Politici bez mrknutí obětují spoluobčany, kteří je volili. Perspektiva islamizace Evropy je reálně děsivá a vládne nám bruselská totalita.

17.09.2016 16:16

Podle klasického filozofa Jiřího Fuchse je problém islamizace Evropy srovnatelný s rozsáhlým válečným konfliktem, neboť v něm už jde o bytí a nebytí Evropanů a jejich civilizace. Oblíbené floskule o mírumilovném islámu jsou dle něj nepravdivé, argument „umírněných muslimů“ mimo mísu a apely na milosrdenství či solidaritu s „uprchlíky“ eticky zmatené a mravně nezodpovědné. Politici bez mrknutí obětují spoluobčany, kteří je volili. Perspektiva islamizace Evropy je tedy děsivá a vládne nám bruselská totalita.

 

Jaká je hlavní teze vaší knihy Milosrdenství? Bez rozumu?, která se týká imigrace?

Zabývám se v ní problémem islamizace Evropy, který je srovnatelný s rozsáhlým válečným konfliktem. Neboť v něm už jde o bytí a nebytí Evropanů a jejich civilizace. Proto by měla být islamizace hlavním tématem evropské politiky. Lidem zdravého rozumu je to více méně jasné. Ale jako na potvoru to tak nevidí zrovna ti, kdo mají v humanitních oborech, v kultuře, v politice či v médiích formálně navrch a vliv. Elity jsou, bohužel, zaslepené ideologií radikálního pseudohumanismu a na „hodnoty“ jím produkované jsou nesmírně pyšné. Proto je kniha z velké části polemikou s jejich argumenty. Ty mají podpořit obraz muslimských migrantů jako „uprchlíků“ v řadě jiných, jejichž agresivní náboženství má prý právo na svobodu jako každé jiné.

Ukazuju, proč jsou oblíbené floskule o mírumilovném islámu nepravdivé, proč je argument „umírněných muslimů“ mimo mísu a proč jsou apely na milosrdenství či solidaritu s „uprchlíky“ eticky zmatené a mravně nezodpovědné. Zatím nikdo nevysvětlil, proč by mělo být něčím skvělým to, když někdo „páchá milosrdenství“, tedy když pomáhá jedněm tak, že přitom musí ničit druhé.

V knize si všímám proimigračních sofismat našich „pokrokových osobností“, která vyvolávají pochybnosti nejen o jejich myšlenkové úrovni. Za úplně nejhorší pak považuju morální selhání intelektuálů a politiků, kteří islamizaci buď fanaticky prosazují, nebo při ní – ať ze zbabělosti, či z kariérních důvodů – snaživě asistují. To vše v módu principiálně prolhané politické korektnosti, která dělá z bílých obětí při sebemenším nesouhlasu rasisty. Nikdy jsem o postmoderních elitách neměl iluze, ale to, co dnes provádějí, je bez nadsázky čiré zlo.

Představte si nějakého zeleného magora, který uvěřil, že lidi nejsou víc než zvířata. Naneštěstí pracuje v zoo a v záchvatu „spravedlnosti“ vypustí všechna zvířata včetně šelem mezi návštěvníky. Pokud ho z toho nějaký Matěj nevyseká, dostane tvrdou pálku. Co jiného ale zaslouží politické špičky, které od tajných služeb dobře vědí, že v migračních vlnách je spousta teroristů, ale pro vyšší zájmy multikulti humanity bez mrknutí obětují spoluobčany, kteří je volili? Ti jsou jejich vinou vražděni, ale s viníky to nehne; jsou zřejmě splachovací.

Politici dle vás imigrační krizi tedy mírnými slovy nezvládají...

Vrcholní politici žalostně, většinou záměrně selhávají v bezpečnostní politice, ale přitom se dál tváří jako morální obři té nejvyspělejší demokracie, jakou svět poznal. Natolik uvykli soustavnému exhibování před voliči, až se utvrdili v přesvědčení, že jsou měřítkem bohulibosti veškeré činnosti. Díky tomu snadno věří, že účel světí prostředky, takže například co můžou, to zalžou. V druhém sledu se pak nabízí otázka, co asi zaslouží ti, kdo je v jejich bohorovnosti naivně podporují; obdiv to taky nebude.

Objevují se přirovnání islámu a nacismu. Například u Kláry Samkové...

Komunisté a nacisté byli z ideologických důvodů přesvědčeni o své nadřazenosti, která jim dává právo vládnout tvrdou rukou ostatním. Totéž přesvědčení ale mají ze svého náboženství i muslimové. Perspektiva islamizace Evropy je tedy děsivá. Někteří, politickou korektností pobláznění politici sice mohou pořád ještě věřit, že nic nehrozí, že většina muslimů je fajn a že nakonec přijme ty úžasné evropské hodnoty levicových liberálů. Musejí však už vědomě lhát, když jsou díky tomu pobláznění nuceni popřít, že občany vrhají zákeřně a nemilosrdně do čím dál obtížnějšího, nesnesitelného soužití s muslimy.

Co občané?

Občané se pak udiveně ptají: Co hrozného provedli, že na ně politici uvalili citelné ohrožení majetků, svobody, zdraví, společenské soudržnosti a životů? Kdo dal politikům právo, aby jim od základu přeorali životy? Kde vzali kompetenci k tomu, aby všem vnucovali svou morálku a svůj až příliš originální systém hodnot? Proč občany urážejí pokřivenou spravedlností dvojího metru, když ve jménu multikulti ideálů a proti zdravému rozumu chrání zdivočelé migranty a všemožně pacifikují protestující domorodce?

Občané, kteří ještě neztratili zdravý rozum, proto mluví stále častěji o bruselské totalitě. A nemají snad pravdu? Není tyranský diktát přikázaného soužití s muslimy skutečně projevem totalitního ovládání společnosti?

 

Pro kritiky EU je jistě lákavé hodnotit bruselskou politiku jako totalitní. Ale z hlediska obhájců EU to je přitažené za vlasy. Vždyť přece v bruselském režimu pořád ještě fungují navenek jakási demokratická pravidla. Máme tu prý svobodu projevu, svobodné volby, možnost legálního odporu. Není tu vláda jedné strany, ani estébácké zacházení s oponenty...

Tenhle výčet „atributů demokracie“ přesvědčuje většinu lidí, že nežijeme v totalitě. Ale tak snadné to není. Co je potřeba k tomu, abychom správně identifikovali nějaký režim jako totalitní? Zřejmě definice totality – ovšem ne jakákoli. Jestliže ji smolíme z náhodně vybraných znaků, které nabízí zkušenost s totalitou, pak se v poznání toho, jestli nějaký režim je či není totalitní, snadno zmýlíme. Zkušenost s totalitou totiž obsahuje mnoho znaků, které pro ni nejsou nutné. My se však máme promyslet k obecné definici totality – čím je. To znamená, že v ní musíme soustředit nutné znaky totality a jenom ty.

Kdo se ale trochu vyzná ve filosofii, ví, že takový požadavek obvykle bývá pro dědice novověké pohříchu nominalistické filosofie nad jejich síly. Ti jsou totiž odsouzeni k pouhým empirickým, popisným definicím totality. Takové definice však nemohou postihnout, čím totalita reálně je; na vyjádření její identity nestačí. Neboť se ocitají v minovém poli falešných generalizací takových znaků, které jsou pro totalitu nenutné. Ano, soudruzi nominalisté, problém totality je problémem primárně neempirickým, metafyzickým.

Znamená to tedy, že jsou pokusy nominalistických antimetafyziků o přesnou definici totality odsouzeny k nezdaru?

Ne nutně. Vezměme například postmodernisty. To jsou aktuální a vděční dědicové nominalismu, kteří zřejmě přivedli relativistický důsledek svého vyznání k dokonalosti. Dnes v intelektuálním světě platí, že kdo není relativistou, jako by nebyl. A přesto můžeme jen žasnout, s jakou absolutistickou vervou postmoderní intelektuálové kážou své výmysly/nesmysly o lidských právech, jak nesnášenlivě prosazují ty své multikulti/genderové, politicky korektní pravdy. V historii ti nejvykřičenější dogmatici by jim mohli závidět.

Takže, člověk není komputer. V hlavě mu při každém rozporu neblikne červená. Ostatně nominalismus sám není žádným empiricky verifikovaným faktem; je metafyzickým omylem. Bohužel ale činí z většiny moderních vzdělanců (politology nevyjímaje) zajatce empirických metod. Pokud si v tom vězení libují, stávají se neschopnými sestrojit adekvátní definici totality. Mohou z něj však aspoň na čas utéct…

Proč je obecná definice totalitního systému neempirická/metafyzická? Protože při jejím hledání je ve hře mnoho potřebných znalostí z filosofie člověka a z etiky, které jsou neempirické.

Jak tedy taková metafyzická definice totality vypadá?

Především zachycuje nutnou vazbu totalitního režimu na totalitní ideologii. Totalita má tedy duální strukturu: ideologii jako program společensko-politického života a režim jako jeho mocenské uskutečňování. Protože je režim totalitní tehdy a jen tehdy, když realizuje totalitní ideologii, přebírá i její vlastnosti. Těžiště definování totality proto spočívá ve vymezování totalitní ideologie.

Určujícím principem totalitní ideologie je mesiánsky bombastický a také dostatečně zvrhlý Cíl. Nejde v něm o nic menšího než o stvoření nového Člověka a nové Morálky. Jeho dosažení proto vyžaduje radikální proměnu společnosti – k horšímu. Filosoficky představuje myšlení architektů totality zásadní rozchod s lidskou realitou. Následný pseudohumanismus je pak hlavním důvodem nelidskosti totality.

Z finální vize totality vyplývají její tři konstitutivní – nutné a zároveň postačující – znaky:

1/ Nárok na relativně všestranné ovládání soukromí občanů a na relativně celoplošné ovládnutí společnosti. Žádný aspekt osobního života, ani žádná oblast společenského života z něj nejsou vyňaty. Mohou být podle potřeb ideologie znásilněny. Mocenské makro rozměry jsou tu dány právě tím bombastickým Cílem.

2/ Koncepční destrukce mravnosti v podobě určité pseudomorálky – třídní, rasové, multikulti, genderové... Každá přirozená mravní norma či hodnota může být zrušena, jestliže překáží. Abychom ale mohli mluvit o pseudomorálce, musíme se dobře vyznat v neempirické etice. Pro dnes přemnožené relativisty je to však logicky nemožné.

3/ Koncepčně neomezená pravomoc a následná beztrestnost držitelů instrumentalizované státní moci. Tady se uplatňuje kolektivistický omyl o nadřazenosti společenského života osobním životům; vede k etatismu.

 

Totalitní režim vnímáme jako nejhorší z možných. Proč by tedy neměl být definován dalšími znaky, jakými jsou například vraždění či věznění politických odpůrců nebo zákaz svobodných voleb?

Když mluvíme o nelidskosti totality, máme na mysli její systémové zlo, nikoli masivní krutosti různých režimů, jak je známe z dějin. Uvedené tři konstitutivní znaky totality vymezují systém společensko-politického zla, který je svým potenciálem nastaven ke všem způsobům nespravedlivého zacházení s občanem. Jestliže tedy totalita obsahuje právě díky těmto znakům takový bezmezný potenciál mravní zloby, pak ji vymezují dostatečně.

Ve vaší otázce uvedené znaky (jako míra krutosti, nesvobody a tak dále) jsou v této definici zahrnuty jako možné. Jejich aktualizace však závisí na vnějších okolnostech. Proto kágébácký teror, absence svobodných voleb a podobně nepatří k tomu, co tvoří identitu totality, ale k tomu, jak se totalitní ideologie v určitém režimu uskutečňuje a projevuje. Diktatura totalitního režimu má fáze dramatičtější a klidnější. V závislosti na měnlivých poměrech společnosti a také na momentálních rozmarech třeba vysokých komisařů pak šrouby buď povoluje, nebo utahuje.

V totalitě tedy nejde o fakticky naprosté, tedy totální, znásilnění občanů. Navíc není ani možné, ani není v zájmu mocných. Jde o koncepční mocenský nárok, který potenciálně zahrnuje veškerou možnou mocenskou svévoli. Nedefinují ji tedy různé způsoby realizace totalitní ideologie, ani různé kvantifikace represí.

Spadá tedy bruselská politika také pod definici totality, i když se od nacismu a komunismu v něčem liší?

Když se při definování totality vyhneme běžným omylům empiriků, můžeme zodpovědně identifikovat vládnoucí ideologii kulturních marxistů jako totalitní a bruselskou politiku, která ji tak vehementně realizuje, jako rovněž totalitní. Nárok neomarxistů na omnipotenci při ovládání lidských životů, v destrukci přirozené mravnosti i patent na zásadní převýchovu lidstva je patrný ve všech variantách jejich ideologie: politická korektnost povyšuje ideologickou lež na normu; agenda lidských práv v režii zdivočelých aktivistů pervertuje skutečná lidská práva k nepoznání; multikulturalismus ničí národy, genderismus rodiny a juvenilní justice, která krade rodičům jejich děti, v nich šíří zoufalství. To vše ve jménu údajně vyšší spravedlnosti pro „utlačované“. Co chcete víc?

Takzvaný kulturní marxismus je ovšem novým druhem totalitní ideologie, který se vyznačuje nenásilností své první fáze a postupným uvolňováním totalitního potenciálu neomarxistické humanistiky. Její zvrácenosti jsou podávány nenápadně, v malých dávkách a v přitažlivém balení. Proto se mluví o plíživé, měkké totalitě. Právě tyto její vlastnosti vytvářejí optický klam, že nejde o totalitu. V nich spočívá důvod, proč neomarxisté postupně získali západní veřejnost na svou stranu. Plíživost a měkkost také vysvětlují, proč určité svobody ještě přetrvávají. V logice měkké totality je ovšem i situační stupňování represí a následný přechod k totalitě tvrdé. Dnes se zdají být všechny možnosti otevřené.

 

Jiří Fuchs (*1947) je filosof, šéfredaktor Distance - revue pro kritické myšlení, lektor Academia Bohemica, spolupracovník Občanského institutu, autor sedmizvazkové řady FILOSOFIE (Krystal OP, Praha 1997 – 2007) a knihy Milosrdenství? Bez rozumu? Rozhovor o migrační krizi.

 

Zdroj

Diskusní téma: Politici bez mrknutí obětují spoluobčany, kteří je volili. Perspektiva islamizace Evropy je reálně děsivá a vládne nám bruselská totalita.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek