Orwell "2017". Ideopolicie - definice a nadčasovost anonymní proměnné totality.

09.01.2017 16:55
"My ovládáme život po všech stránkách, Winstone. Ty si představuješ, že existuje cosi, čemu se říká lidská přirozenost, že bude zneuctěná tím, co děláme, a obrátí se proti nám. Ale my lidskou přirozenost vytváříme. Lidé jsou nekonečně tvární. Nebo ses snad vrátil ke svému starému názoru, že proletáři nebo otroci povstanou a svrhnou nás? To pusť z hlavy. Jsou bezmocní jako zvířata...."
 
____________________________________________________________________________________________________________________________________________
 
Orwell měl šťastnou ruku, k nejzdařilejším novotvarům patří slovo thoughtpolice, v novodobé češtině, kde se to jen hemží ideami – ideopolicie. Je to výborné jméno pro organizaci vybavenou dokonalými technickými zařízeními, která hlídá, odhaluje a současně i trestá kacířské myšlení, tj. každé myšlení, které se nějak odlišuje od státní normy, které se třeba jen nesměle pokouší o nezávislost nebo neortodoxnost. Ideopolicie totiž správně předpokládá, že každé myšlení, které se vymyká z normy, se dříve nebo později obrátí proti státní ideologii, proti ideovému monopolu strany a proti angsocu nebo jinému učení.
Orwellova ideopolicie je dosud nejznámější a nejdokonalejší systém kontroly myšlení, jaký byl vymyšlen. Ve své dokonalosti a jakési kolektivní inteligenci je jistě trochu utopická. Jenže jak víme, utopie mají snahu měnit se ve skutečnost právě v těch nejhorších případech, proto se dnes už mnohé policie, a také ta, kterou dost důvěrně znám, snaží horlivě přizpůsobit svému utopickému vzoru. Není tomu ani zapotřebí Orwella studovat, zdokonalování vzniká automaticky pouhým zbytněním, lidským, materiálovým, technickým i finančním. V dnešní době není téměř nic nemožné. Jak už kdosi podotkl, všechno je jen otázka prostředků. Utopii je možné uskutečnit, věnuje-li se na její realizaci dostatek prostředků.
Utopická představa likvidace všeho živého na této planetě není už utopická. V tom smyslu lze jistě očekávat, najde-li se dost prostředků, že také nástroje kontroly myšlení se brzy zdokonalí na orwellovskou úroveň a možná už i dnes jsou ideopolicie, které v některých směrech ideopolicii Oceánie předstihly a jen si to zatím nechávají pro sebe. Konečně, čistě v technickém ohledu, nepoužívá Orwellova ideopolicie nic tak překvapivého. Helikoptéry, které slídí lidem do oken, to není nic tak zvláštního. A všudypřítomné skryté mikrofony, to je denní chléb současných ideohlídačů. Ještě nejsou mikrofony všude po horách a lesích, ale i to je otázka prostředků, ukáže-li se to vhodné, bude odposlouchávací zařízení brzy i na tom paloučku v lese, kde se scházeli Winston s Julií. Jsem přesvědčen, že brzy bude k dispozici i obrazovka schopná současně snímat obraz pokoje, ve kterém žije nějaká ta ustrašená rodina. Tímto hezkým způsobem se ve zblblém občanstvu dokonale vyvine všeobsáhlý pocit, že se nedá nic dělat, že ideopolicie všechno ví a že se doví i to, co člověk vydechne v nějakém hrozném snu. Když se to tedy vezme kolem a kolem, nepříliš vzdálené předchůdce utopické ideopolicie máme už dnes a měli jsme je už před lety. Některé národy s tím vyrůstají od kolébky, což se pak projevuje v jisté nevyvinutosti myšlení. 
Nejde však o technická zdokonalení. Hlavní zdokonalení, charakteristické pro orwellovskou ideopolicii, je její splynutí s mocenskou elitou; Orwell ji učinil páteří společnosti, všudypřítomná ideopolicie splývá s vnitřní stranou, vytváří s ní mocenské jádro. Tato operace se v Oceánii projevila jako naprosto úspěšná a nadevšechno ilustruje zrůdnost státu, ve kterém došlo k této symbióze. Taková je totiž konečná podoba totalitního státu: několik desítek lidí, kteří mají možnost politického rozhodování, a pak už jen ideopolicie, jako jediný vykonavatel a nositel moci. V Oceánii se už dospělo k této dokonalosti. Vnitřní strana a ideopolicie, to je vše, na čem záleží, říká si Winston. 
K takovému uspořádání směřuje automaticky každá totalitní moc, a dopřejí-li jí dějiny dost času, dospěje ke svému ideálu. V takové symbióze už ani nezáleží na tom, zda politická špička ovládá ideopolicii nebo ideopolicie špičku. Naprosté většině ovládaných to nakonec vyjde nastejno. V dějinách východní Evropy se vyskytovaly obě podoby této symbiózy. V současnosti je vzájemné splynutí tak těsné, že lze jen velmi těžko rozeznat, kdo má v dané chvíli vrch. Zájmy vnitřní strany a ideopolicie jsou už natolik totožné, že nedochází k vnitřním třenicím jako kdysi, ve starých dějinách Sovětského svazu, kdy ministři ideopolicie umírali před popravčí četou. Dnes, kdy je otázka moci nadřízená všem ostatním a je už jediným účelem státu, jsou si opory moci vědomy toho, že z vnitřních sporů by se žádná strana dlouho netěšila, proto drží spolu, opřeni rameny o ramena a ruce v loktech zaklesnuty do sebe. Tot dojemné sjednocení se uskutečnilo bez znalosti Orwella a bez jakékoli teorie, pouze zhodnocením zkušeností, především zkušeností z Maďarska, Československa a Polska, i když v rozdílných historických epochách. 
A tak mezi ideopolicií, "na které jedině záleží", a mezi ideopolicií dnešních totalitních států není velkého rozdílu. Jsou asi rozdíly v metodách, ale to je jen záležitost jednotlivých časových etap. Konkrétní metody trestání ideozločinců jsou umírněnější, oběti se nenutí k výpovědi důmyslnými stroji na výrobu bolesti a nezabíjejí se ranou do týla. I když tohle umírnění není možné vztahovat na celý svět. Dějí se ještě věci, které by si nevymysleli ani v místnosti 101. Potěšující zjištění, ke kterému docházíme při srovnání některých partií Orwellovy knihy s reálnou skutečností, je však poněkud tlumeno vědomím, že umírnění v metodách vyplývá jen z vnitřní dohody mezi ideopolicií a politickými elitami a že tato dohoda může být kdykoliv změněna za jinou dohodu. Účelová mravnost totalitních systémů se vůbec nezměnila, takže v případě velkého ohrožení se může sáhnout opět k starým metodám. Jsou ostatně notoricky známé, Orwell je ani nevymyslel, prostě je opsal z repertoáru násilí, o kterém četl denně v novinách třicátých a čtyřicátách let. Musím však dodat, že když jsem se já dostal do rukou ideopolicii, byl jsem docela rád, že se nacházíme v epoše jisté umírněnosti a že nemusím čekat s chvějícími se vnitřnostmi, až mě odvedou do místnosti 101. Ze všech knih, které jsem dosud četl o tajných policiích, špionážních agenturách a teroristických organizacích, jsem měl pocit, že je jejich autoři démonizují. V takových knihách jsou tajné služby řízeny dokonalými spekulativními mozky, ďábelskými psychology a chladnými matematiky. Orwell také tímto způsobem intelektualizuje svou ideopolicii, aby byla skutečně všemocná. Tato tendence se projevuje především v postavě O'Briena, který k Winstonovi vždy sklání "svou hrubou, ale inteligentní tvář" a který mu připadá jako "lékař, učitel nebo dokonce kněz, snažící se úzkostlivě spíš vysvětlit a přesvědčit než trestat". Domnívám se, že znám jednu ideopolicii dost důvěrně, již více než deset let jsem objektem jejího zájmu. Zprvu jsem čekal, že se setkám s nějakým O'Brienem, démonickou bytostí sálající pronikavou inteligencí, kterými bude trpělivě vysvětlovat zrůdnou, ale logickou solipsistickou filozofii strany. Nesetkal jsem se však nikdy ani se slabým odvarem takové inteligence. Domnívám se, že v takových knihách, jako je Orwellova, je inteligentní ďábel na straně zla vždy jen autorova fikce, bezděčná renovace faustovských motivů, prostě důstojný protihráč hrdinů, superman v černé uniformě. Jenže žádná ideopolicie na světě nemá ve svých řadách tyto vzdělané a inteligentní supermany. Právě naopak, zmrazující efekt její činnosti spočívá na pedantickém, byrokratickém a tupém výkonu násilí, zakódovaném vždy v nějakém nařízení, předpisu nebo zákonu. Právě tato odlišnost a bezmyšlenkovitost činnosti, ve které není místo pro analýzu absurdních lidských situací, ničí duše obětí. Síla takových organizací spočívá v početnosti lidí, kteří jednají jako stroje, v převaze techniky vymyšlené vědci pro jiné účely, v nemožnosti komunikace a oslovitelnosti O'Brienů lidskou řečí. Tato obrovská převaha je prostě umožněna bezbranností, kterou pociťují vzdělaní a přemýšlející vůči byrokratickému násilí, které pracuje anonymně a bezduše jako kafkovské monstrum. Cesta k moci je poseta obětmi, kterým nikdy nebylo rozumně vysvětleno, proč je třeba, aby byli oběšeni nebo zastřeleni. O'Brienové většinou nepřivedli své oběti k poznání vlastní bezmocnosti a nepřiměli je smazat lidskou důstojnost. Orwell se jako jiní dopustil omylu a zachtělo se mu personifikovat násilí se vší účinností, proto vytvořil O'Briena, jehož životnost však přesvědčuje méně než Winstonova. O'Brienové prostě nejsou. Himmler prý byl jen pedantický úředník, Berija prý jen poživačný chlap bez střev. Všem zloduchům na světě chyběla vždy představivost, proto nevěděli nic o slitování a také o svých koncích. Násilí je vždy primitivní. Ideopolicie nemůže zaměstnávat rozumné a vzdělané lidi, protože rozumu a vzdělání se příčí násilí, bezpráví a potlačování nezávislého myšlení. Ideopolicii jde vždy o jedno: vypátrat a potrestat thoughtcrime, ideozločin. Všemi svými newspeakovými termíny se Orwell geniálně trefil do podstaty věci. Tímto termínem vyjádřil naprosto přesně, oč v totalitních státech jde a oč vždy šlo. O zločin nezávislého, nepovoleného myšlení. Stát se může tvářit, že jde o něco jiného, třeba o pomlouvání, pobuřování, chuligánství atd. To jsou však jen úskoky, které umožňují ještě nestoudněji trestat a pronásledovat thoughtcrime – ideozločin. To je dobré vědět. Já měl výhodu vědění, a tak jsem se nikdy neptal, zač jsem trestán, neutěšoval jsem se veteší padesátých let, že vše se nakonec vysvětlí jako omyl, přehmat a nějaké komické nedopatření. Zapamatoval jsem si, co si Winston pomyslel, když napsal do svého deníku bezmyšlenkovitě – pryč s Velkým bratrem!
"Byl v pokušení vytrhnout popsané stránky a celé věci se vzdát. Ale neučinil to, protože věděl, že je to zbytečné. Vůbec nezáleželo na tom, jestli napsal – pryč s Velkým bratrem! nebo nenapsal. Vůbec nezáleželo na tom, jestli bude pokračovat v deníku nebo ne. Ideopolicie ho dostane i tak. Už spáchal zločin – a byl by ho spáchal, i kdyby se perem papíru ani nedotkl – hlavní zločin, který v sobě obsahoval všechny ostatní – zločin závadného myšlení. Říká se tomu thoughtcrime – ideozločin. A to je zločin, který se věčně skrývat nedá. Člověk mohl s úspěchem kličkovat i celé roky, ale dřív nebo později ho přece jenom dostanou." (Str. 171 angl. orig.)
To je nesmírně precizní úvaha. Winston se ve své zemi vyznal, měl všechno v malíčku. Neměl vůbec žádné anebo jen minimální iluze. I mně je dnes s Winstonem naprosto jasné, že jádro všeho tvoří ideozločin, nesouhlas, výhrada, kacířství, pochybnost, jiná víra, prostě jiný způsob myšlení, a třeba i hluboko v srdci utajovaný. Kacířství se nedá utajovat celý život. Nakonec vyjde vždy najevo, i kdyby člověk nenapsal za život ani řádku.
"Bylo hrozně nebezpečné nechat myšlenkám volný průběh, když byl člověk někde na veřejném místě anebo v dosahu obrazovky. I nejmenší drobnost vás mohla prozradit. Nervový tik, neuvědomělý výraz úzkosti, zvyk brblat si sám pro sebe – cokoli, co mělo v sobě náznak nenormálnosti, náznak toho, že máte co skrývat. V každém případě nosit na tváři nenáležitý výraz (například nedůvěřivý pohled, když se oznamovalo nějaké vítězství) bylo samo o sobě přestupkem, který mohl být trestán. V newspeaku pro to dokonce existovalo slovo – facecrime se tomu říkalo, zločin nesprávného výrazu tváře." (Str. 54 angl. orig.)
V Oceánii se v tomhle vyznali. Člověk se skutečně nevydrží kontrolovat věčně. Najednou se uvolní vnitřní tlak, bezpečnostní záklopka se otevře a zasyčí slovo, objeví se úšklebek nebo pohled jako pára z přetopeného kotle. A už jste tam, kde jste nechtěli být. Máte-li smůlu a nablízku je udavač, kvalifikuje se takové úlevné slovo jako zločin. V každém člověku se však za dlouhá léta tréninku vypěstovaly ochranné reflexy a u nás doma jsme světoví přeborníci v utajování myšlenek. Když se v roce 1968 nakrátko uvolnil dohled ideopolicie, zírali na sebe lidé s překvapením, protože se ukázalo, že skoro všichni se už dávno provinili stejným ideozločinem – vnitřně hluboce nesouhlasili se stavem státu a s oficiální ideologií. Klíčem k určení člověka žijícího v diktatuře, jeho determinací, je souhlas či nesouhlas. Nesouhlas zatěžuje občana pracovně a veřejně jakoby hříchem. Někomu je s tím vesele, někdo s tím žije jako s těžkým břemenem. U otevřenějších povah přináší takový život v nesouhlasu vždy nějakou konfrontaci s ideopolicií, přímou anebo nepřímou. Ideopolicie nemusí dát o sobě vědět, ale její ruka se pozná podle toho, jak se k občanovi chovají jiné články státní moci, třebas zaměstnavatel. Nesouhlas a paměť, to jsou nejhorší nemoci, které mohou postihnout člověka žijícího v diktatuře. Paměť je totiž velká provokatérka nesouhlasu. Mít paměť a neovládat vzácné umění nechat ji spát, kdy je třeba, je velký handicap. V systému, v němž je minulost vždy v souladu s přítomností, usvědčuje paměť falšovatele ze lži. Má-li člověk paměť, může souhlasit se lží jenom za cenu, že si uvědomuje vlastní ubohost a zbabělost. Lidé bez paměti se mohou vyhnout tomuto sebeponižování. V Československu v tom máme masovou praxi z dob, kdy byl vynucován souhlas s celým souborem lží. Lidé v takových chvílích reagují podle svého vnitřního ustrojení. O tom má Orwell nádhernou pasáž. Malou přehlídku typů chování, jak se zachovala v celé úplnosti a jak se nejspíš zachová i pro budoucnost. Winston pozoruje chování svých kolegů v závodní jídelně, zatímco z obrazovky zaznívá nadšený projev o zvyšování životní úrovně, o tom, že:
"…se konaly dokonce manifestace, kde se děkovalo Velkému bratrovi za zvýšení přídělu čokolády na dvacet gramů týdně. A to teprve včera, uvažoval Winston, bylo oznámeno, že se příděl snižuje na dvacet gramů týdně. Bylo možné, že to už zbaštili, sotva uplynulo čtyřiadvacet hodin? Ano, zbaštili to. Parsons to zbaštil bez námahy se zvířecí hloupostí. Ta kreatura bez očí u vedlejšího stolu to zbaštila fanaticky, vášnivě, se zuřivou touhou vystopovat, udat a vaporizovat každého, kdo by se zmínil o tom, že ještě v minulém týdnu byl příděl třicet gramů. Syme to také zbaštil – trochu složitějším způsobem, s použitím doublethinku. Byl tedy Winston jediný, komu zůstala paměť?" (Str. 50 angl. orig.)
Winstonova otázka je akademická. I on musí vědět, že většině lidí paměť zůstala. Avšak jednoduše ji nepoužili, okřikli ji, aby neprovokovala, protože by mohla dostat do nesnází celou hlavu. Winstonova chyba je v tom, že si to tak bere. Kdyby se měl v éře reálného socialismu každý trápit s pamětí jako Winston, propadli bychom všichni zoufalství. Kdyby měl člověk například uchovávat v paměti všechny sliby státu a myslet na to, co se s nimi stalo, hlava by se mu rozskočila. Ideopolicie by pak mohla ty hlavy jenom sbírat. Neboť kdyby se všechny plány, usnesení a zjevné utopie splnily jen zčásti, staly by se země východní Evropy v čele se zemí Velkého bratra učiněným rájem hmotného přebytku, s anděly místo lidí. Z dalekých galaxií by přicházely návštěvy, aby se podívaly na ten div civilizace. Paměť je skutečné semeniště ideozločinů!
I když tvrdím v rozporu s Orwellem, že ideopolicie mají zdrcující, umrtvující vliv hlavně svou početností, neoslovitelností a anonymitou, sdílím s ním jeho smutné přesvědčení, že všechny považují za nejlepší bojovat proti nesouhlasu strachem, ponižováním a nakonec likvidací lidské důstojnosti. Ani k tomu však není třeba velké inteligence. I nejprimitivnější násilí poškozuje napřed lidskou důstojnost, až potom působí bolest tělu. K tomu se hodí nejlépe temná, zuřivá mysl. Možná o tom ideopolicie ani neví, ale celým postupem, kterého používá až do okamžiku, kdy člověk se svými myšlenkami sedí sám v páchnoucí cele, usiluje o to, aby v jediném okamžiku urazil obrovskou vzdálenost od knih, věr, filozofie, umění a kultury ke zvířeti, které se krčí v doupěti své duše a napjatě poslouchá, jak se k němu dobývají lovci s tvářemi, z nichž se nedá nic vyčíst. Kafka, jehož představa z Doupěte se mi sem vloudila, je stejně nevysvětlitelný jako Orwell. Odkud to všechno znal, když žil ještě ve světě, který se nám zdá být spořádaný a průhledný? Snad mohu ze zkušenostech s ideopolicií tvrdit s Orwellem,  že pracuje intuitivně tak, aby zbavila člověka důstojnosti, vedla ho k činu, který není v souladu s tím, co si předtím o sobě myslel. Člověk, který podlehne, se už pak vždy bude za sebe stydět, přestane být sám sebou a přestane být nebezpečím pro stát. Nemusí jít o nic velkého, stačí malá zrada a malá zbabělost. Ideopolicie usiluje v takových případech hlavně o zradu, a nemusí jít ani o zradu jiných osob, ale o zradu sebe samého. O zradu na představě, kterou si člověk o sobě celý život budoval. Vždy jde o rozbití mravní ochrany, o lidskou dezintegraci. Děje se to bez doprovodu duchovních exercií O'Brienových. S člověkem, který ztratil svou mravní převahu, si ideopolicie náramně rozumí, na to se přišlo zkušeností. O'Brien to ovšem ví od začátku, protože je vybaven Orwellovým vědomím, Winston to začíná chápat až postupně. V plném významu pochopí až v pověstné místnoti 101, kdy je jeho obličej vydán napospas krysám:
 
"Udělejte to s Julií! Udělejte to s Julií! Ne se mnou! S Julií! Je mi jedno, co s ní uděláte. Roztrhejte jí obličej, roztrhejte ji až na kost. Ne mě! Julii! Mne ne!" Padal dozadu do obrovské hloubky pryč od těch krys. Ještě byl stále připoután k židli, ale propadl podlahou, stěnami budovy, zemí, oceány, atmosférou, do dalekého vesmíru, do mezihvězdných propastí, padal stále dál a dál od těch krys. Už byl vzdálen celé světelné roky, ale O'Brien stále ještě stál po jeho boku. Stále ještě cítil studený dotek pletiva na své tváři. Ale v temnotě, která ho obklopovala, uslyšel kovové cvaknutí a věděl, že dvířka klece se s cvaknutím zavřela a ne otevřela." (Str. 230 angl. orig.)
 
V citovaném odstavci je snad všechno, co lze o takové lidské situaci říci. Nic víc není třeba. Co je to, to padání naznak do hlubin vesmíru? Je to padání v čase, je to návrat k živočichovi, od lidských atributů? Ať je to cokoli, vynucená zrada vlastní sebeúcty člověka podstatně změní. Winstona změnila v lhostejného muže, který vysedává nad sklenicí ginu U kaštanu. V jeho srdci shořela láska, víra v rozum, v pravdu. Zůstala jen láska k Velkému bratrovi.
Najdou se jistě lidé, kteří řeknou, proč to udělal? Ať ho však soudí ti, kteří si nechali ožrat od hladových krys rty, nos, a pak i oči. Winstonovi lze namítnout jen to, že si neměl začínat s ideopolicií.
 
 
Milan Šimečka - Náš soudruh Winston Smith /1983/
 

Víc kontroly

Dodatek:
Autorovi textu lze svým způsobem blahopřát, že se nemusel dožít deziluze politopadových poměrů. Mnozí z kritiků předlistopadové totality se paradoxně stali karikaturami sama sebe, když posluhováním současnému Velkému Anonymnímu Bratrovi svým pokrytectvím popřeli všechno, co hlásali. Mnozí se stali stejnými papaláši /a koniáši/o kterých se ve své selektivní paměti rádi s despektem vyjadřují v médiích a při oslavách různých výročí. Nabyté společenské postavení, akademické tituly a duševní i tělesné prebendy s lidmi dělají divy. Zvláště s teoretiky a intelektuály.
"Každá revoluce končí tím, když se nová prasata dostanou ke korytům...."
Politbyro v Moskvě vadí, zatímco politbyro v Bruselu či Washingtonu nevadí. 
Inu jak komu...
 
Quintus Sertorius - Ideozločinec
 

„Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.“

Q.S.

Diskusní téma: Orwell 2017. Ideopolicie - definice a nadčasovost anonymní proměnné totality.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek