Jde od počátku pouze o jedinou věc: Jak zařídit vládu, která otevře hranice pro imigranty – a poté znemožní byť jen potenciální možnosti lidového hlasování.

30.04.2018 09:30

Ještě vás to baví? Mám na mysli dobové tanečky kolem sestavování vlády, která by vládla s důvěrou Poslanecké sněmovny. Pokud patříte k těm, které to vůbec kdy bavilo (a baví vás to doposud), pak nejspíš patříte mezi zainteresované: třeba budoucností vaší politické strany (hnutí), nebo se od výsledku se odvíjí vaše další zaměstnání ve státní správě či soukromý byznys (napojený tak či onak na státní rozpočet). Jako detektivka je to pro ostatní už dlouho děsivá nuda.

 

Jenže právě to mnohým z herců (nikoli hráčů), kteří v tomto již nesnesitelném představení aktivně účinkují, velmi vyhovuje. Veřejnost usmýkaná nekonečným seriálem s „obviněným“ Andrejem Babišem (jako údajný jediný důvod, kvůli němuž ti „čistí“ s ním nechtějí jít do vlády), si vůbec nevšimne, že se právě teď rozhoduje o životních zájmech naší země a každého občana, jemuž na ní záleží. 

To, co posloucháme v nekonečných každodenních „debatách“ (ponejvíce v České televizi a rozhlase) se pokouší tento stav co nejvíce zesílit. Smyslem je zastřít podstatu naší „krize vládnutí“. Jde v ní totiž od počátku pouze o jedinou věc: Jak zařídit vládu, která otevře hranice pro (převážně muslimské) imigranty – a poté znemožní byť jen potenciální možnosti lidového hlasování o setrvání naší země v Evropské unii – protože tohle vydýchá asi málokdo. Že už se o tom prakticky vůbec nemluví? No právě!

Radiové ticho

Tento termín patří k jaderné válce, respektive posledním okamžikům před jejím vypuknutím. Radiové ticho (přerušení veškerého sledovatelného provozu mezi vojenskými jednotkami) nastalo v Evropě naposledy na podzim roku 1983. Tehdy byl svět mnohem blíže jadernému konfliktu USA – SSSR než při „Karibské krizi“ o jedenadvacet let dříve – jen si to neuvědomoval. 

Komunikační ticho signalizovalo, že Západ (R. Reagan) se rozhodl preventivně napadnout Sovětský svaz (a celý východní blok). Pouze neuvěřitelná odvaha a pevné nervy zkušeného Jurije Andropova, (tehdejší hlavy SSSR a bývalého šéfa tajných služeb) zabránila tomu, že dnes ještě můžete číst třeba i tyto řádky (více o tom znají čtenáři mé knihy Smrt ve věži). 

Podobné „radiové ticho“ dnes vládne ve zmíněných dvou oblastech, o nichž jediných má smysl uvažovat, psát a pátrat: otevření hranic pro migrantskou invazi do dosud relativně „čisté“ střední a východní Evropy, za současného udržení všech „oveček“ bruselského totalitního superstátu pohromadě. Proto politici a hlavní média tak totálně ignorují pokračující příliv statisíců migrantů na kontinent – až se „utahaná“ většinová veřejnost většinově domnívá, že ustal. Až se brzy přesvědčí o svém omylu, bude pozdě. Proto musí z politického slovníku zmizet také slovo referendum. Pro totalitní tyranii není nic nebezpečnějšího než regulérní lidové hlasování.

Okamura a komunisté

A tady jsme u jádra pudla nekonečného a již dávno nesnesitelného vyjednávání o Babišově vládě. Jsou totiž u nás pouze dvě parlamentní strany, které na zavedení „obecného referenda“ trvají: Okamurova SPD a KSČM. Z nich ale pouze jedna je mediálním a politickým mainstreamem akceptována jako „přijatelná“: kupodivu je jí právě ta po leta odmítaná, nepřijatelná a ostrakizovaná strana komunistů. Co se to stalo, že její roli náhle převzal Okamura? Je to jednoduché a prosté. S referendem, které by umožňovalo i hlasování o vystoupení z EU to myslí vážně jen SPD.

To je to, proč Babiš v průběhu měsíců pochopil, že komunisty mu „odpustí“ nejen Brusel (ten je všech možných jejich odnoží ostatně plný), ale i „českomoravská Kavárna“ – jejímiž „štamgasty jsou zase vycpané všechny parlamentní strany bez výjimky – kromě právě Okamurovců. Právě to ukázal celý vývoj povolebního Babišova maratónu – a pouze v tomto jediném smyslu byl a je cenný. Odkopali se postupně všichni. Zvláště pak socialisté – ale i nakonec komunisté.

Povšimněme si, jak napjatě se čekalo na výsledek sjezdu KSČM. To tady také ještě nebylo. Nejen kvůli účasti prezidenta Zemana, jenž přijel podpořit dosavadního předsedu Vojtěcha Filipa proti Josefu Skálovi. Filip byl domluvený jak se Zemanem, tak s Babišem. Filip je obchodník, Skála komunista. Nechce, abychom byli v NATO a EU. Určitě by (v případě podpory Babišovy vlády) řídil stranu tak, aby o obojím mohli lidé svobodně rozhodnout. Se zkušenostmi, které za docela dlouhé roky o těchto „organizacích“ získali. Filip to „vybártruje“.

Směrem do zapomnění

Právě to byl spouštěcí mechanismus opětovného zahájení vyjednávání s ČSSD. Strana, která je po Sobotkově vpravdě vlastizrádném čtyřletém působení na pokraji existence, dostala úkol od Socialistické internacionály (obdobně jako ta v Německu): i kdyby to mělo znamenat její konec, musí nyní pomoci zařídit oba hlavní výše zmíněné „domácí úkoly“. Totéž zadání dostal z Bruselu Andrej Babiš. Není pravda, jak se nyní tvrdí, že k novému vyjednávání se socialisty jej donutilo vedení ANO. Byl to naopak právě on, kdo s tím přišel – a nechal se pak „donutit“.

Jen Okamura musí zůstat mimo hru. Trvá na referendu, trvá na tom, že i po přijetí Dublinu IV musejí zůstat naše hranice pro migrační invazi zavřené. Co víc, chce zákon o referendu, který by realisticky umožnil jeho uskutečnění a platnost. Socialisté se sice musejí tvářit, že také oni jsou pro, ale stanoví takové podmínky, aby jeho provedení nebylo uskutečnitelné, nebo nebylo závazné. A v tom jim budou Filipovi komunisté, respektive staronové vedení, zdatně sekundovat.

Takže všechno je dohodnuto – teď jen, jak to provést. Komické na tom je, že nové vedení (předseda Hamáček je „soft“ Sobotka a Jiří Zimola v místopředsednické funkci zase velmi rychle „zkrotl), má být nyní podrobeno vnitřnímu referendu. V něm však kupodivu jsou limity nastaveny o několik řádů měkčeji, než mají být v referendu obecném. Proto nebezpečí, že „socialistický stranický lid“ rozhodne proti účasti ČSSD ve vládě, je poměrně reálné.

Zbývá jen Tomio

Neméně příznačné a komické je, že někdejší (nesmyslné) takzvané Bohumínské usnesení, zakazující ČSSD účast ve vládě s komunisty, nahradilo usnesení zakazující totéž s SPD. Jako by to hrozilo! Okamura by nechtěl ani do Babišovy vlády, natož do Hamáčkovy. Samozřejmě, je to jen alibistické gesto, které má odpoutat pozornost od „zakázané“ vládní spolupráce s Filipem. 

Obě tradiční levicové strany tak míří na politický hřbitov v těsném objetí. Svým způsobem je to pro normální politický život tragédie, protože bez levice nebude ani pravice. Jen karikatury typu ODS. Jenže o normální politický život už nikomu nejde. Politici politiku zavraždili – a teď půjdou do hrobu s ní. Tak se alespoň snaží na poslední chvilku urvat z její mrtvoly poslední kousky masa.

Fakticky tak zbývá jen Tomio Okamura. Tedy alespoň pro tu část voličů, kteří to se záchranou národa a našeho tisíciletého státu myslí vážně. Obdobné je to ostatně i ve většině zemí EU. Národně orientované strany se ještě jednou podařilo propagandě natolik ostrakizovat, že volič dal většinu stranám Bruselu. Těm se už ovšem jen stěží daří předstírat, že je mezi nimi nějaký rozdíl. A až dojde na lámání chleba – již za pár týdnů bude zkázonosný Dublin IV realitou – pochopí. Jenže už nebude mít možnost „korekce“.

Brusel totiž spoléhá na to, že mezitím se podaří dovést tyranii Čtvrté říše do standardních rozměrů totality: likvidací posledních svobod (slova, projevu, voleb), nastolením policejních států, zvyšováním mezinárodního napětí – především ve vztahu k Ruské federaci. A když je válka na dotek, pak „omezení svobod“ musí přece každý pochopit. A pokud nepochopí, dostane pendrekem přes hlavu a skončí v base. Jak také jinak naložit s Putinovými agenty?

Léčba Babišem

Tohle jsou skutečné rozměry našeho k uzoufání nudného „sestavování vlády“, jež je ve skutečnosti dramatem přímo antickým, osudovým. Je úplně jedno, jak to trapné divadlo nakonec dopadne. Je úplně jedno, s kým či za jaké „podpory“ vznikne „vláda s důvěrou“. Podle informací Protiproudu se navíc brzy dočkáme toho, že obvinění vznesená proti Andreji Babišovy (a spol.) budou státním zastupitelstvím „stažena“. Prý do dvou až tří týdnů. Stane-li se to (jako pojistka pro případ, že socialistické referendum vstup do vlády odmítne), bude Babiš rázem nevěsta na roztrhání. Budou se o něj prát. Pak teprve nastane skutečná „léčba Babišem“.

Stranou zůstane pouze Okamurova SPD. Pokud nepodlehne vábení – za jistých okolností by spoluprací s ním mohl Babiš začít opět „strašit“ – a případné nabídky podpory ANO tentokrát SPD jasně odmítne, může se stát pro značnou část voličského spektra ještě přitažlivější a věrohodnější. Předčasné volby samozřejmě nehrozí (ty nechce nyní už vůbec nikdo, ani slábnoucí Babiš). A pokud by byla na stole „úřednická“ vláda Miloše Zemana, měl by Tomio Okamura daleko větší šanci něco v ní ze svého programu prosadit, aniž by se s Babišem ušpinil.

Zůstane-li však v premiérském křesle Andrej Veliký (stále nejpravděpodobnější varianta), plánům Bruselu na „konečné řešení“ české (polské, maďarské) otázky již nic nezabrání. Andrej Babiš stále spoléhá na to, že otevření našich hranic při současném zabránění lidovému hlasování o setrvání ČR v německém protektorátu, vyhandluje s národem za miliardové dárky. Jestli je to správný nebo špatný „byznys plán“, se teprve uvidí.

V každém případě však nadcházející „léčba Babišem“ dává šanci především Tomio Okamurovi. Pokud ji nepromarní.

 

Zdroj

Diskusní téma: Jde od počátku pouze o jedinou věc: Jak zařídit vládu, která otevře hranice pro imigranty – a poté znemožní byť jen potenciální možnosti lidového hlasování.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek