Stát by měl bránit nadkritickému vytváření etnických či náboženských komunit, které by měly potenciál měnit lokální společenské a kulturní klima a zásadně bránit sekulární prostředí.

30.09.2015 08:50

řebaže mediální prostor rezonuje migrační krizí, zůstává na okraji zájmu téma, které s ním úzce souvisí. A to přesto, že je s to její rozsah pořádně prohloubit. Tím tématem je úspěšnost návratové politiky neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu.

 

 

 

I Česká republika přistoupila v důsledku mediálního tlaku k tomu, že cizince, kteří deklarují syrskou státní příslušnost, po příchodu na území nezadržuje v detenci, jak to ukládá zákon, ale pokud požádali o azyl v Maďarsku (které žadatele nepřijímá zpět na své území) je propouští. Všichni víme kam odcházejí.

Azylové řízení tedy proběhne v Německu. Německé úřady by měly prověřit pravost syrských dokladů a oprávněnost žádosti. Německá azylová politika je na rozdíl od české velmi liberální, úspěšnost žádostí o azyl se obecně před počátkem migrační tsunami pohybovala kolem padesáti procent. V situaci, kdy je „loď plná“, poměr úspěšných žadatelů vůči neúspěšným patrně poklesne, přesto však bude vysoce převyšovat tuzemský stav.

Do této situace přišlo rozhodnutí Rady EU z 22. 9. 2015 o povinných kvótách. Může být, že přes známé námitky vlády, ministerstva vnitra a veřejnosti do ČR skutečně nuceně přijde téměř tři tisíce migrantů. Dá se toho dosáhnout podobně inženýrskými metodami, s jakými bylo přijato samo rozhodnutí. Nebylo by to žádné neštěstí, kdyby byl příchod těchto lidí regulován zákonem suverénního státu, jenž by měl možnost zvážit, komu mezinárodní ochranu skutečně udělí a za jakých podmínek.

Podle platného českého azylového zákona může totiž cizinec požádat o mezinárodní ochranu pouze na území ČR. Pokud požádá v jiném členském státě EU, neměla by být žádost přijata pro nepřípustnost (§ 10 zákona) a měl by být do tohoto státu vrácen. Zákon o azylu jiný postup nepředpokládá, tedy jej vylučuje. Diktát Rady tedy dělá z českého azylového zákona mrtvou normu.

Žadatel o mezinárodní ochranu je podle tuzemského zákona kromě sejmutí otisků prstů a obrazového záznamu povinen strpět umístění v tzv. pobytovém středisku, kde čeká na rozhodnutí o žádosti o udělení azylu v 1. stupni. Premiér Sobotka nicméně v rozhovoru pro deník Právo ze dne 25. 9. uvedl mj.: „Tito lidé navíc nebudou v detenčních zařízeních, budou standardně ubytováni a v případě zájmu jim bude poskytována integrační pomoc.“

Z jaké právní úpravy premiér při svém vyjádření vyšel? Na základě čeho bude těmto lidem udělena výjimka ze zákona? Co v tomto případě znamená termín „standardní ubytování“? A zásadní otázka - bude toto „standardní ubytování“ poskytováno i neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu, kteří odmítnou odjet z ČR a budou po 180 dnech propuštěni z detence?

Na nic z toho zřejmě české státní orgány neznají odpověď.

Je nepochybné, že mezi statisíci cizinců mířícími do Evropy jsou uprchlíci, kteří si více než zaslouží rychlou a efektivní pomoc. I Němcům však tváří v tvář záplavě migrantů poklesly ruce z otevřené náruče a začínají sice pozdě, ale přece filtrovat. Snad se vyrovnají s tím, že mnozí migranti z pochopitelných důvodů lžou a prokazují se falešnými doklady. Při německé důkladnosti je naděje, že se jim zrno od prospěchářů podaří vyčistit.

Co ale s těmi, kteří neuspějí a mají odejít?

Na jedné straně je totiž více či méně funkční azylový mechanismus, na druhé nedobrovolné návraty. Najít statistiky, z nichž by vypadla reálná čísla o úspěšnosti těchto návratů, prakticky nelze. Starší zdroje zmiňují jejich velmi malou úspěšnost – v Německu jde spíše o promile, v ČR údajně až o 39%, avšak se skeptickou poznámkou, že „počet bude ve skutečnosti zřejmě mnohem nižší“. 

Úspěšnost žádostí o mezinárodní ochranu v ČR v loňském roce poskočila z úrovně 1,5% na celých 8%. Jednoduchými počty tedy můžeme dojít k tomu, že ze tří tisíc případných relokovaných žadatelů na azyl v ČR dosáhne zhruba 300 osob. Azyl ovšem není jedinou formou mezinárodní ochrany; připustíme-li, že azyl a dočasnou ochranu obdrží od českého státu až polovina žadatelů, zbývá odpovědět na otázku, co udělá polovina druhá. V Česku dejme tomu patnáct set lidí, v Německu, Švédsku a jinde statisíce lidí v situaci, kdy je institut vyhoštění, potažmo nedobrovolný návrat, velmi málo účinný.

Každá kumulace lidí v obtížné životní situaci generuje sociálně patologické jevy. I média, která přinášela jen dojemné příběhy o nebohých uprchlících, připouštějí, že v „uprchlických“ lágrech dochází k násilí a další kriminalitě. Lidé, kteří za sebou spálili mosty, se nebudou chtít vracet. I za cenu toho, že se budou skrývat u svých krajanů, za cenu toho, že nebudou moci mít nejen legální pobyt, ale ani legální zaměstnání. To je scéna jako stvořená pro růst kriminality, vytváření a upevňování no-go zón a ghett.

ČR má to „štěstí“, že jako chudá příbuzná bohatých zemí EU není žádoucím migračním cílem. Ta neatraktivita patrně nějakou dobu vydrží. Je to dobré k tomu, že to funguje jako přirozený filtr – přijdou k nám lidé, kteří hledají především ochranu a mír, blahobyt a sociální dávky je tolik nezajímají. I tady je však na místě předběžná opatrnost. Historie imigrace do západní Evropy v minulých desetiletích i aktuální vývoj směřují k tomu, aby ČR ve vlastním zájmu

poskytovala ohroženým osobám především dočasnou, časově omezenou ochranu s možností prodloužení

poskytovala azyl podmíněně a prodlužovala jej jen za předpokladu plnění stanovených podmínek

neuznávala doklady ze zemí, v nichž probíhá občanská válka, resp. je podrobovala dalšímu ověření

trvalý pobyt imigrantům poskytovala jen tehdy, splní-li žadatel nároky ověřované imigračním testem

V situaci, kdy u sousedů hoří, bychom měli ochlazovat střechu. Stát by měl bránit nadkritickému vytváření etnických či náboženských komunit, které by měly potenciál měnit lokální společenské a kulturní klima a zásadně bránit sekulární prostředí. Nejen Češi, ale i další středoevropské národy jsou vinění z xenofobie. Jsem však přesvědčen, že jen málokdo z těchto lidí má problém s cizinci, kteří přicházejí bez toho, že by nás chtěli zneužít a převálcovat. Čeští Vietnamci i Ukrajinci jsou toho dokladem.

A co s těmi, kteří k nám přijdou jen proto, že je tu měkčí kůrka a mají po správním řízení odejít? V malé zemi, kde si lidé vidí do talířů, a v nichž je jejich krajanů jako šafránu, je obtížné se schovat. Půjdou na západ. A na to, že (většinou) neodejdou, vsadím Mutti Multikulti boty.

 

Zdroj

Diskusní téma: Stát by měl bránit nadkritickému vytváření etnických či náboženských komunit, které by měly potenciál měnit lokální společenské a kulturní klima a zásadně bránit sekulární prostředí.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek