Listopad ´89 je nazýván revolucí, ale to je mýtus. Jenom otrlým je lhostejné, že milion spoluobčanů přežívá na hranici bídy a tisíce živoří na dlažbě.

20.11.2015 13:45

Sedmnáctý listopad… Jak jsme si zvykli uvažovat o tomto svátku? Jak silné jsou podle vás resentimenty po minulém režimu a jak kvalitní je debata, jak o zločinech komunismu, tak o temnějších stránkách polistopadového vývoje?

 

Dětem, které v té době byly ještě na houbách, je 17. listopad 1989 prezentován jako konečný vítězný zvrat v historii národa. Podobně byl mně v dětství coby konečný vítězný zvrat prezentován 25. únor 1948, který jsem nezažila, a tudíž jsem, stejně jako moji vrstevníci, byla objektem všudypřítomné státní propagandy. Dítě manipulaci nerozpozná a dokáže i lampiónový průvod (nebo třeba průvod s jednostejnými červenými kartami) vnímat jako zábavné dobrodružství. Pak přišla šedesátá léta kulminující v událostech pražského jara a moje generace předčasně dospěla. Cenzura byla zrušena a dříve tabuizované informace se na nás valily nejen z novin a časopisů, ale dokonce i z obrazovky státní televize. Zkouškou dospělosti byl potom srpen. Národ jako celek v té zkoušce obstál. Když se naši politici vrátili živí z Moskvy s podepsaným poddaneckým protokolem, značná část občanů Československa to nevnímala jako definitivní konec nadějí. Statečnost Františka Kriegla nás povzbuzovala ve víře, že i v tom nově definovaném prostoru (a za přítomnosti okupačních vojsk) bude možné uhájit alespoň směr předchozího vývoje. Především mladí lidé, nedotknutí atmosférou strachu z padesátých let, odmítali couvnout do přikázaných pozic, zatímco u těch starších se začal probouzet pud sebezáchovy. To, že jej někteří potlačili a dál nazývali vpád spřátelených vojsk zradou, je pak profesně diskvalifikovalo, učinilo z nich občany druhé kategorie, což postihlo i jejich rodiny. Normalizace sice nebyla zdaleka tak tvrdá jako padesátá léta, ale trvala dvacet let. Stejně dlouho jako první republika. Ale šlo o kvalitativně zcela rozdílná dvacetiletí.

Zatímco v průběhu první republiky se idea suverénního Československého státu s demokratickými principy pěstovala jako čerstvě zasazená rostlinka, normalizace zacházela s přeživšími zbytky občanského cítění jako s plevelem. Nutno však připomenout, že toto čištění dělali za okupanta naši. Což je jeden z důvodů, proč jsou vzpomínky na dobu normalizace u různých lidí tak různé. Další příčina odlišného vzpomínkového hodnocení je sociální. V sedmdesátých a osmdesátých letech sehnal práci každý, dokonce i cikáni a NO (osoby nepřátelské k režimu). Zdravotnictví a lázeňství bylo taky plošně dostupné, i když některým pacientům byla věnována komfortnější péče. Na získání vysokoškolského titulu musel absolvent skutečně obor úspěšně vystudovat, ale zdaleka ne každý studovat směl, i když na to měl (IQ). Cestování za železnou oponu mělo záludná pravidla, dovolenou ve vlasti si ale mohla dopřát asi každá rodina stejně jako prázdninové dětské tábory.

Moc normalizačního režimu nad svědomím lidí byla tedy uplatňovaná metodou cukru a biče. Že ten cukr byl rafinovaný jed, si nejsme povětšinou ochotni přiznat ani po čtvrt století. Dokonce i badatelům, kteří zkoumají totalitní režimy, uniká, že archivní dokumenty jsou jen viditelnou špičkou ledovce a že důsledky otravy přetrvávají skryté pod hladinou dodnes. Mluvím o ztrátě sebevědomí národa, k níž doba normalizace přispěla jako předposlední kapka. Zdravé sebevědomí vyvěrá ze znalosti sebe sama a ze spokojenosti z toho náhledu. Domnívám se, že sebevědomí a svědomí jsou asi propojené nádoby. Pokud se jednotlivec pod tlakem jasně definované volby rozhodl, že normalizované dávky cukru jsou pro něj potřebnější než svobodné svědomí, a pokládal svou tichou dohodu s režimem za povinnost k rodině, působilo to jako rozumný způsob, jak přečkat špatné časy. Fakt, že takových lidí byla většina, vytvářel pocit soudržnosti a odolnosti. Kdo tehdy mohl tušit, jaké důsledky nám v budoucnosti ta tehdejší většinová rozumná volba přinese? Kdo předpokládal, že dlouhodobé práškování svědomí cukrem může vést k poškozování „kvality stáda“? (Omlouvám se za ty obrazné příměry, ale jako laik nechci zabřednout do problematiky genofondu atd.) Mnozí z té chovné ohrady normalizace unikli, někteří i za skutečné mříže a dnes jsou pokládáni za vězně svědomí. A hodně lidí, snad 250 tisíc, v průběhu dvaceti let emigrovalo. To je jev, který se v našich dějinách stále opakuje. Lze jej přirovnat k pouštění žilou. Výsledkem je chudokrevnost.

Pokud je sedmnáctý listopad roku 1989 v současných učebnicích dějepisu nazýván revolucí, pak je to vytváření mýtu. Tím nechci říct, že mi tehdy chyběla střelba!  Chyběla mi však společná katarze, vnitřní očista od všech těch sajrajtů, co se nám v duších usadily v průběhu dvaceti let. Myslím, že pouze prožitek katarze mohl vyústit k vytvoření společného programu (cíle). Na demonstracích se sice řečnilo a zástupy tleskaly, emoce fungovaly, ale byly to emoce řízené. Podpořily rychlou výměnu politiků, ale vývoj, ke kterému došlo pak, nebyl výsledkem veřejné debaty. Kdo z účastníků demonstrací ale tehdy tušil, že „revoluce“ se zvrhne do restaurace předcházejícího režimu? A že místo očekávané nápravy znetvořeného socialismu, ke které směřoval už obrodný proces v roce 1968, náš politický otřes v listopadu 1989 krok za krokem, mnohdy i skok za skokem, znovu vrátí k poměrům, které i Václav Havel důrazně vylučoval: „…budou vás strašit nezaměstnaností, nevěřte tomu, není to pravda…“ atd. Dnes jeho staré projevy kolují po internetu a vyvolávají u pamětníků trpkost nad naší tehdejší naivitou a důvěřivostí. Samozřejmě ne všichni cítí hořkost, pro žraloky (nejen tuzemské) byl sametový zvrat vyzváním na cestu ke snadné kořisti. Nadnárodní řetězce přiškrtily národní produkci. Také církev svatá má miliardové důvody k tomu, aby v den výročí „revoluce“ rozhoupala zvony a sborově pěla Te Deum.

Ale i mnozí z těch, kteří vlastním přičiněním a tvorbou v novém režimu uspěli, hledí na vývoj v zemi kritickým zrakem. Jenom otrlým je lhostejné, že milion spoluobčanů přežívá na hranici bídy a tisíce živoří na dlažbě.

Zdroj

Diskusní téma: Listopad ´89 je nazýván revolucí, ale to je mýtus. Jenom otrlým je lhostejné, že milion spoluobčanů přežívá na hranici bídy a tisíce živoří na dlažbě.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek