Bohumil Sobotka vyjadřuje soustrast obětem teroristického útoku v hotelu v hlavním městě Mali. Dne 20. 11. 2015 ozbrojenci napojení na al-Kájdu přepadli hotel Radisson Blu v hlavním městě Bamaku, zajali 170 lidí jako rukojmí a při dobývání hotelu padlo asi 27 z nich. Nevinné oběti teroru je třeba uctít, ale také je nutno hledat příčiny.

Litujme a analyzujme

Máme se připojit ke spolupráci v boji proti mezinárodnímu terorismu. Nejdříve však musíme mít jasno v tom, kdo je vlastně terorista. Co dělají naši vojáci v Africe? Kdo tu seje vítr a sklízí bouři? Kdo chrání pouze tvrdě zájmy nadnárodních koncernů a finančních korporací na účet místních obyvatel? Co se týká případu Mali, jde z naší strany o podporu tzv. "socialistické", ale pro finanční aristokracii pracující Hollandově vládě. Premiér Sobotka plně legitimizuje postup bývalého ministra zahraničí Schwarzenberga a jeho tehdejšího premiéra Petra Nečase, který se v roce 2013 v souvislosti s vysláním kontingentu do Mali vyjádřil, že „musíme svou zemi bránit i daleko za našimi hranicemi.“

Děkujeme pěkně, my čeští daňoví poplatníci. Budeme se tedy velmi divit, až za našimi branami nebudou již utečenci ze Sýrie, Afghánistánu, nebo Iráku, nýbrž uprchlíci z Mali, Středoafrické republiky, Kamerunu, Toga či dalších afrických zemí. A v republice Mali je dle Wikipedie 85 % obyvatel ze 14,5 milionů muslimského vyznání. Bohumilu Sobotkovi vůbec nevadí, že nás tato legrace má přijít na pakatel - 270 milionů korun z našich daní, a to z rozpočtu ministerstva obrany: Zaplatíme si tím v Africe nové nepřátele. Ani mu nevadí, že zrazuje voliče, když sleduje politickou linii kritizovaného bývalého politika, který slouží evidentně jiným zájmům, než těm českým. Ne, není důvod mít strach z teroristů, je důvod mít strach z lidí bez tváře a charakteru, jako je Bohumil Sobotka. Ze stejné líhně socialistů, jako je francouzský prezident Francoise Hollande.

Politika Hollanda: státní teror k omezení svobody

Socialistická vláda francouzského prezidenta Hollanda ztělesňuje přímo dokonale obránce zájmů finanční aristokracie. Slovo "socialistický" je používáno pouze jako krycí maska, neboť se socialismem, nebo sociálně demokratickou politikou toho má věru málo společného. Viz náš článek Ideový rozpad francouzských socialistů . Vláda byla zvolena díky slibům, že „úspory nejsou naším cílem“ a okamžitě na to na vrcholu recese a stále rostoucí nezaměstnanosti prohlásila politiku úspor jako nejvyšší dobro pro ekonomiku země.


Image


Podívejte se na vývoj zadluženosti státu, který aspiruje i s příjmy ze svých bývalých kolonií být dalším Řeckem. Podle toho to také ve Francii vypadá.

Mali jako Falklandy

V konfrontaci se sociální opozicí ve Francii se rozhodl Hollande upoutat pozornost od ekonomických problému země, zejména růstu nezaměstnanosti a poklesu výkonu ekonomiky, zavedením agresívní a reakcionářské vnitřní a zahraniční politiky. Sem patří i intervence v Mali. Viz náš článek Francouzská intervence v Mali, první otazníky . Jak sdělil tehdy jeden z úředníků Hollandovy vlády jednou deníku Le Point, doufali socialisté, že Mali bude pro Francii něco jako úspěch konzervativní Železné lady Thatcherové ve válce o Falklandy v roce 1983. Britská premiérka tehdy také doufala, jí tato válka zajistí úspěch ve volbách. Jacques Chirac řekl v roce 2008: "Francie je odkázána na příjmy z Afriky, bez kterých by se propadla do ekonomické bezvýznamnosti". Podívejte se na mapu koloniálního francouzského impéria v Africe z roku 1936.


Image


Války v bývalých koloniích a francouzská politika vůči koloniím přinesly Francii pouze nenávist. Každý rok inkasuje Francie ze svých 14 bývalých kolonií 440 miliard eur. K tomu viz náš článek Hledej uran, najdeš francouzskou armádu v Mali a v Nigeru . Je těžké mluvit o nějaké spravedlnosti, když se bývalé koloniální velmoci – týká se to ale především Francie - nemohou obejít bez vydírání a vykořisťování těchto zemí.

O čem se nemluví, když dnes litujeme Francii

Podmínkou osvobození 14 francouzských afrických kolonií v šedesátých letech dvacátého století bylo, aby tyto země používaly jako měnu frank, přesněji FCFA frank (měnu pro francouzské kolonie v Africe). Tyto země musely odevzdat do Paříže 85 % svých devizových rezerv, zlata především. O nich již dále nemohou rozhodovat. Nestačí-li jim oněch 15 %, které zůstaly k dispozici, musí si půjčovat u francouzské vlády za běžný úrok. Paříž kontroluje od roku 1961 měnové rezervy svých bývalých kolonií, seznam je dlouhý: Benin, Burkina Fasso, Guinea Bissau, Pobřeží slonoviny, Mali, Nigérie, Senegal, Togo, Kamerun, Rovníková Guinea, Čad, Kongo, Středoafrická republika, Gabun.

K tomu musí bývalé kolonie platit tzv. "koloniální dluhy" za infrastrukturu vybudovanou v dřívějších dobách, to jsou ony miliardy eur ročně. Francie má dále ve smlouvách zakotveno předkupní právo na suroviny z nově objevených zdrojů. Francouzské koncerny mají privilegované postavení při získávání zakázek a trhů, takže zásobování, finančnictví, doprava, energetika a zemědělství jsou plně v jejich rukou. Od samého počátku byly jako podmínky „osvobození od koloniální nadvlády“ udržení francouzštiny jako úředníka jazyka, francouzské školství a francouzský vojenský systém.

Elity musí dělat to, co chtějí Francouzi

Jinak hrozí atentát nebo svržení vlády. V posledních 50 letech to bylo 67 pučů ve 26 afrických státech. V 16 případech šlo o bývalé francouzské kolonie. Jeden příklad za všechny. Když se vzbouřil první prezident Toga Sylvano Olympio a odmítl podepsat pakt o pokračování kolonizace, začala Francie požadovat koloniální výkupné ve výši 40 % rozpočtu TOGA roku 1963. Prezident se postavil proti a začal vydávat vlastní měnu. Za 3 dny byl zavražděn a vláda svržena. Atentátník, příslušník Francouzské cizinecké legie Guassingbe Eydema, dostal od tamního francouzského velvyslanectví odměnu ve výši cca 550 dnešních eur (britský Telegraph). Za 4 roky byl pak s pomocí Francouzů zvolen za prezidenta, kde vytrval do roku 2005. Ostatně výborný článek, který jde do hloubky, uveřejnil Ivo Krieshofer na CFP .