by vůbec Čechům umožnil tvrdit, že je to jejich prostor“