Evropa našich dnů je varný kotel kypící pod těsně uzavřeným víkem.

05.05.2018 17:33

Rychle se měnící svět v sobě tají více potenciálních nebezpečí a rizik nežli nadějí na nerušený rozvoj. Prakticky po celém obvodu Eurasie prochází linie „žhavých bodů“, od okresu Greifswald na severu Německa, kde se plynovod Nord Stream 2 vynoří na suchou zemi, přes Balkán a země Blízkého východu, až po ostrov Tchaj-wan v Jihočínském moři. A není otázkou, zda vybuchnou dalším konfliktem nebo krizí, ale kdy a kde se tak stane.

 

Čtvrtá říše už brzy?

Devátá symfonie Beethovena a Schillerova „Óda na radost“ (takzvaná hymna EU) dnes nezní vůbec tak mírumilovně, jako v roce 1972. Evropa našich dnů je varný kotel kypící pod těsně uzavřeným víkem.

Německo je čtvrtou ekonomikou světa s maximálním ukazatelem zaměstnanosti práceschopného obyvatelstva od doby Sjednocení. Stalo se Mekkou cizinců migrujících za prací. Achillovou patou německé ekonomické moci je však export, který v některých letech dosahuje až 40% HDP (v USA je to méně než 10%). Potřeba prodávat téměř polovinu vlastní produkce do zahraničí nutí Německo rušit hranice – zatím pro investice a zboží. Ale jen prozatím.

Jednotný měnový prostor EU se stal pro mnohé evropské země krutou satirou. Evropská centrální banka jednoduše není schopna provádět měnovou politiku, která uspokojuje každého bez výjimky. Když chudší země v jižní Evropě potřebují snížit kurz eura, ECB jedná v zájmu německých průmyslníků a bankéřů, kteří volají po minimální míře znehodnocování evropské měny.

Právě tato strategie vedla k tomu, že hlavní břemeno finanční krize v roce 2008 nesly a stále nesou Itálie, Řecko, Španělsko a Portugalsko. Hospodářská recese, vysoká nezaměstnanost, stálý růst euroskepticismu a popularita pravicových politických stran jsou realitou jižní Evropy. Současně s tlakem na úsporná opatření musí Německo rovněž zachraňovat potápějící se „kolegy“ ve společném evropském cechu a v důsledku toho snižuje životní úroveň vlastním občanům.

Ale obyčejní němečtí měšťané si sotva uvědomují všechny slabosti a konceptuální rozpory evropské jednoty. V jejich spotřebitelském světě zraje názor ve své prostoduchosti neporazitelný: vše je vinou lenosti a zahálčivosti obyvatel jižní Evropy a pracovití a disciplinovaní Němci doplácejí na jejich blahobyt! Jsou nuceni dotovat „nekončící zábavu těch nemakačenků“.

Čím se tento názor liší od zažitého označení Židů a komunistů coby viníků všech strastí Německa na počátku 20. století? V podstatě ničím. Ponořte Evropu do vážné krize (pak minulé politické, hospodářské a finanční krize budou hrát svoji roli i v budoucnu), a vyhlídka dalších kroků Němců může leckoho přivést v úžas. A není snad neochota velké části migrantů integrovat se do kulturního prostoru Evropy dostatečná hrozba budoucí krize?

Historická paměť lidstva je ještě živá. S myšlenkou na to, jak se dvakrát během dvacátého století zhroutila silná ekonomika Německa, a jaké důsledky to přineslo celému světu, dnes každý s tlukoucím srdcem sleduje rostoucí teutonskou moc Německa.

Medvěd se už probudil?

Zjevná perspektiva transformace Německa na nejsilnější plynárenský uzel v Evropě prostřednictvím přímého dovozu plynu z Ruska vracejícího se na geopolitickou scénu je silným geopolitickým dráždidlem. Z důvodu „prokleté“ exportní závislosti Německo prostě nemá sílu opustit ekonomický „Drang nach Osten“ směrem k obrovskému ruskému trhu surovin a odbytu. A to vyvolává divokou zuřivost mezi „jestřáby“ z Capitol Hill a Whitehall. Spojení Německa a Ruska bylo vždy noční můrou pro Londýn a později i pro USA.

Další ruský projekt, „South Stream“, také přináší značnou potenciální hrozbu. Možná ještě vážnější než Nord Stream-2. Předání ruského plynu do rukou Turecka, jehož zahraniční politika je dnes ve stavu turbulence (stačí připomenout hlasité a nepřátelské útoky turecké vlády jednou proti USA a evropským spojencům v NATO, podruhé proti Rusku a jeho sousedům na Blízkém východě), jistě povede k ekonomické expanzi do jižní Evropy.

A především na Balkán. Do oblasti, která se už jednou stala bodem globálního konfliktu a kde paměť mnoha staletí krvavých střetů mezi katolíky, pravoslavnými a muslimy nezmizela. Zaneste nový vnější faktor tlaku na státy, které byly kdysi součástí jediné Jugoslávie, a mezi Chorvaty a Srby může znovu vzplanout vzájemné nepřátelství, Albánci v Kosovu začnou novou silou nenávidět Černohorce a obyvatelé Novi-Pazara, Pančeva a Bělehradu si vzpomenou, jak jejich děti zabíjely bomby NATO v létě roku 1999.

Serpentarium mnohoznačnosti

Rusko se snaží upevnit své postavení na Blízkém východě. A tento region je ještě více zamotané klubko problémů: od administrativních hranic mezi zeměmi, které byly kdysi hloupě a lehkomyslně „vytýčeny“ kolonialisty, k soupeření ropných monarchií. Sunnitské režimy Arabského poloostrova nenávidí íránské šíity, luxusní blahobyt Saúdské Arábie sousedí s chudobou a epidemií cholery v Jemenu, Izrael a USA dělají vše pro to, aby torpédovali proces v Astaně na urovnání války v Sýrii, a samotné území Sýrie je směnnou mincí ve sporu o vládu nad přístavy a základnami ve Východním Středomoří a nad pokládkou nových plynovodů.

„Odmítnutí Sýrie poskytnout své území pro stavbu plynovodu Katar-Turecko mezi lety 2010 a 2011 je více než dostatečné vysvětlení všech pokusů o svržení režimu Bašára Asada,“ píše italský novinář Paolo Mauri pro „Gli Occhi Della Guerra“.

Přidejte si k tomu politiky a náboženské osobnosti, kteří sní o znovuzrození Osmanské říše, nebo o vyhlášení Islámského státu islámskými radikály, vzpomeňte si na problém Kurdistánu a výbušné Palestiny. Ke všemu si ještě přibalte jaderný program Íránu a jaderné zbraně Izraele. Snadno tak pochopíte, že i lehkomyslný výrok na Twitteru nějakého amerického Donalda Trumpa může snadno zapálit tuto pekelnou směs protikladů. O regresu vztahů mezi Ruskem a USA v této oblasti raději ani nemluvit. Myslím, že svět se hned tak nevzpamatuje ze šoku, když tyto země na pozadí událostí v syrské Dúmě tři dny tápaly mezi „chladnou spoluprací“ a hrozbou plnohodnotné války.

Východ je choulostivá záležitost

Ovšem na Blízkém východě a v Africe se objevil další regionální hráč s vážnými geopolitickými ambicemi – Čína. Asijský drak dnes není jen atraktivní exotikou a zdrojem levné práce. Jedná se o přední ekonomiku světa (podle nominálního HDP ještě vedou USA), která rozvíjí vesmírný program, staví oceánskou vojenskou flotilu a vyrábí mezikontinentálních balistické rakety s jadernými hlavicemi „pod moudrým vedením“ Čínské komunistické strany. A tato země hledá geopolitické uplatnění pro svou světonázorovou filozofii, která je velmi odlišná od aktuálního světového názoru Evropanů nebo Američanů.

Číňané překládají jméno své země jako „Říše středu“, která musí zaujímat ve světě centrální místo, na jehož periferii se nacházejí ostatní, především morálně zaostalí, „barbaři“. Čína se dostala do střetu se Západem až v polovině 19. století. Proto na základě své tisícileté zkušenosti s vývojem „ve své vlastní šťávě“ pohlížejí Číňané na americkou myšlenku „globální demokracie“ podobně jako amazonské kmeny na problém neurčitosti v kvantovém světě. A to vše je živeno pocitem křivdy za léta koloniálního ponížení ze strany Velké Británie. K tomu tvrdá disciplína obyvatelstva, která je podložena novými sociálními programy řízení a „hodnocení spolehlivosti“, jaké jim brzy budou závidět i Němci.

Řinčení zbraněmi a vojensko-diplomatické kroky kolem Tchaj-wanu a KLDR, obchodní a celní válka, to vše je pouze předehra vážnějších střetů mezi Čínou a Spojenými státy nejen v oblasti Tichomoří, ale i po celém světě.

Přečtěte si Zbigniewa Brzezinského – Amerika má panický strach z Číny. Ale to hlavní, čeho se Bílý dům bojí, je možný svazek Číny s dalšími asijskými tygry (Japonskem nebo Jižní Koreou). Nebo pakt mezi Čínou a Ruskem.

„... Takové seskupení zemí dokáže získat nad Amerikou převahu... Takovému nebezpečí je nutné čelit, i kdyby vládnoucí velmoc byla Americe příznivě nakloněna ...“ píše Henry Kissinger. Pokud se v Asii uváže podobný geopolitický uzel, spadne Amerika ještě hlouběji do tzv. „Thukydidovy pasti“ a střet civilizací se stane nevyhnutelným. (Tento fenomén poprvé popsal řecký historik Thukydides ve svém pojednání o Peloponéských válkách. Thukydides věřil, že Sparta zahájila válku kvůli rostoucí ekonomické moci Athén: „Vzestup Athén a strach, jaký to vyvolalo ve Spartě, učinily válku nevyhnutelnou.“)

Globální koncert nebo obecný chaos?

Svět už nikdy nebude jako dřív. Více než dvacet let výlučné dominance USA (po skončení konfrontace mezi Západem a SSSR) upadá do zapomnění. Dnešní mezinárodní „rozvrhy“ připomínají spíše Evropu po skončení napoleonských válek. Tehdy Metternichovo Rakousko ladilo evropský „Koncert velmocí“ – koncepci rovnováhy sil, která byla založena na pevné dohodě vedoucích zemí: Ruska, Rakouska, Pruska, Francie a Velká Británie o vzájemném soužití velmocí.

Dnešní kandidáti na úlohu „světových četníků“ si už nekonkurují v rozsahu malé části Eurasie, ale po celém světě.

Mimochodem, není právě toto hlavní motiv Brexitu – stažení Velké Británie z Evropské unie? Za prvé, Londýn se tradičně obává přílišného zapojení do záležitostí kontinentální Evropy. Zvláště když tam nezrávají krize. Za druhé, diplomacie rovnováhy sil je britský vynález. Tento koncept existuje v Evropě od 18. století po dobu dvou stovek let. Britové jsou velkými mistry, pokud jde o manévrování mezi různými koalicemi a zeměmi – pro zbavování se konkurentů a zajištění vlastní bezpečnosti. Za třetí, je to příliš velké pokušení: utrhnout co největší díl světového koláče z pozice samostatného státu a nedělit se v rámci EU.

Ať už se věci mají jakkoliv, Amerika se musí uskrovnit na globální šachovnici. A to pokouší nové hráče (kteří disponují odpovídajícími zdroji), aby předělali svět nebo alespoň nějaký region podle vlastní potřeby.

Politické poměry na planetě se mění stále rychleji. A jakmile tvůrci mezinárodního systému změní svůj charakter, nevyhnutelně následuje období otřesů. A mladé státy – národy, které nemají zkušenosti s určováním mezí svých zahraničních ambicí, se stávají snadnou kořistí pro ty, kteří chtějí rozvrátit svět. Což přináší jen chaos do systému mezinárodních vztahů. Nedávné války na Balkáně, v Gruzii, na Ukrajině, v Podněstří, v Náhorním Karabachu – to vše jsou výsledky rozvratu systému světového pořádku a znamenají konec bývalé rovnováhy, kdy jedni globální hráči odcházejí a přicházejí jiní, kteří chtějí posílit svůj vliv v určitém regionu.

Bohužel, jsme současníky nebezpečných tektonických přeměn ve světě. A jsme svědky formování nového světového pořádku – globálního „geopolitického koncertu“. A v průběhu tohoto procesu se „žhavé body“ na politické mapě světa budou jen množit, dokud nedojde k dalšímu vyrovnání sil a zájmů globálních hráčů.

Ale jak ukazuje historie, „doba životnosti“ nových forem světového pořádku se neustále zkracuje.

Vestfálský mír, který ukončil třicetiletou válku, se dožil půldruhého století. „Koncert velmocí“ vytvořený vídeňským kongresem přežil sto let. (Mimochodem „Koncert velmocí“ demontovalo Bismarckovo Německo.) Mezinárodní pořádek charakterizovaný „studenou válkou“ ztratil svoji relevanci po čtyřech desetiletích. Absolutní dominance USA trvala něco málo přes dvacet let.

Jak dlouho vydrží nový „geopolitický koncert“? Pět, deset let?

A co bude dál? Chaos? Krach historie?

Nebo nám nezbývá nic jiného, než pochopit, že tři a půl miliardy let vývoje utraceného na získání rozumu schopného pochopit zákony vesmíru je příliš vysoká cena na to, abychom je zahodili? A nikdo nemá právo všechno přeškrtat – psát hlouposti na sociálních sítích, nazývat jiné „barbary“, nebo nerozvážně stisknout jaderné tlačítko.

 

Zdroj

Diskusní téma: Evropa našich dnů je varný kotel kypící pod těsně uzavřeným víkem.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek