Zvláštní skutečnost – americké nálety proti Islámskému státu v Sýrii se soustředí na „území ovládané“ Daešem, nikoli na skutečné cíle.

05.09.2015 12:52

Uprchlíky ze Sýrie nebude Polsko přijímat, neboť mu hrozí nával statisíců běženců z Ukrajiny. To neřekl nikdo jiný než nový polský prezident Andrzej Duda, sděluje ve svém pravidelném shrnutí týdenních událostí naParlamentníchListech.cz novinářka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová. A dodává, že na Ukrajině věci rozhodně nemíří ke stabilitě a plnění minských dohod.

 

 

 

 

Tento týden byl opět mimořádně zajímavý, bohužel i pro nebohou Ukrajinu, jejíž prezident se snažil dostát minským dohodám, pokusil se v parlamentu protlačit decentralizaci země a odměnou mu za to byl zuřivý dav a mrtví policisté. Co nám tato událost, rámovaná prvním čtením příslušného zákona v Nejvyšší radě, dala najevo a jak to celé s teritoriálním uspořádáním Ukrajiny nakonec skončí? A bavme se od východu na západ. 

Největší ironií přitom je, že se Petro Porošenko vůbec nesnaží dostát minským dohodám, protože jejich text je vcelku suchý a srozumitelný a vše, co Kyjev v současnosti podniká, této liteře odporuje. Takže bych spíš mluvila o tom, že se Porošenko slovně snaží o „decentralizaci“, ale fakticky nikoli. Různé analýzy naopak formulaci v návrhu nové ústavy čtou jako zesílení moci v Kyjevě na úkor „decentralizovaných“ regionů. Naposledy se o tom minulý týden přesvědčili poslanci záporožské regionální rady, kteří si slavnostně (v poměru 66 ze 69 přítomných) odhlasovali posílení svých pravomocí ve finančních a jiných sférách, a Porošenko jim okamžitě pohrozil, že je nechá obžalovat ze „separatismu“. Zkrátka, o žádného ducha minských dohod už v Kyjevě nejde. A vlastně nejspíš jít ani nemůže, protože – velmi zjednodušeně – pokud by se udělal ústupek Donbasu, „rozprchnou“ se okamžitě i ostatní regiony a Kyjev by pak zůstal jako příslovečný kůl v plotě. 

Na druhé straně ale Porošenko – výměnou za miliardy ze Západu – slíbil, že „decentralizaci“ prosadí, a tak alespoň s tímto pojmem neustále operuje. Nicméně je výmluvné, že radikálové z neonacistických praporů zaútočili na parlament, který z reálného pohledu fakticky hlasuje o ničem, a zmasakrují gardisty, kteří budovu chrání. Znamená to, že je dokáže „vytočit“ byť jen hraní si s vytunelovaným pojmem „decentralizace“. Z toho plyne, že fanatické monstrum, které tam s pomocí Západu zvedlo hlavu a pořádně se rozkročilo, chce jen „totální vítězství“ některých myšlenek z Majdanu, stejně jako se dožaduje totální nadvlády nad ruskojazyčnou polovinou Ukrajiny a konečného vítězství nad donbaskými rebely a potažmo i nad Ruskem jako takovým. A když náckové před parlamentem začali střílet a jeden z nich pak hodil granát, vláda reagovala alibisticky: beztak to všechno zorganizoval Putin. To dá rozum, přece! Čili má strach se radikálům postavit, což ze všeho nejvíc svědčí o tom, že si není jistá, do jaké míry vůbec Ukrajinu ovládá. A z toho vyplývá, že ať už se ústavní „decentralizace“ v prosinci ve finále odhlasuje, nebo ne, na budoucí územní celistvost Ukrajiny bych moc peněz nevsadila. 

Vlastně je celá ta „Ukrajina“ už naprosto bizarní záležitost. Porošenko ve středu vyzval „národy svobodného světa“, aby se jednotně postavily do šiku proti ruskému agresorovi, a o tři hodiny později agentury oznámily, že Kyjev právě od agresora dovezl další várku uhlí pro své elektrárny, aby se na Ukrajině dalo ještě aspoň svítit… A aby to nějak Porošenko zakryl, tak večer prohlásil, že ukrajinská armáda bude na úrovni sil NATO do roku 2020. Připomínám, že síly NATO zbastlily zatím všechny války, do nichž se pustily a ukrajinská armáda je na tom hodně podobně už nyní… 

Zkrátka, pro cyniky a milovníky černého humoru se Ukrajina stává fakt zlatým dolem. A ano, jistě, vím, že celý ten bizár nakonec zaplatí Ukrajinci svým osudem a evropští daňoví poplatníci svými penězi. 

 

Arsenij Petrovič Jaceňuk, dnes již bývalá strana Udar, nové uskupení Ukrop. A samozřejmě Porošenkův blok stejně jako vláda Ukrajiny, stejně jako omezovaná Komunistická strana Ukrajiny, stejně jako další subjekty... Kdo bude mít na Ukrajině do konce roku jaké postavení, jak to nakonec skončí a kolik lidí, nedej bože, k nám bude kvůli tomu utíkat? 

Jak bude Ukrajina vypadat na konci letošního roku si netroufnu přesně odhadnout, ale tipla bych si, že Porošenko ve funkci už být nemusí, protože selhal na všech frontách a namísto do EU dovedl stát na hranici rozvalu, takže je na čase, aby Západ tuhle svou nepodařenou „volbu“ vystřídal někým jiným. Je otázkou, jestli se to stane prostřednictvím dalšího Majdanu, nebo nějak civilizovaněji, ale kandidáti prý už vybráni jsou, tož uvidíme. Do toho polský prezident Andrzej Duda tvrdí, že jeho země nebude brát uprchlíky z Afriky a Blízkého východu, protože čeká nával stovek tisíc Ukrajinců, Maďarsko už alespoň oficiálně oznámilo, že v případě nutnosti přijme nějakých 200 tisíc ukrajinských občanů maďarského původu ze Zakarpatí… Kdo na Ukrajině zbude? Zanícení banderovci a staří lidé? Aby Brusel k imigrační vlně nakonec nemusel řešit ještě i banderovský džihád… 

 

Začínají se šířit zvěsti Kremlem dementované, že Rusko se chystá zasáhnout proti Daeši v Sýrii. Možná jsou tyto zvěsti spíše toužebným očekáváním, protože mapa Sýrie zobrazující poměry sil mezi jednotlivými bojovníky nesvědčí bohužel ve prospěch Bašára Asada, ba spíše ve prospěch Daeše. Tak tedy, zaútočí podle vás Rusko na Daeš, a pokud ne, jak se ten strašný příběh bude odvíjet dále?

Každá normální zpráva by měla mít zdroj a měla by říkat, proč se něco děje, kdy se tak stane a podobně. Je zarážející, že tahle naprostá „slovní omáčka“ z izraelského portálu Ynet neříká, kdy Rusové vyšlou své letectvo, v jakém počtu, proč by to vlastně vůbec měli dělat a hlavně odkud tuhle zprávu vzali. Rusko ji podle očekávání dementovalo, ale je příznačné, že Kreml popírá vyslání „stíhaček“, nemluví ale o pilotech. Je už dávno veřejným tajemstvím, že ruští piloti – vedle těch íránských – v Sýrii působí, byť jsou to všechno nejspíš zaměstnanci různých ruských „Blackwaterů“, tedy žoldnéřských firem, a nikoli piloti pravidelné armády. A co víc, ruští vojáci operují kolem námořní základny v Tartúsu, takže fakticky už ruská armáda v Sýrii působí roky, ale to jako by se nějak „nepočítalo“. 

Proti přímému ruskému vstupu do války v Sýrii, jak to naznačují nové spekulace, přitom napovídá mnohé – třeba zbastlené války americké, které nikdy kýžených výsledků nedosáhly, a vždy vše jen zhoršily. Nebo obava, že by takový krok mohl aktivovat „odvetný“ džihád na Kavkazu, což je to poslední, co si dnes Rusko nádavkem k ukrajinské krizi může přát. Nebo opakované teze Kremlu, že lokální války na Blízkém východě by si měl Blízký východ vyřešit sám, s tím, že je samozřejmě některým zainteresovaným stranám třeba nějak pomoci. Ale i tato pomoc má své meze, aby nevytvářela kořeny budoucích konfliktů. Zkrátka, ne, onu zprávu z Ynetu považuji jen za „pokusný balonek“, byť pro něj aktuálně nemám moc racionálních vysvětlení. 

Stejně jako nemám vysvětlení pro neustále se opakující tvrzení, že se válka v Sýrii vyvíjí ve prospěch Daeše a že Asad má na kahánku. Vím, že je to v poslední době oblíbená fráze většiny západního mainstreamu, ale odkud se bere? Z pohledu na aktuální mapu války to být nemůže. 

A jak se ten „strašný příběh“ bude vyvíjet dál? Nevím. Američtí experti sdružení kolem portálu Long War Journal, který už roky každodenně mapuje a analyzuje americkou „válku proti terorismu“ a džihádistická hnutí po celém světě, tuhle upozornil na zvláštní skutečnost – americké nálety proti Islámskému státu v Sýrii se soustředí na „území ovládané“ Daešem, nikoli na skutečné cíle. Jinými slovy, řekněme, že Daeš obsadí nějaké město, kolem něhož je sto kilometrů pouště. V takovém případě budou americké bomby padat na onu poušť kolem a nikoli na bojovníky Daeše jako takové… Takže od USA průlom asi čekat netřeba, mají v regionu své zašmodrchané zájmy. Možná by fakt bylo dobře, kdyby tam ti Rusové „vstoupili“, ale… 

 

Od toho, jak to dopadne, odvisí i příběh syrských utečenců v Evropě. Být vámi, vyzvala byste je po případném konci války v jejich vlasti, aby se do ní odebrali zpět a šli ji obnovovat? A jak vlastně podle vašich odhadů jejich vlast nakonec bude vypadat a, dovolme si to, jak byste si přála, aby vypadala, jak by měla být uspořádána (včetně kurdského prvku) a kdo by v ní měl vládnout?

Mám za to, že většinu z nynějších uprchlíků bych k návratu do vlasti vyzývat nemusela, protože by se tam rádi vrátili sami – stačí, sakra, aby skončila ta válka! A jak by měla jejich vlast vypadat? To jsou znovu otázky, na něž nemám odpověď. Předpokládám ale, že by si to Syřani už nějak rozhodli sami, třeba ve volbách. 

 

Angela Merkelová již oficiálně pohrozila Česku a dalším zemím našeho okruhu EU, že by se také mohlo stát, že by schengenský prostor skončil, pokud nebudeme chtít přijmout „kvótní“ uprchlíky. Z Rakouska současně přišel náznak, že by se v obdobném případě mohly krátit dotace EU pro nás. Schvalujete takovou rétoriku? Vyplatí se podle vás? 

Před pár dny jsem viděla oficiální statistiku ministerstva vnitra, která k poslednímu srpnu registrovala na českém území něco přes 330 uprchlíků. Nás je přes deset milionů a kvůli 330 plus lidem propadáme totální hysterii. To už samo o sobě cosi o našem národě vypovídá. Více, než bych chtěla vědět; a to nemám žádná přehnaná očekávání. 

Nicméně, faktem je, že nápad s kvótami nebo škrcením finančních kohoutků je podle mého hloupost. Ze všeho nejvíc je to přiznání nefunkčnosti EU, když se nyní musí „hrozit“ podobnými opatřeními, stejně jako přiznání skutečnosti, že „evropské hodnoty“, o nichž tak rádi mluvíme, vůbec nejsou univerzální. Ukazuje se, že všechny ty české mantry o tom, že jsme historicky součástí západoevropského kulturního prostoru, byly jen prázdné řeči. Stačí srovnat Německo a Českou republiku. 

Podle mého je ale nad tím vším nejdůležitější, že se Evropa dál tváří, že čelí jen jakési uprchlické „krizi“. Ale co když je to nová norma? 

 

Někteří čtenáři se nás ptají, co si mají myslet o Turecku, našem spojenci v NATO. I vy jste minule dala najevo, že jeho pomoc Daeši není „samo sebou“. Pokusme se, prosím, o soupis širších souvislostí. Třeba i proto, že se setkáváme s komentáři, že „Bašár nevítězí, protože proti němu jdou Turci“. A navíc v Turecku budou předčasné volby. A navíc se uchází o vstup do EU. A navíc... A to už nechme na vás.

 Ano, Turecko už má skoro padesát let podanou žádost o vstup do EU, a nikdy se tam neprokousalo, protože Evropa – kontinent, který má na svědomí genocidu indiánů v severní i jižní Americe, zničení Afriky kristianizací, otrokářstvím a drancováním surovin – se najednou zalekl, že by turecký islám mohl s naší idylkou cosi napáchat. To ale neplatí pro NATO, v němž Washington, nebo spíše ono 1 procento, které jej ovládá, potřebuje výspu své moci na kraji Evropy a Blízkého východu. A protože si to turečtí mocní uvědomují, hrají si své zájmové hry, a západní mocní musejí jen mlčky přihlížet třebas i otevřené podpoře Islámskému státu. Nic z toho přitom není v zájmu ani Evropanů, myslím tím obyčejné obyvatele kontinentu, ani obyčejných Američanů. Bylo by legrační předpokládat, že Pentagon razí svou politiku ve jménu „amerického národa“, který – při prudkém růstu hispánského obyvatelstva a v době, kdy policisté vraždí černochy jako králíky – lze definovat už jen těžko. Nicméně ano, kdyby Turecko, člen NATO – toho demokratického souručenství blaha a bezpečnosti – nepodporovalo Islámský stát a další džihádisty v Sýrii, válka už by možná skončila. Ale totéž platí i pro Evropu. Jak ale donutit naše politiky, aby přestali podporovat Islámský stát prostřednictvím své sankční politiky proti Sýrii? To fakt nevím. 

 

Setkali jsme se v posledním týdnu s myšlenkou tak zajímavou, že jsme až zapomněli jejího autora. Izrael, podle jeho mínění, po jaderné dohodě Íránu se Západem zůstal zcela sám, napospas íránské jaderné hrozbě. Co si o tom myslet? 

To je klasika. Současný izraelský premiér Benjamin Netanjahu už někdy před dvaceti lety poprvé prohlásil, že Írán „do tří let“ vyvine jadernou zbraň, a když se tak nestalo, tak tuto formulku opakoval a opakoval a opakuje až dodnes. Svým způsobem tím v mezidobí začal připomínat jehovisty s jejich „přesnými“ daty konce světa. A dnes, po podpisu dohody mezinárodní „pětky“ s Íránem o jeho jaderném programu vymyslel tezi, že nadnárodní dohled nad íránskými jadernými zařízeními umožní Íránu konečně tu zbraň dotvořit. Postrádá to logiku, na což si mimochodem stěžovaly i francouzské židovské organizace. Otevřeně konstatovaly něco jako, že „s takovým materiálem nemůžeme přece v Evropě pracovat“. Ale je pozoruhodné, že pro členy amerického Kongresu je to argument dostačující. Tedy pro některé, a jak se ukazuje v posledních dnech, pro menšinu z nich. Zkrátka, izraelský premiér vsadil na to, že má Kongres díky proizraelským lobby „v kapse“, a tak se ani nenamáhal vymyslet udržitelný argument, což mimochodem vypovídá mnohé o vlivu Izraele na americkou politiku. 

Mezitím už ale v Teheránu byli ministři klíčových evropských zemí, premiéři a prezidenti se tam chystají a všem jde o jedno – obří íránský trh může alespoň zčásti zachránit ten blížící se evropský bankrot. Jede tam nyní i Lubomír Zaorálek, což při „svrchovanosti“ české zahraniční politiky fakt už znamená, že se „to smí“. 

A přitom to současně znamená, že tradiční izraelská demagogie jako kouzelným proutkem v Evropě ztrácí svůj vliv, a ano, že Benjamin Netanjahu zůstal sám proti zbytku světa. A co víc, pustil se do otevřeného boje s Barackem Obamou, prezidentem země, bez jejíž nekonečné pomoci by Izrael vůbec nepřežil, a zdá se, že prohrál. Co to bude znamenat pro budoucnost Izraele, není zatím příliš jasné; hodně bude záležet na budoucím prezidentovi USA, ale přelomovým se zdá být už jen to, že americký Kongres přestal být – jak zní jeden bonmot – „izraelským okupovaným územím“. 

Důležitější mi připadá, že blokované pásmo Gazy bude už od roku 2020 „zcela neobyvatelné“, říká OSN, a nová izraelská bezpečnostní doktrína povoluje střelbu do lidí, co házejí kameny… Teď je načase, aby izraelské kouzlo ztratilo vliv i v otázce Gazy a okupovaného Západního břehu, tedy aby se konečně vyřešila izraelská okupace palestinských území, ale v to moc nevěřím. Reálnější mi připadá „přesun“ Palestinců do Jordánska, kde násilně „najdou“ svou novou „domovinu“ a tu původní a zákonnou prostě ztratí jednou provždy. 

 

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co Vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat? 

Nejzajímavější ve čtvrtek bude sledování oslavy konce druhé světové války v Pekingu a všeho, co z tamních jednání vzejde. Tam se totiž formuje „nový světový řád“ a považuji za plus, že tam Miloš Zeman je. Na odiv vystavovanou neúčast západních politiků v Pekingu totiž považuju jen za gesto, a navíc moc hloupé. 

 

Zdroj

 

Diskusní téma: Zvláštní skutečnost – americké nálety proti Islámskému státu v Sýrii se soustředí na „území ovládané“ Daešem, nikoli na skutečné cíle.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek