Proti IS ve skutečnosti bojují jen armády Iráku a Sýrie, Kurdové, libanonský Hizballáh a samozřejmě Írán, zatímco všichni ostatní jim – pod hesly o „boji proti Islámskému státu“ – házejí klacky pod nohy.

31.08.2015 18:46

Byl to hrozný týden. Jednasedmdesát udušených běženců a další převážení v dodávce málem na to také dojeli… Fotografie vlevo ukazuje, že již existuje dopravní značka upozorňující řidiče na pobíhající immigranty.

 

 

 

K tomu týdnu redaktorka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová v pravidelném shrnutí naParlamentníchListech.cz říká, že je jednoznačné, jak Američané podporují radikální islamisty. Zmiňuje též další dohodu o příměří na Donbasu, chladné přijetí ukrajinského prezidenta v Berlíně a též dohodu mezi Německem a Ruskem, která se týká důležité věci: plynu.

 

Schůzku Porošenka v Berlíně s Merkelovou a Hollandem jste ohodnotila tak, že ukrajinský prezident dostal „sodu“ a odkýval, co mohl. Přitom pokračuje v bojovné rétorice pro domácí publikum. Má vlastně Porošenko možnost prosadit ve své zemi realizaci Minsku 2? Kdo mu v tom na Ukrajině brání a jak se blíží možnost, že by současný vládní establishment mohl být svržen, pokud by se pokoušel přesně o to, co chce Merkelová? Jakou roli nyní na Ukrajině hrají USA, když „tlačitelem“ na Kyjev je Merkelová? Hrají roli hodného policajta? A jak se tedy jednání bude dál vyvíjet, v jakém formátu a – ptáme se pravidelně – co indikuje, že existuje dohoda Západu s Ruskem o „neválčení“ na Donbasu a jaká je nyní pravděpodobnost, že bude klid? 

Těsně před odletem do Berlína Porošenko pronesl projev ke dni ukrajinské nezávislosti, v němž desetkrát označil Rusko za agresora, a kancléřka Merkelová mu pak oznámí, že je s Ruskem třeba jednat. Ve stejném projevu mluvil o „mezinárodní koalici“, která podporuje Ukrajinu, ale na tiskovce po jednání s Merkelovou a francouzským prezidentem Hollandem se Porošenko odpovědi na otázku o zmíněné koalici vyhnul. Zamířil pak do Bruselu, kde ho „kvůli časovým problémům“ nepřijme nikdo z vedení NATO, „jen“ osvědčený Donald Tusk s omletým tématem „Kdy už dá EU konečně Kyjevu miliardy na nákup ruského plynu?“… Ano, pojem „dostal sodu“ zní vcelku přiléhavě. 

Zda se Porošenkovi podaří prosadit Minsk 2, je samozřejmě otázka, a mnohé napoví už příští týden, kdy by se mělo v parlamentu hlasovat o reformované ústavě, v níž je nově zakotvena decentralizace. Porošenko tvrdí, že potřebných 301 hlasů k dispozici má – opírá se přitom nejen o svou stranu nebo o Opoziční blok, ale nejspíš se spoléhá i na poslance za Jaceňukovu Lidovou frontu, kterou jeho strana už v rámci fúze „spolkla“, přičemž stejný osud na konci léta čeká Kličkův UDAR. Ale jak říkám, uvidíme, protože onu „třistajedničku“ mnozí zpochybňují i tak. A radikálové už slibují, že jednání parlamentu beztak zablokují, takže to bude napínavé a zároveň velmi poučné pro pochopení, koho že si to Západ na té Ukrajině „stvořil“. 

Předpovídat něco na současné Ukrajině je vcelku podobné předpovědím meteorologů – na den dopředu 80 procent jistoty, na tři dny už jen 30 procent, na týden je to už skoro střelba od boku. V každém případě ale nejspíš platí, že Porošenko svou moc udrží, protože se zdá, že o ni může přijít jen dvěma způsoby: buď bude svržen silou, nebo coby nepotřebný odejde na povel z Washingtonu. Ani jedno se přitom aktuálně nezdá být nijak reálným. 

Co se týče politiky USA vůči Ukrajině, dál pokračuje v lehce neuchopitelném „modu“ – na jedné straně Washington hlásí, že nehodlá rušit sankce proti Rusku, na straně druhé ale udělil vízum šéfce Rady federace ruské Dumy Valentině Matvijenkové, která je přitom na americkém sankčním seznamu (ve finále je ale vízum časově omezené natolik, že její cesta beztak nemá smysl a ruší se), a na straně třetí se hojně spekuluje o tom, že se Obama s Putinem osobně setkají v rámci zářijového Valného shromáždění OSN v New Yorku. Zkrátka, USA jako by už krizi kolem Ukrajiny nechtěly vyostřovat, ale přitom nechtějí vypadat, že to „vzdávají“. To samozřejmě neznamená, že by Kyjev nemohl zkusit vyostřit situaci sám, a to tolikrát omílaným obnovením války na Donbasu. Podle ukrajinských médií je cílem „naštvat“ Donbas s konečnou platností, aby se od Ukrajiny odtrhl a zkusil se připojit k Rusku. Kyjevu by tak ubyl „horký brambor“, s nímž si očividně neví rady. A navíc je válka jeden z posledních způsobů, jak „světu“ připomenout, že Kyjev vlastně ještě existuje, a dostat se do pozice, kdy by si mohl klást podmínky výměnou za ukončení války. Tipnu si ale, že v takovém případě by zmíněná „soda“ mohla být opravdu silná… 

To vše je ale jen čistá teorie, tím spíš teď ve čtvrtek ráno se ukazuje, že si Merkelová telefonovala s Obamou, který se přihlásil ke svým „závazkům dosáhnout míru“ na Ukrajině s tím, že Putin by měl udělat totéž. A světe, div se, vzápětí už se objevily opatrné zprávy, že se kontaktní skupina „domluvila, že se pokusí dosáhnout od 1. září“ nového a skutečného příměří. Tož uvidíme. Jako by se ale cosi přece jen pohnulo kupředu. 

A jen s lehkou nadsázkou lze shrnout, že Porošenko vyrazil do Berlína a Bruselu, aby se dozvěděl, co že se to v jeho zemi vlastně děje… 

 

Podívejme se znovu na ukrajinské „politické nebe“ stejně tak na, básnicky řečeno, ekonomické peklo. A zkusme z toho poskládat obrázek novinek, které by čtenář měl znát, aby měl jasno...

Porošenko v už zmíněném projevu občanům vzkázal, že existuje „opatrné oprávnění“ tvrdit, že ekonomika „překonala hlubokou krizi“ a nebýt války na východě země, obnovila by svůj růst. Ukrajinští politologové se této pasáži vysmáli s tím, že důvody k tvrzení, že se situace zlepšila, neexistují. Ukrajina dál žije na dluh, jí na účet zahraniční dárců, ztratila staré trhy a nové nezískala, a to ještě navíc Rusko oznámilo, že od nového roku, kdy má vstoupit v platnost asociační dohoda s EU, zastaví dovoz ukrajinské zemědělské produkce, což je dalších šest miliard dolarů ročně „down“. Kyjev sice znovu odložil vyhlášení bankrotu, ale podle oficiálních ukrajinských údajů letos v prvním pololetí HDP země meziročně propadl o více než 16 procent. Kyjev se sice tváří, jako by jeho novodobé dějiny začaly až Majdanem, ale je třeba si připomenout, že bez ohledu na různé vlády nebo i oranžovou revoluci z roku 2004 jeho HDP mezi lety 1991 až 2014 setrvale padá – takových zemí je na světě jen pět: Středoafrická republika (-0,94 procenta), Zimbabwe (-2,3 procenta), Gruzie (-15,4 procenta), Moldova (-29 procent) a Ukrajina o 35 procent (!). 

 

Ve svém jiném článku jste ukázala na zdroje, které naznačují, že Spojené státy a ještě více Turecko přímo či nepřímo podporují Islámský stát. Podle vašeho názoru, do jaké míry jde o oficiální politiku Bílého domu a do jaké míry je to linie kruhů, na které prezident Obama v zásadě nemůže mít vliv? Není to reziduální agenda tajných služeb už od konce sedmdesátých let? Kde hledat skutečného viníka, je-li to tak? Oliver Stone ve svém dokumentu, který odvysílala ČT, poukazuje na to, že USA podporovaly islamisty v Afghánistánu ve válce proti SSSR velmi horlivě, uznalá slova jim adresoval osobně geopolitický guru prezidenta Cartera Zbigniew Brzeziński. 

Podle mého ony zdroje „nenaznačují“, nýbrž potvrzují to, co je fakticky známo už od chvíle, kdy se před mnoha lety provalilo, že si Usámu bin Ládina a jeho al-Káidu nechala CIA stvořit prostřednictvím pákistánské tajné služby. A pokud cosi trvá tak dlouho, tak ano, jinak než oficiální politikou se to nazvat nedá. 

Netvrdím přitom ale, že se Barack Obama jednoho dne prostě probudil a při čištení zubů se rozhodl, že musí – stejně jako jeho předchůdci – být „in“ a začít podporovat islamistické teroristy. To ne. V americké vládě a Kongresu se ale střetává tolik vlivů, že si umím představit teoretickou situaci, v níž Obama uzavře handl třeba se zbrojaři, který by zněl nějak takhle: „Vy mi prostřednictvím svých kongresmanů podpoříte mou reformu zdravotního pojištění; a já vás nechám prodávat Pentagonu další a další zbraně.“ A pak už není daleko od podpory různých teroristů, jichž lze za určitých situací využít pro americké cíle, a zároveň proti nim bude zapotřebí „bojovat“ donekonečna, což ve finále značí, že vojenskoprůmyslový komplex má donekonečna zajištěné bilionové příjmy. Koneckonců, pokud budou umírat lidé kdesi daleko za mořem, americké voliče to nijak zneklidňovat nebude. A všichni budou spokojení. Tedy všichni v Bílém domě nebo Kongresu nebo tam někde. 

 

Máte-li pravdu, tak jedna složka moci USA toleruje Islámský stát, zatímco druhá se s ním snaží bojovat. Jak zatím shrnout výsledky bojů proti Daéši? Kdybyste měla možnost vytvořit jakoukoliv globální koalici s účastí kohokoliv a mohla nasadit jakoukoliv vojenskou techniku... Jak byste v této vysněné konstelaci Islámský stát porazila? A sny stranou, co z toho je reálné? Mimochodem, opět se píše o hroucení režimu Bašára Asada. V jaké je kondici a jak reagovat na zprávy, že Írán je připraven rozdělit Sýrii podle etnického klíče? Což páchne další krví.

Jak už jsem konstatovala, akceptování al-Káidy nebo Daeše se nijak v zásadě nevylučuje s bojem proti nim. Jsou to jen dvě strany jedné mince. Možná by to šlo přirovnat k hajnému, který si do lesa vysadí medvídě, bere mzdu za to, že se o něj stará, a když vyroste a začne ohrožovat lidi, bude brát mzdu za to, že po něm půjde. A pak další medvíďata a zase další a hajný má zajištěnou obživu na celý život. 

Pokud by někdo chtěl opravdu Islámský stát porazit, tak by musel v první řadě zrušit onu druhou stranu mince, tedy přestat ho využívat pro prosazování svých zájmů. A Turecko potažmo celá EU by třeba měla přestat od Daéše kupovat ropu ukradenou na syrských nalezištích, protože tím teroristy jen posiluje a finančně zajišťuje. A ve chvíli, kdy by byl Daéš odříznutý od zdrojů, vojenská porážka už by nemusela být tak složitá. Dnes se ale zdá, že proti Daéši ve skutečnosti bojují jen armády Iráku a Sýrie, Kurdové, libanonský Hizballáh a samozřejmě Írán, zatímco všichni ostatní jim – pod hesly o „boji proti Islámskému státu“ – házejí klacky pod nohy. Zkrátka, zdá se, že Daéš z hlediska svých „patronů“ svou historickou roli ještě nesplnil a stále existují důvody, aby řádil dál. 

Ohledně „hroucení“ syrského režimu si myslím své. Třeba jen na základě zkušeností s neustálým mediálním „hroucením“ Ruska pod tíhou západních sankcí, bych si tipla, že podobné zprávy jsou jen reakcí na to, že se režim nehroutí, a naopak získává čím dál pevnější půdu pod nohama. Dokonce i v některých amerických médiích jsem už přitom zahlédla reportáže, které lehce šokovaně připouštějí, že na územích ovládaných Damaškem vše funguje a běží – úřady, školy, fabriky… 

O zprávách, že by Írán chtěl Sýrii dělit, slyším poprvé od vás. Netuším, co to znamená, ale nezapadá to do celkové koncepce politiky prezidenta Rouháního, který naopak zkouší sektářské hrany obrušovat. A tak bych to přidala do výše zmíněné kategorie „katastrofických“ zpráv. 

 

Náš ministr financí Andrej Babiš vyjevil svůj nápad, že bychom měli uprchlíky převážet do uprchlických táborů mimo Evropu, tam je třídit a hermeticky uzavřít vnější hranici EU. Pavel Bělobrádek to označil za populismus s tím, že řecké ostrovy nelze hlídat tak jako Austrálii, odkud imigranty nemilosrdně deportují na Papuu Novou Guineu. Co říkáte na tento výtrysk inspirace českých politiků? A mluvíme-li o uprchlících, co říkáte na volání Merkelové, Hollanda a Junckera po uprchlických kvótách? Uspějí? Jaký má takovéto volání smysl, když veřejnost v mnoha evropských státech začíná být čím dál více odmítavá k uprchlíkům? 

Přiznám se, že nápady našich, ale i zahraničních politiků, ve mně vyvolávají pocit, že se řídí prostým „plkám, tedy jsem“. Naštěstí není na mně, abych vymýšlela ideální řešení, ale myslím, že je důležité si uvědomit, že nynější uprchlická vlna není nějakým krátkodobým extrémním výkyvem, ale do budoucna spíše normou. Koneckonců, u jejích kořenů nejsou jen války, jimiž Západ ničí Blízký východ. Zatímco jsme si u nás doma užili čtyřicítek a v příštích letech mají být léta ještě teplejší, což může být pro mnohé Středoevropany „konečná“, v jiných částech světa už klima potápí celé ostrovní státy nebo likviduje vyhlídky na uživení milionů lidí. Opravdu si neumím představit, že bychom si ještě třeba za pět let mohli vystačit s Konvičkovým „Islám tady nechceme“, protože to fakt není o islámu – i když si umím představit, že na tuhle hloupou demagogii před volbami vsadí i řada „tradičních“ politických stran. 

Samozřejmě je tu problém, že zatímco v Evropě sílí xenofobie, je jasné, že ani kdybychom obehnali kontinent vysokou zdí a nechali bezpočet LIDÍ – to totiž nejsou jen „imigranti“, „uprchlíci“ a tak podobně, ale především „LIDÉ“ – umřít kdesi za ní, před klimatem nebo důsledky našich šílených válek se tím beztak neubráníme. A i kdybychom tu zeď fakt postavili, opravdu bychom pak uvnitř zůstali svobodní, šťastní a v bezpečí? 

Nevím, ale z reakcí na uprchlickou reakci, na mě padá těžká chandra. 

 

Těžce padá čínské hospodářství. Ekonomové upozorňují, že bylo již delší dobu taženo vládními investicemi a pokusy o devalvaci, nikoliv exportem v duchu teze o „dílně světa“. Jak na celou krizi, projevující se propady burzovních indexů, nazíráte vy? Zakuckal se jen čínský drak, nebo má strukturální problém, který může ohrozit jeho smělé geopolitické plány? Kromě Číny prokazuje značný propad i Rusko... 

Vedle vámi zmíněného „zakuckání“ nebo „strukturální krize“ se objevují i teze o tom, že chce Peking celou akcí Washington umravnit v jeho „asijském rozletu“ a ukázat mu, jaký vliv na ekonomiku USA ve skutečnosti má. Neboť rubl sice znovu padá, ale totéž platí i pro americké nebo evropské či asijské burzy, a obzvlášť „výživné“ jsou přitom výpady amerického FEDu na adresu Číny, že to všechno dělá schválně. Nerozumím ekonomice, natož ekonomii, a čekám, až mi to někdo srozumitelně vysvětlí, ale i tak je jasně vidět, že provázanost globální ekonomiky a americké outsourcování produkce většiny zboží do Asie má svá úskalí a že za provázky může tahat kdokoli. Tedy, kdokoli asi ne, ale Čína určitě ano. 

Chvíli jsem včera sledovala přenos z atletického mistrovství světa v Pekingu a tribuny plné, čínští diváci nadšeně fandili svým i dobrým výkonům těch cizích… Krize? Jaká krize? 

Geopolitická linie Berlín–Moskva–Peking. Propojená Hedvánou stezkou. Vaše teze zmíněná v souvislosti s tím, že Německo se dohodlo s Ruskem na navýšení kapacity Nord Streamu, Ukrajině přitom zůstaly jen oči pro pláč. Jak intenzivně by se tato aliance mohla vepsat do geopolitických siločar Německa vůči USA, zbytku světa a EU a koneckonců poznamenat i nás? Vede se kolem této možnosti diskuse, nebo jde jen o teoretickou tezi? Koneckonců USA mají v Německu své vojenské jednotky a někteří odpůrci politiky Západu tvrdí, že Německo vlastně není zcela nezávislé.

Navýšení kapacity Nordstreamu může spousta evropských zemí považovat za německou „velezradu“. Najednou se totiž zdá, že Brusel „zatrhl“ plynovod South Stream a posléze zkomplikoval Turk Stream jen proto, aby se Německo mohlo stát tím plynovým králem Evropy. Na řeči o nutnosti snížit závislost na ruském plynu můžeme směle zapomenout (stejně jako na Ukrajinu a její tranzitní plynové trasy do Evropy). 

Předpokládám, že se v unijním zákulisí vaří zlá krev, ale Německo je lídrem EU a prosadí si mnohé, co si zamane. A pokud se rozhodlo, že si klíče od ruského plynu vezme samo, tak bude velmi těžké s tím v rámci EU něco udělat. V každém případě je to další hřebíček do rakve unijní jednoty, o níž by se už beztak mělo psát jen v uvozovkách. Otázkou je, jestli tím Berlín jen reaguje na skutečnost, že se v té Unii stejně nelze na ničem racionálním domluvit, nebo jestli je mu už jedno, jaký pahýl z rozhádané Unie ve finále zbude. 

Nemyslím si, že americké vojenské základny v Německu mohou mít v této souvislosti nějaký význam – přece americká armáda nezaútočí na Berlín nebo americká ambasáda neuspořádá nějaký VolkMajdan! To spíš americké odposlechy nejvyšších německých politiků mohly sehrát určitou roli. Ale je v pozadí vliv německého průmyslu, který vždy odmítal sankce proti Rusku, neb na nich jen prodělával, aniž by byl na obzoru nějaký „sukces“. Jedno je ale jisté: už kvůli zmíněným odposlechům americké tajné služby musely v Bílém domě o tomto vývoji vše vědět a očividně nezasáhly. Není to divné? 

Mimochodem, je legrační, že když čtete nebo sledujete český mediální mainstream, nabízí se vám obrázek, který nemá s chladnou realitou nic společného. Snaží se předvádět virtuální realitu, zatímco na obzoru se možná opravdu rýsuje osa Peking-Moskva-Berlín. A převratně jiný svět. 

 

Byť to zní neuvěřitelně, Donald Trump dále posiluje vedení v pelotonu republikánských uchazečů o Bílý dům a už i česká média píší, že jeho kandidatura „již není vtip“. Stane se ten člověk podle vás prezidentem USA? Chcete raději jeho, nebo Hillary? 

Nezlobte se, ale pana Trumpa ani další americké kandidáty zatím nijak pečlivě nesleduji, protože mě to zas až tolik nezajímá. Do voleb je ještě neuvěřitelně dlouhá doba a pouhá skutečnost, že je to v USA tématem číslo jedna už dnes, je málo. Je to jejich problém. A koho bych měla v oválné pracovně radši? Copak to není jedno? Někde jsem zahlédla podotknutí, že Američané znechucení z oligarchických rodin Clintonů a Bushů raději hledí na outsidery typu Trumpa nebo Sanderse. A tak si třeba zvolí do čela země miliardářského klauna Trumpa. A co my s tím? Tedy kromě konstatování, že tím začíná sranda a končí veškerá americká demokracie… 

 

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat? 

Třeba se v příštích dnech dozvíme více o čínské „volbě zbraní“ v ekonomické válce s USA. Třeba se dozvíme více o budoucnosti války v Sýrii, protože v Moskvě jednali egyptský prezident, jordánský král a emirátský korunní princ; a nový americký vyslanec pro Sýrii tvrdí, že válka už opravdu nic neřeší, třeba si ujasníme situaci na Ukrajině, třeba… 

 

Zdroj

Diskusní téma: Proti IS ve skutečnosti bojují jen armády Iráku a Sýrie, Kurdové, libanonský Hizballáh a samozřejmě Írán, zatímco všichni ostatní jim – pod hesly o „boji proti Islámskému státu“ – házejí klacky pod nohy.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek