NWO aneb když se tesař utne.

11.01.2017 15:07
Položme si nejprve zásadní otázku: „Je možno ovládnout naší svobodnou vůli tak, aniž bychom si toho všimli?“
svitek

Cílem mých úvah a zamyšlení není nic, co by bylo v rozporu se svobodnou vůlí mou a ostatních. Mé dílo není ani návodem jak myslet ani není myšleno jako jediná absolutní pravda a proto k němu tak přistupujte.

 

Člověk se celý život učí, sbírá vědomosti kde se dá, snaží se je pak uplatnit a zúročit. Přitom ovšem zapomíná na jednu, ne bezvýznamnou, skutečnost. Přestává pilovat svou svobodnou vůli. Ovšem není tomu tak u všech lidí. Někteří lidé pilují svobodnou vůli celý život a přitom nemusí vytáhnout paty ze svého domu. Jako příklad si můžeme uvést některé budhisty, či filosofy a jiné duchovní myslitele, v historii i v současnosti jich je mnoho. Někteří jsou celý život na jednom místě a dokáží vám vyseknout takovou myšlenku, nad kterou zůstanete v úžasu, ohromeni, a kterou jste zaručeně nikde nečetli. A přitom nemuseli číst žádnou obsáhlou studii ani nemuseli absolvovat třeba univerzitu. Nepíši to proto, abych zde nějakým způsobem znevažovala vědění a učení jako takové, nýbrž proto, abyste pochopili smysl toho, co vám chci nastínit. A proto musím nejprve zabrousit k obyčejnému synu tesaře, který neměl univerzitu ani patent na rozum.

Pokud se chceme dobrat k tomu, čím bychom si mohli vysvětlit některé jevy v lidské společnosti měli bychom začít v konkrétním čase tak, abychom postupně mohli jevu, který zkoumáme a chceme mu rozumět, dát jasnější konturu. A jelikož já se budu snažit ve svých úvahách vám přiblížit nynější stav, budu tedy cestovat i v minulém čase a v dějích, které já považuji za styčné pro svou svobodnou vůli.

Většina z nás ví, že Bible se skládá z hebrejských a aramejských anonymních spisů. Není mým cílem v této úvaze rozebírat kdo, jak a proč je poskládal tak, aby tvořily celek Starého a Nového zákona. Já se nyní soustředím už na finální podobu, tedy výsledek. Řekněme to zjednodušeně tak, že jsme si vyzobali a poskládali z těch anonymních spisů, co jsme potřebovali a máme již hotové dílo, které jsme předložili světu a ten ho přijal. Nebudeme se zabývat tím, že jedni jsou ateisté, druzí věřící. Není mým cílem zde toto rozebírat ani hodnotit. To je otázka svobodné vůle každého jedince a mně nepřísluší se v tom nimrat.

Soustřeďme se na to, že máme Nový zákon, kterému můžeme a nemusíme věřit, který můžeme a nemusíme uznávat, ovšem mohli bychom ho konfrontovat s vlastní svobodnou vůlí. Mohli bychom tak posoudit, zda necháme proniknout do své svobodné vůle myšlenky jiné, anebo zda to ani nebudeme číst, protože je to pro nás nepodstatné.

Abych vám co nejlépe přiblížila, jak pracuje svobodná vůle s tím, co se jí nabídne, použiji nejprve jeden citát: 

„Hle, služebník můj, kterého jsem vyvolil, milovaný můj, kterého si oblíbila duše má. Vložím na něho svého Ducha a vyhlásí soud národům..“ Tak, a tady se teď na chvíli zastavím. Duši si každý z nás představuje po svém. Patolog vám suše sdělí, že žádnou duši nenašel. A má pravdu. Duše je pro mne synonymum pro mysl. Pokud si člověk oblíbí nějakou myšlenku, zařadí ji automaticky do své mysli, přijme ji svou svobodnou vůlí. A pokud si nějakého člověka oblíbíme v mysli, protože jeho mysl je nám něčím známá, blízká, nemusíme s ním nutně sdílet lože. Stačí, když s ním sdílíme jeho myšlenky. Všimněte si, že i to potkalo ty, které si oblíbil, cituji: „..kterého si oblíbila duše (mysl) má, vložím na něho svého Ducha (myšlenku)..“ Duše je v podobenstvích synonymum pro mysl a Duch je myšlenka. Tímto způsobem vzniká tzv. kolektivní myšlení. Vysvětlím následovně. Můžeme každý zastávat jiný názor na Boha nebo na mimozemskou inteligenci, ovšem všichni jsme se tzv. odpíchli od stejné prvotní myšlenky přesto, že naše názory se různí a nejsou shodné a i naše interpretace budou odlišné. Myšlenka a názor totiž není totéž.

Uveďme si opět příklad: „Protože znal jejich smýšlení řekl jim: Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát..“

Zde můžeme již krásně zaznamenat, že průnik do svobodné vůle a kolektivního myšlení je znatelný a prvky jakési rané celosvětovosti jsou patrné už ve velmi starém textu.

Někdo může namítnout, že tam pořád necítí tu manipulaci se svobodnou vůlí. Uveďme si další citát: 

„Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebuba, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci? Proto oni budou vašimi soudci..“ 

Zde už máme jasnou ukázku toho, že budoucí generace budou vždy soudit minulé generace – že shoda není možná, neboť tzv. generační pásmo je nekonečné do té doby, než lidstvo vymře a s ním i jeho mysl. Pokračujme v citaci: 

„Jestliže vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo boží království.“

Zde se nabízí už přímo názor, pomoc a vznik pro budoucí ideologii. Pokud zde Ježíš myšlenku Boha jako svrchovanosti prosadí a dokáže, bude nazýván Spasitelem a každá duše (mysl) bude mít místo v božím království. Boží království je synonymum pro jakousi jednotu, to znamená, že všechny mysli (duše) mají jednu ústřední myšlenku. Myšlenka jakéhosi světového řádu tedy není novinka. Dnes jde pouze o nový, sofistikovanější název, pro už dávno vymyšlené.

Všechna vymyšlená slova, které lidstvo používá se vyvíjí přesně tak, jak se vyvíjí myšlení. Než mohlo vzniknout slovo musela mu předcházet myšlenka. Duše neboli mysl je totiž silnější než vyřčené slovo. Mysl je pohonem pro všechny vynálezy počínaje vždy slovem kvůli jasné formulaci, dále vznikajícími teoriemi až po ideologie a dále pro použití přímo v praxi. Uveďme si zase příklad, že mysl je nadřazena slovu: „Pravím vám, že z každého planého slova, jež kdo promluví, budou skládat účty v den soudu.“ a další „U koho bylo zaseto do trní, to je ten kdo slyší slovo..“

Jádro pudla spočívá vtom, že pokud člověk slovo slyší a věří mu není to totéž, jako když slovo slyší a chápe ho. Syn tesaře hovořil v podobenstvích, protože jen někomu je dáno znát tajemství království nebeského.

Citujme si toto: 

„S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zaseje dobré semeno na svém poli..“

Ježíš bez podobenství vůbec nemluvil. Zrovna tak jako například Nietzsche v některých svých dílech anebo jiní. Podobenství najdeme v mnoha dílech, úvahách, ať už od filosofů, básníků či některých jiných myslitelů. Je to proto, protože bez podobenství by jejich duše (mysl) ztratila smysl. Pokud tedy i jeden jediný člověk zaseje do království nebeského (jednotka pro všechny mysli) byť jedinou dobrou myšlenku, uchytí se, byť by se uchytila v jedné jediné mysli, může dál klíčit a předá ze svého klasu dobrá semena. Tím je vysvětleno oseté pole klasy s dobrým semenem. Citujme: 

„Rozsévač, který rozsévá dobré semeno je Syn člověka..“

tyto podobenství o polích a dobrém semenu mají významy dva. Za prvé rozsévat dobré myšlenky a za druhé díky dobrým myšlenkám rozsévat dobré geny.

Pokud chceme pochopit, proč jsou podobenství pro myslitele důležitá, musíme si uvědomit, že vyřčené slovo již nelze vzít zpět. A že mysl všech lidí zatím nebyla propojena vtom smyslu, že by jejich myšlenky měly takovou sílu, aby se shlukly v jedinou, absolutní, nejsilnější a celosvětově reformátorskou. Citujme si proto i příklad mezi dobrem a zlem: 

„Anebo je království nebeské jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou, prodá všechno co má a koupí ji.., Anebo je království nebeské jako síť, která se spustí do moře a zahrne všechno možné, když je plná vytáhnou ji na břeh a co je dobré vyberou do nádob (nádoba je zde hlava-mozek-mysl) a co je špatné vyhazují ven..“

Tyto a jiné podobenství jsou jasnou ukázkou toho, že když chceme mysl očistit, musíme nejdříve vyhodit nesprávné myšlenky (cituji: vše prodá a koupí ji – tu perlu) a musíme pečlivě vybírat ze sítě (dnes klidně internet či umělá inteligence, média, knihy, slova atd. - sítě všeho druhu vztahující se nějakým způsobem ke slovu a myšlenkám) kde je všechno možné a do nádob (to jsou naše hlavy, mysli, mozky) vyberou, co je dobré.

Soudný den můžeme chápat jako jakousi „transformaci lidstva“ nebo „přerod lidstva“. Citujme si: 

Tak bude i při skonání světů, přijdou andělé a oddělí zlé od spravedlivých..“

Zde si všimněte, že vyvoleným se říká andělé, ti rozhodují na základě toho, která myšlenka je zlá a která je spravedlivá, tedy dobrá. Uveďme si příklad, co znamená slyšet slovo a myslet slovo, cituji: „Kdo má uši, slyš..“ Pokud nejsme nějak handicapovaní, vnímáme vše svými smysly, naše smysly jsou pro nás přirozené a nesmírně důležité. Řeč je důležitou součástí komunikace mezi lidmi, slovo je jeho základem. Jelikož Ježíš své myšlenky jen hlásal, je použito právě ucho jako základní prostředek pro informace. To, že slyšíte informaci, ještě neznamená, že je spravedlivá tedy dobrá.

kniha

Pokud se zamyslíme nad slovem informace, naskočí většině z nás v mysli, že se jedná o zprávu, o sdělení, neboli zformování v mysli někoho něco, co nám chce někdo sdělit. Tomu, kdo šíří zprávy, říkáme informátor. Je to vlastně jakýsi donašeč zpráv. K nám se dostane informace od informátora a naše mysl tuto informaci začne zpracovávat. Každá mysl pracuje s informací po svém. Proto se stává, že se lidé nemusí shodnout v názoru. Přesto, že informace má jasný základ, mysl každého jedince zprávu zpracuje svým způsobem. Mysl začne do základní informace vnášet jakýsi svůj vhled. Prvotní informace, kterou mysl přijala, už nutně nemusí znít po předání dál, stejně. Mysl do ní může automaticky vložit něco, co považuje za důležité a nabalí na prvotní informaci vlastní závěr. Z prvotní základní informace se na konci řetězce všech informátorů, kteří ji předávají dál, jejichž myšlením prošla, stane jakýsi hybrid, ve kterém tu prvotní zprávu najdeme okleštěnou anebo ji tam nenajdeme vůbec. Pokud přijmeme takto zpracovanou zprávu, málokdo se začne pídit, zda je spravedlivá, tedy dobrá. Zda opravdu je přenesena spravedlivě tak, jak zazněla na počátku. Naše mysl zprávu zpracuje a vyhodnotí ji buď jako relevantní, nebo jako nerelevantní anebo ji zavrhne úplně jako tzv. spin. Pokud je zpráva přenesena tak, že ovlivní více myslí najednou a je těmito myslemi přijata, považuje se za spravedlivou přesto, aniž by někdo pátral po původu této zprávy a po jejím základě. Zpráva, kterou přijmou lidé za svou, tedy jejich mysli se s touto zprávou ztotožňují, začne je zpráva spojovat a začnou mít tzv. kolektivní myšlení. Kolektivní myšlení je už vlastně jakýsi ucelený názor většiny a tento názor už je pak možné v praxi uskutečnit, protože lidé s ním souzní a jejich mysl pracuje v tomto bodě shodně. Pokud je názor přijat většinou myslí, je považován za spravedlivý a je implantován do společnosti jako správný a zásadní a platný.

Slovo bible pochází ze středověkého slova „biblia“ Slovo biblia vzniklo z řeckého výrazu „ta biblia“ neboli „knihy“. Konečné slovo bible tedy prošlo dvojí úpravou, než dostalo svůj finální název, který byl přijat jako správný a platný. Slovo bible bychom tedy mohli ve volném překladu si přeložit jako kniha. Starý zákon, neboli Hebrejská bible je asi 4x rozsáhlejší než později Nový zákon. Jednotlivé součásti Starého zákona vznikaly v průběhu dlouhých tisíciletí. Až do konce 1. st. po Kristu se jejich hlavní obsah předával pouze ústně a písemně na papyrových svitcích a na kůži. Souhrnný text neexistoval. Až po pádu Jeruzaléma v roce 70 po Kristu se ujala jediná textová tradice. Ta byla přijata jako oficiální Hebrejská Bible. Původní text byl psán v hebrejštině a aramejštině. Dnes existuje v podobě, která se nazývá tzv. Masoretský text. Tento text sestavili učení písaři, masoretové, až kolem roku 900 po Kristu. Toto dílo bylo postupně nahrazeno jinou podobou textu a tak pocházejí nejstarší rukopisy Hebrejské bible až z desátého století. Dle informací, úplně nejstarší hebrejský text se jmenuje Leningradský kodex a pochází z roku 1008 po Kristu. Údajně nejstarším nalezeným masoretským textem je Allepo Kodex, který je dochovaný jen částečně.

Knihy a texty Starého zákona jak jej známe dnes po sobě nenavazují podle doby vzniku. První strana byla napsána v 6. století před Kristem a následující stránky o čtyři století dříve. Původní rukopisy se nedochovaly. K dispozici jsou jen jejich opisy a překlady. Nejranějším překladem je řecká Septuaginta. Překlad z hebrejštiny do řečtiny byl vytvořen mezi lety 250-150 před Kristem a podle vyprávění zvaného Aristeův dopis, překládalo a tvořilo tento překlad 72 rabínů z Jeruzaléma a vytvořily ho za 72 dní. Proto název „Septuaginta“, znamená to v překladu „sedmdesát“. Tento překlad měl sloužit potřebám řecky hovořící židovské komunitě v egyptské Alexandrii.

Starý zákon nám vlastně poskytuje informace v záznamech, je to jakási historie lidstva od stvoření světa. Jedná se o početně slabý národ Hebrejů, později nazývaných Izraelitů nebo Židů. Cílem autorů bible jistě nebylo vytvořit nějaký dějepisný naučný komplex. Takže, i když Starý zákon vypráví dějiny Hebrejů, nelze pouze z Bible usoudit, co se skutečně stalo. Příběhy z Bible, které posloužily napsání této posvátné knihy, mohou mít samozřejmě reálný základ, ovšem díky mnoha úpravám právě s informacemi, prošly texty tolika změnami, že pro jakéhokoli badatele je vcelku skoro nemožné dobrat se úplně k prvotní informaci, tedy k informaci spravedlivé.

Pokud se probereme spisy Nového zákona, dobereme se k pravděpodobnosti, že byly vytvořeny v rozmezí jednoho století a to toho, které následovalo po Kristově narození. Narození, smrt a vzkříšení Ježíše jsou absolutně zásadními událostmi Nového zákona. Na tomto základě byla založena křesťanská víra. Ovšem originály textů se samozřejmě jako v případě Starého zákona, nedochovaly. K dispozici je neskutečně veliké množství opisů, čítá to báj voko asi přes 5000 tisíc rukopisů od sklonku 2. století až do 13. století. Nový zákon byl napsán v řečtině. Do latiny byl přeložen až ve druhém století. Nový zákon obsahuje 27 knih.a čtyři evangelia popisují život a učení Ježíše Krista a vznikaly pravděpodobně někdy mezi roky 70-100. Pak následují Skutky apoštolů, mnoho dopisů církevním obcím i soukromé dopisy, dokonce i ženám a Kniha zjevení. O historii Nového zákona je více informací, neboť jejich autoři už nechtěli být anonymní. Chtěli být vidět a chtěli, aby jejich zprávy a mysl a názor bylo vidět taky. To není nic proti ničemu. Říká se, že anonym je člověk, který nepáchá jen dobro a je spravedlivý. Anonym je člověk, který nechce být prozrazen a za svou anonymitou může páchat v podstatě cokoliv.

Tolik k historii Bible, knize knih, která asi nikdy nebude zcela vyřešena, protože ti, kteří by mohli k tomu něco říct, jsou už dávno mrtví, přesto, že jejich zprávy a legendy vydržely na světě nejdéle ze všech možných zpráv a byly dokonce kolektivním myšlením naprosto přijaty. Pokud tolik myslí přijme jednu věc jako svou, jako spravedlivou a jako pravou, jsou tedy mysli lidí nějakým způsobem propojeny, jinak by se nemohla v tolika myslích uchytit a zakořenit po staletí jedna kniha.

Chtěla jsem vám na Starém a Novém zákoně jen demonstrovat, jak to funguje s informacemi a s konečnou podobou, která se k vám dostane. Jak to funguje s kolektivní myslí a svobodnou vůlí a názorem. Mým cílem není znevažovat staré texty, ani nějakým způsobem snad očerňovat práci mnoha lidí, kteří se podíleli na tom, že světu naservírovali pak konečnou podobu, kterou kolektivní mysl přijala za svou. Jak už jsem předeslala na začátku, jelikož se potřebuji dobrat k něčemu, musím začínat od píky a proto někomu ten název, který jsem svému textu dala nedává smysl. Věřte, že mně smysl dává a proto vydržte a možná bude pak dávat smysl i vám.

 

kniha

Existuje jedna teorie, které se říká „teorie kolektivního vědomí“. Tato teorie se zabývá myšlenkou, že mezi všemi lidmi na světě, existuje informační pole, v němž každý člověk sdílí se všemi ostatními veškeré vědomosti a znalosti. Každý člověk má tedy přístup k celému vědění lidstva. Praxe ovšem dokazuje, že to není až tak jednoznačné. Ke kolektivními vědění může mít přístup jen ten, kdo má tzv. speciální duchovní schopnosti. Tito lidé mohou čerpat ze studnice všech vědomostí v tom případě, kdy je jejich mysl otevřená a s tím i jakási víra. Pokud bychom tuto teorii mohli nazvat za pravdivou, mohli bychom Ježíše nazývat průkopníkem této teorie a na jeho příkladě bychom mohli demonstrovat, že vědění a víra, které hlásal, bylo jakýmsi prvopočátkem Nového světového řádu. Můžeme tak s jistotou říci, že Ježíš se usadil v myslích tolika lidí právě proto, že s ním sdíleli kolektivní vědomí a byli jednotní. Můžeme si uvést názorný příklad, že už v Bibli je zaznamenáno, že tato teorie je platná a že otevřená mysl není dána každému člověku, cituji: „..a nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré a Bohu dokonalé.“, nebo: „..nesmýšlejte výš, než je komu určeno, smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou měrou víru vám dal Bůh..“

Při čtení těchto starých textů si musíme uvědomit, kdy vznikaly a že tzv. síť, kterou se šířily, bylo jen ucho, později nějaká ta kůže a papyrus. Vzhledem k tomu, že většina populace neuměla psát a číst, důležité tedy bylo hlavně mluvené slovo. Slovo bylo základním komunikačním prostředkem. Jelikož ne každému bylo dáno pochopit slovo tak, jak bylo hlásáno, společnost se začala třídit přesně tak, jak bylo předpovídáno, cituji: „Máme rozličné dary podle milosti, která byla každému z nás dána..“ všimněte si, že už zde je apelováno na to, že nikdo si není roven, ani myšlením ani vírou. Pokračujme v citaci: „Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá..“ zde si všimněme, že jen vyvolení mohou prorokovat, co bude následovat. „Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí.“ Opět rozdělení na ty co slouží a na ty, co učí to, co je požadováno jako spravedlivé. „Kdo stojí v čele, nechť je horlivý..“ zde typická pobídka pro ty, kteří budou utvářet, dle platných, přijatých myšlenek většinou, svět. Samozřejmě někdo může namítnout, že toto se týká jen víry a že to nesouvisí s běžným chodem světa, že jde jen o jakýsi náboženský celek a o pokoru, víru a lásku k Bohu. Vzhledem k tomu, že díky této knize se svět rozdělil opravdu na ty co učí, na ty co vedou, na ty co prorokují, na ty co slouží atd. není možné pohlížet na Bibli jen jako na svatou knihu. Bible postavila základy pro rozdělení světa, ať už dle smýšlení či víry. Bible je jakýmsi prvním uceleným komplexem nového světového řádu. Mysl veškerého vědění tak byla koncentrována v tzv. síti-knize, která dostala název Bible. A jelikož tento celek-kniha vznikal z x neznámých myslí, je ukázkou jasného kolektivního vědomí. A proto je potřeba i v něm hledat velmi pozorně a opatrně.

Vzhledem k tomu, že některý program může předvídat budoucnost, že internet má díky ohromné koncentraci lidí na něj připojených, vlastní kolektivní myšlení a z něho lze hypoteticky čerpat, můžeme bez uzardění nazvat Bibli jakýmsi průkopníkem nejen nového světového řádu, nýbrž i jakéhosi programu. Médiem pro čerpání z kolektivního vědomí jsou na internetu různé počítačové programy jako např. Web Bot. Tento Bot se umí orientovat v datech. Internet vytvářejí lidé a jejich myšlenky. Tento Bot sbírá data a vyhodnocuje je. Může tak dokonce předpovídat i budoucnost, i když přesnost u některých předpovědí nevychází, zrovna tak jako nevyšla Ježíšovi nebo Nostradamovi. Ježíš a Nostradamus a jemu podobní byli ve své době jakýmisi Boty. Ježíš navíc měl schopnost nejen prorokovat, nýbrž i učit a ovládat. Ježíš se stal jakýmsi prvním oficiálním ovladatelem myslí i víry lidí. Jakýmsi mocným hybatelem pro věci, dění a stavy, které budou následovat. Nechci zde teď spekulovat o tom, zda Ježíš byl skutečná postava z dějin nebo zda byl jakýmsi vykonstruovaným médiem pro nějaký úkol. Pokud byl skutečný a jeho faktická DNA bude k dispozici, není vyloučeno, že se může v budoucnu objevit jeho klon s dalším programem. Ovšem to už jsem na ledě sci-fi a tam teď bruslit nechci.

Co se týče spolehlivosti dnešních Botů, nejsou názory jednotné. Někteří tvrdí, že spolehlivost je 99 procentní, jiní tvrdí, že stačí nějaká poplašná zpráva a Bot vyhodnotí situaci nesprávně. Vzhledem k neustále se vyvíjející umělé inteligenci a vzhledem k tomu, že lze dnes už odhalit i různé spiny, některé spiny odhalí i člověk sám, můžeme předpokládat, že počítačové programy budou mít odchylky ve správnosti vyhodnocení dat čím dále menší a riziko nesprávnosti ve vyhodnocení dat se bude minimalizovat až vymizí úplně.

Tyto počítačové programy umí předpovídat nejen přírodní katastrofy, nýbrž i selhání lidského faktoru, jako umí předpovídat zhroucení kapitálového trhu, prohloubení problémů západního světa, či kolapsy i rizika jiného druhu. Vzhledem k tomu, že i pokročilé technologie umí už měřit výkonnost mozku, dokáže i počítačový program vyhodnotit myšlení rozumově nadaných, vzhledem k jejich komplexnější práci na abstraktní úrovni. Tyto mozky se vyznačují i efektivností. Co se týče vizionářství, zde počítačový program vyhodnocuje pravděpodobnost správnosti s 82 procenty.

Pokud tedy i Ježíš pracoval s ideou na této vysoké úrovni, můžeme předpokládat, že jeho myšlenky mohly mít reálný základ, smysl, význam i podstatu. A vzhledem k ucelenosti, přijetí myšleného a kolektivnímu názoru, byly přijaty a tak mohl vzniknout základ pro budoucí ideologie jako takové. Pokud totiž soustavu principů, myšlenek, pouček, názorů sdílí větší skupina lidí, vzniká už ideologie, která se zavádí do praxe. Pokud tedy byl pro mnoho lidí Ježíš ideál, byl pro ně dokonalým vzorem, jakýmsi představitelem vysokého cíle.

 

lebka

„Svět je řízen pouze nepatrným zlomkem moudrosti..“ tohle už tvrdil Oxenstiern. Mohu předpokládat, že tohle věděl i dávno před ním Ježíš. Jak naše svobodná vůle pracuje a jakým způsobem je ovládána? K tomu mně poslouží jako prvotní základ právě slovo ideo.Ideo znamená představa, význam, mínění či myšlenkový. Ideologie jako taková vznikne vždy jen za předpokladu, že je sdílena skupinou lidí. Čím větší a početnější skupina vůlí něco prosadit, tím větší předpoklad úspěchu, že se tak stane a vznikne ucelený názor. Pokud se chci dopátrat toho, proč je svět nyní nastaven tak, jak je a člověk jako jedinec nemá šanci něco změnit, posunu se v čase a zastavím se až před druhou světovou válkou. Proč zrovna tam? Protože zde vzniká další bible, je to jiná bible a přece má podobnou sílu, jako měly a mají staré texty posbírané a poskládané od anonymů. Já se teď soustředím na jiný druh náboženství. Na tzv. ideologie a jejich smysl.

Pomineme nyní dobu, kdy po celém světě hnízdilo jen náboženství jako takové a bylo hybatelem všech věcí, stavů a dějů. Přesto, že náboženství bylo nedílnou součástí každého jedince ať chtěl nebo nechtěl, byl jím vlečen, zaznamenáváme v historii už raný výskyt tzv. tvůrců politiky. Těmito tvůrci politiky se dříve stávali hlavně papeži, kardinálové a pak i vladaři. Stávali se tak obratnými politiky, obchodníky a posléze i vůdčími osobnostmi (vůdci). Aby své politické ideologie mohli dobře uplatnit v praxi, bylo potřeba tzv. štváčů. Štváči nebyli moc inteligentní, ovšem byli velmi horliví. Jejich úkolem bylo vždy rozvášnit davy, byli mistry agitace, zcela oddáni vůdčí osobnosti, veřejně šířili myšlenky a názory s cílem získávat přívržence (tzv. propaganda). Navíc měli báječnou příležitost využívat i tzv. Korzybskiho „vazbu času“.

Ideologie, které ovládly svět můžeme rozdělit do hlavních dvou proudů. V těchto ideologiích není klasické náboženství základem, nýbrž jakýmsi pomocníkem při uskutečňování vyšších cílů. Společnost můžeme ideologicky rozdělit (až na výjimky) na dva tábory. První tábor se přiklání k základům národního smýšlení a druhý tábor se přiklání k základům světového smýšlení. Do světového smýšlení můžeme zařadit marxistické i demokratické smýšlení. Do národního smýšlení můžeme zařadit sociální nacionální smýšlení.

Většina vůdčích osobností své doby hájila vždy smýšlení takové, které korespondovalo s jejich upevněním politiky jak na domácí tak světové půdě, obchodu a ovládáním mas. Jejich ideologie se opíraly o stoupence stejného smýšlení, kteří mohli ideologii uvést v praxi a hlavně rozšiřovat. Obchodníci (dnes jim říkáme lobbisté všeho druhu) utvářeli obraz ideologie nejen na domácí půdě nýbrž i ve světě. Tomuto „scénáři“ se říká tzv. prodej ideologie. Čím úspěšnější obchodník, tím větší šance na průnik ideologie i za hranice. Pokud chceme, aby naše ideologie slavila úspěch, je nutné se obklopit odborníky. Ať už jde o politiku či hospodářské podnikání, bez zkušených právních a finančních odborníků není možné očekávat úspěchy.

V moderním světě, kde vládnou především média, kde většina lidí umí číst a psát, může menšina vládnout jen tak dlouho, dokud si uchová přízeň nemyslícího davu. Vzhledem k této skutečnosti začaly vznikat tzv. cenzury jak v tisku, tak ve všem dalším. Důležitou skupinou jsou tzv. Štváči, které jsem už zmínila. Úspěch štváčů můžeme zaručit v případě, že začneme vířit temné, rozumem neovladatelné, pudy mas. Jelikož svět se skládá z převahy lidí, kteří se řídí talamem, není problém ovládnout svobodnou vůli masově. Roznítit davy je v podstatě velmi snadné. Abych vám co nejlépe demonstrovala, jak probíhá manipulace se svobodnou vůlí a následným bojem s vlastními emocemi, použiji k tomu jako příklad muže, kterého zná celý svět a nebude to Ježíš.

Tento muž rozděloval konzumenty informací na tři skupiny

a) skupina, která věří všemu, 

b) skupina, která nevěří ničemu, 

c) skupina, která vše kriticky prověří a poté posoudí. 

Rozdělil lidi na tři skupiny konzumentů a dle toho k nim přistupoval. Věděl i to, že média vládnou světu a že je nelze v žádném případě podceňovat. Tvrdil dokonce, že církev skoná pod tlakem bezcenného náboženského nihilizmu. Předpovídal, kdy nastane doba zhroucení dochovaných základů mravů a morálky. Tvrdil, že humanitní pomatenost se stává módou. Tvrdil, že všechny tyto a jiné znaky jsou nedostatkem uznávaného světonázoru a z toho vyplývá všeobecná nejistota v hodnocení a postoji k jednotlivým zásadním otázkám doby. Tento muž založil svou stranu, která byla posléze organizována jako kterákoliv jiná korporace a byla vedena ryze autokraticky. Tento muž se inspiroval historií i přítomným stavem, ve kterém se nacházel. Tento muž tvrdil, že obrovský hospodářský úpadek byl pomalým ukrajováním osobního vlastnického práva a pozvolným přechodem celého hospodářství do vlastnictví akciových společností. Tento muž viděl potenciální nebezpečí v rozmachu Asie a jeho přesvědčení, že Rusko a Asie jsou pro jeho národ naprostou zkázou, nabylo obřích rozměrů. Vycházel z uspořádání světa po první světové válce. Byl přesvědčen, že jen USA může dát světu potřebné garance k tomu, aby jeho národ a tím i Evropa se nesmísily se zbytkem světa v tom smyslu, že Evropa bude jednou přepisovat nejen svou identitu, ale i dějiny. Jeho přesvědčení, že USA bude stát na jeho straně právě proto, že tato zem byla osídlována v prvopočátku Evropany a že tito svobodnou vůlí se přidají k jeho vizím, ztroskotalo. Jeho vize dokonalé třetí říše se stala utopií. Tohoto muže nenávidí skoro celý svět. Ten muž se jmenoval Adolf Hitler a vytyčil si vysoký cíl. Svou válku prohrál, protože se i přes veškeré jemu dostupné informace nepoučil z „vazby času“. Roli v jeho úpadku mysli, úsudků a ztráty sebekontroly měl i fakt, že se nechal vláčet vlastní nenávistí a ideálem nadčlověka (jehož význam a podstatu z Nietzscheho děl nepochopil anebo záměrně překroutil), což jeho objektivnímu vnímání děje i svobodné vůli podtrhlo židli, na které seděl. (Pro představu, kam bude směřovat má další úvaha doporučuji přečíst můj článek -Zpustošení Evropy aneb piráti opět na tahu).

 

article_photo

Pokud se chceme s největší možnou měrou objektivity dopátrat současného stavu naší společnosti, a pochopit, jak minulost píše budoucnost, musíme se co nejúčelněji ponořit do svobodné vůle protagonistů, kteří udávali tóny změn, kterými společnost v minulosti procházela.

Ježíš, který hovořil v podobenstvích, jak jsme si už demonstrovali, pronikal do myslí svým učením. Jeho slovo bylo v mnohém sofistikovanější pro tehdejší i dnešní jazyk. Hitler již hovořil přímo a obnažoval své niterné pocity již pro nás srozumitelnou řečí. Nepotřeboval hovořit v podobenstvích. Mohl už hovořit jen za sebe, nepotřeboval prostředníka v podobě, řekněme, vyššího či vnitřního hlasu. Společnost už se dávno nepodřizovala jen naukám náboženství. Pozoruhodností na tom všem je, že pokud prostudujeme staré písmo jiným „zrakem“ než ryze teologicky, nejdeme shodné prvky v myšlení i postupech v Mein Kampfu.

Nemohu s určitostí tvrdit, zda Hitler studoval Písmo, ovšem mohu tvrdit, že jeho myšlenky koresponduj s některými myšlenkami ze starých textů. Vzhledem k tomu, že v jeho textu se objevují i města Sodoma a Gomora, zmiňuje Boha, mohu předpokládat, že povědomí o starém písmu měl. Tak, jako Ježíš byl skvělý rétorik a používal slovo jako šíp, stejně i Hitler uměl tyto „zbraně“ používat. Zrovna tak, jako Ježíš dovedl na svou stranu přitáhnout své věřící, tak i Hitler uměl zmanipulovat svobodné vůle přes 80-ti milionů lidí. Zrovna tak, jako se ve Skutcích starého písma apeluje na sílu izraelského lidu, podobným způsobem apeluje Hitler ve své knize na sílu německého národa.

Ve starém písmu spatřuje Ježíš a jeho učedníci úpadek společnosti v pokleslé morálce a chudobě mysli. Citujme si příklad: ..jíst neomytýma rukama člověka neznesvěcuje..“ zde srozumitelný podtext právě ve špinavé, zakalené mysli, neboť čistota duše nesouvisí s čistotou fyzickou. Nebo-li to, že máme čisté ruce jako sklo-umyté (viz například rčení – hele, já mám ruce čistý, já se nenamočil do ničeho, nebo: myje si nad tím ruce, atd.), neznamená, že nejsme v jádru špinaví (prohnilí). Další podobenství je více než výmluvné:“..slepý vede slepého a do jámy spadnou..“ vnitřní zrak duše nesouvisí s jiskrným pohledem, můžeme vidět perfektně, ovšem vnitřní zrak nevidí nic.

Hitler se také vyjadřuje o úpadku morálky a německého ducha. Hitlerův pohled na porážku německého národa v první světové válce byl srozumitelný. Klade si otázku, zda národy mohou po prohrané válce zaniknout. Odpovídá si tak, že mohou zaniknout pouze za předpokladu, že obdrží účet za svůj vnitřní rozklad, tedy zbabělost, nedůstojnost a bezcharakternost. Pokud tomu tak není, pak vojenská porážka je popudem k nastávajícímu obrovskému rozmachu. Hitler nebyl znechucen porážkou Německa jako takovou, byl znechucen tím, jak ji jeho národ přijal. Byl znechucen tím, že v mnoha kruzích společnosti zazněla radost nad neštěstím, které jeho vlast potkalo. Výrok anglického plukovníka Repingtona, který prohlásil: „Mezi Němci je každý třetí muž zrádce!“ Hitlerovi znělo v uších a za lživé pokládal tvrzení, že prohraná válka byla příčinou německého zhroucení. Byl přesvědčen, že už za dob míru napadali německý národ osnovatelé a chrliči chorobných projevů. V tom spatřoval katastrofální důsledek morálního a mravního jedu. Úbytek pudu sebezáchovy a domněnek těch, kteří již před lety (rozuměj před první světovou válkou) začali podhrabávat základy národa a říše.

Hitler byl znechucen tím, že Ludendorff byl označen za viníka prohry světové války. Obviňoval marxistické bojové organizace, o kterých byl přesvědčen, že jsou dílem židovstva, že podkopávají autoritu těch, kteří by mohli vystoupit jako jediní žalobci proti všem zrádcům národa. Byl přesvědčen, že Židé jsou největšími mistry lží a totiž, že jejich celá existence byla vybudována na jedné obrovské lži. Že se u nich jedná o náboženské bratrstvo, zatímco se to točí kolem jedné rasy, která ukřižovala jednoho z největších duchů lidstva a který sám nazval tuto rasu „největšími mistry lži“.

Hospodářský úpadek Hitler spatřoval v tom, že byla oslabena dělnická třída, tedy rolnický stav. Stejnou měrou jakým byl tento stav oslabován, tak narůstala stále větší masa městského proletariátu a rovnováha byla ztracena. Hitler poukazuje na obrovský rozdíl mezi chudými a bohatými. Vzhledem k tomu, že blahobyt a bída žily dlouho vedle sebe, bída a nezaměstnanost si začaly vybírat daň v tom smyslu, že v člověku zanechávaly stopu frustrace a prohloubení vnitřního rozkladu. A v tom spatřoval Hitler i politický rozkol. Hitler se zabýval tím, že pokud se hospodářství stává pánem státu, stávají se peníze bohem, kterému je vše podřízeno. Císaři klade za vinu, že nekladl odpor a naopak vtáhl především šlechtu do bankovních kruhů nového finančního kapitálu a že Bismarck nerozeznal včas nebezpečí. Hitlerova věta, že peněžní operace jsou snadnější než bitvy, se tak naplnila. Obrovský hospodářský úpadek byl tak podle Hitlera, jen pomalým ukrajováním osobního vlastnického práva a pozvolným přechodem celého hospodářství do vlastnictví akciových společností a že odcizování vlastnictví vzhledem k pracujícím bylo tak vystupňováno do nejvyšší možné míry. Burza tak začala diktovat, triumfovala a začala pomalu přebírat kontrolu a ochranu života celého národa. Hitler spatřoval prohospodaření německého národa i v neustálém boji proti německému těžkému průmyslu a globalizaci německého hospodářství. Byl přesvědčen, že je to dílo marxistů. Hitler byl přesvědčen, že právě marxisté jsou zhoubou pro jeho národ a za všemi marxisty viděl židovstvo. Hitler si spojil marxisty a Židy v jedno. Proto jeho boj proti marxismu i proti židům. Abychom to chápali přesně, Hitler neviděl komunistu, Hitler viděl Žida. Hitler byl přesvědčen, že marxismus a následné odnože z něj jsou prostředky z dílny židovstva, které je naservírovalo světu právě proto, aby si připravilo základy pro další průnik pro globalizaci a změny v celém světě. Hitler byl přesvědčen, že tito nebojují zbraněmi, nýbrž ideologiemi. A proto spatřoval i velký problém v tom, že veškerý tisk podle něj ovládali ve většině právě tito jeho nepřátelé národa, že totiž právě pro polovinu duchovního světa vydávají záměrně takzvané noviny inteligence a proto na ně působí. Zasévajíc tak jed, za zvuků libých tónů a slovních obratů se jim snaží vnutit, že hybnou silou jsou vskutku jen jejich čisté vědomosti či morálka, zatímco ve skutečnosti je to jen geniální tah na mysl německého občana.

Abychom plně pochopili, kde pramení nenávist Hitlera k židům, musíme si připomenout jeho další myšlenkové pochody. Palčivým bodem, kterým se Hitler zabýval ve své mysli, bylo pro něj i zdraví národa. Pokud je národ morálně i hospodářsky zpustošen, stačí už pak zasít ještě nemoci, jak pohlavní jako syfilis, tak třeba tuberkulózu či jiné. Spatřoval v požidovšťování svého národa katastrofu a úpadek svobodné vůle natolik, že byl přesvědčen, že pokud jeho národ proti tomuto nepovstane, bude vyhuben a zničen, nebo zdegeneruje. Tvrdil, že se budou rodit jen ubohá stvoření finanční účelnosti. Byl přesvědčen, že proti ideologii musí nasadit stejnou zbraň a rozvrátit tak režim, který svíral jeho národ. Proto vznikla jeho strana, ke které se pak přidávali další a další stoupenci, kteří sdíleli jeho myšlenky a tak vznikaly názory, které se mohly již v upravené verzi předložit větším masám. Hitler použil stejnou taktiku jako jeho protivník. Vytvořil vlastní ideologii.

 

article_photo

Ideologie jako taková nemá žádnou sílu dokud její obsah neosloví další svobodné vůle. Každý, kdo vytváří nějakou ideologii se soustředí na to, aby oslovila pokud možno přesně ty, na které je cílena a pokud možno, aby rozšířila své působení na jakýsi světonázor. Když se Marx snažil o formulaci svých myšlenek, vycházel z toho, že filozofie Hegela nepřináší světu to, co se od ní očekávalo. Hegelův idealismus –Změňme myšlení nahradil Marx materialismem –Změňme svět. Marx jako německý teoretik dějin a ekonomie a jako sociolog se domníval, že kapitalismus bude pozvolna nahrazen beztřídní společností, ve kterém lidstvo jako celek bude uspokojovat veškeré své potřeby a tužby. Marx pojal své dílo jako jakousi koncepci třídního boje a víry v dějinný dialektický pokrok. To mělo nesmírný vliv po celém světě. Jeho Kapitál a Komunistický manifest se tak zařadily do řady biblí. Ideologie, zde podrobně rozepsaná, ovlivnila vývoj kapitalismu a komunismu. Marxismus je jakousi formou materialismu, kde se všechny kulturní a historické jevy vysvětlují ekonomickými vztahy.

Hitlerovo myšlení bylo odlišné. Odmítal zruinování duševního života a mamonizaci párového pudu. Byl přesvědčen, že pokud čistě materialismus zvítězí, nebude možno chránit morálku a držet ochranný štít nad německou mládeží ani nad celým národem. Představa, že duch německého národa se rozmělní a zhyne v čistě konzumním, morálně prohnilém, světě, ho úplně stravovala. Posedlost idealismem byla u Hitlera stejně silná, jako u Marxe byla silná posedlost materialismem. Obě budoucí ideologie (marxismus a nacismus) měly základ u Hegela, z jeho filozofického pojetí světa. Zde si, prosím, musíme vysvětlit, že marxismus není komunismus, marxismus je ideologie a komunismus je doktrína. V tom je diametrální rozdíl a není možné mísit ideologii s doktrínou. Zrovna tak jako nacismus není doktrína, je to politická ideologie. Fašismus je doktrína. Opět, prosím, nezaměňovat ani nemísit, je velmi důležité, aby toto čtenář pečlivě rozlišoval.

Abychom pochopili, jak vznikly ideologie marxismu a nacismu, připomeňme si velmi významného německého filozofa. Byl jímGeorg W. Friedrich Hegel. Razil myšlenku, že pravou skutečností není hmota, ale duch a že dějiny jsou postupným rozvojem univerzálního vědomí, tzv. světového ducha, metodou dialektiky. Dle Hegela každá idea či každý stav věcí (což nazýval teze) se dříve či později střetne se svým protikladem tzv.antitezí. Tudíž rozpor mezi tezí a antitezí překlene syntéza, jež se stává novou tezí. Ta se pak střetne zase s antitezí a tak to pokračuje pořád dál. Úkolem filozofie je pak dokázat rozumnost toho, co je. Tato filozofie, jež byla v pravdě naprosto nadčasová, ovlivnila mnoho myslitelů a jak už jsem předeslala, i samotného Marxe.

Hitler zastával názor, že obrovská masa národa není schopna dohlédnout na konec své cesty, aniž by vyčerpala a nezačala pochybovat o jejím smyslu. Nepovažoval za náhodu, že bolševická mohutná vlna našla pevnou půdu pod nohama právě ve středním Německu, Sasku a Porýní. Tam se kumulovalo chudé obyvatelstvo, vysílené hladem, podvýživou a duševní prázdnotou. Na těchto územích se dle Hitlera ani tzv. inteligence nezmohla na odpor z důvodů špatné výchovy. Vinil je ze zbabělosti, kdy duševní přístup horních vrstev je totálně zneschopněn přesně tam, kde je místo ducha potřeba použít pěst. V tomto duchu byl Hitler přesvědčen, že pokud německá mládež má přežít, musí zocelovat nejen ducha nýbrž i tělo. Proto později vznikaly jakési svazy pro mládež, kde se pomalu rekrutovali a zocelovali budoucí silní jedinci říše. Hitler skutečně pohrdal třemi typy mužů – zbabělci, vlastizrádci a slabochy. V tomto podobném duchu se pak nesla i jeho představa tzv. očištění kultury od hnijícího nihilismu a to v tom smyslu, že je třeba vše, od divadla až po plakáty, očistit od hnijícího světa a postavit morální základy pro službu vlasti a kultury. Hitler to formuloval tak, že právo osobní svobody musí ustoupit před povinností zachování vlastní životaschopné rasy.

Hitler nebyl humanista. Nepovažoval se za humanistu a netajil se tím. Byl přesvědčen, že milosrdnější způsob, než zbavit nevyléčitelné utrpení nadobro, neexistuje. Pro všechny defektní jedince (tak je označoval) neměl pochopení a netajil se tím. Jeho nesmlouvavý „styl“ hromadné „eutanázie“ známe všichni z dějin a z dochovaných materiálů, proto se tomuto citlivému téma zde ve svých úvahách nebudu blíže věnovat. Toto téma vyvolává velmi vášnivé reakce a emoce zatemňují mysl, není tedy mým záměrem je rozněcovat. Pokud se chci ovšem posunout dál, musela jsem alespoň okrajově toto téma zmínit, neboť bude hrát ještě další roli v mé úvaze.

Hitler byl přesvědčen, že německý národ je nemocný, kulturně, duchovně i fyzicky. Vyčítal starým strukturám, že slabost a polovičatost ve všem, s jakou se ve starém Německu přistupovalo k duchovní a životní úrovni, předznamenalo rozklad jednoho národa. V jeho hlavě se utvářela jasná ideologie, se kterou ohromí svůj zdecimovaný národ a pozvedne jeho zašlou slávu, ducha i kulturu.

Hitler zastával model, kdy není nutno revolucí strhnout celou budovu, nýbrž jen odstranit špatně usazený kámen a zasadit na jeho místo nový, vhodnější. Klonil se k myšlence, že pokud svět bude v neustálé revoluci, nevyhne se chaosu, který zboří všechny základy bez rozdílu a zničí na padrť. V tomto duchu byl Hitler přesvědčen, že nejhorší je zpustošení, které je zaviněno zneužitím náboženského přesvědčení k politickým účelům, že tak, jako stát zahyne v naprosté anarchii, tak i církev skoná pod tlakem bezcenného náboženského nihilismu. Praktická existence lidstva bez náboženské víry by nebyla myslitelná a jelikož se široká masa lidstva neskládá z filozofů, je právě pro masu víra vlastně jediným podkladem pro morální světonázor. Dle Hitlera, pokud měl náboženský život v předválečném Německu pro mnohé nepříjemnou příchuť, bylo to právě připisováno zneužívání náboženské víry k politickým cílům, kdy se nějaká strana zaštítila křesťanským názvem a přitom šlo jen o parlamentní mandáty či ministerské křeslo. Hitler se podrobně zabývá tím, že byla polovičatá a slabá spojenecká politika říše směrem ven. Místo, aby byl zachován mír, směřovalo se k válce. Zmiňuje špatné řešení alsasko-lotrinské otázky a nechvalně se zmiňuje o Francii, za hlavního vlastizrádce zmiňuje např. pana °°Watterlé (Hitler měl jinou představu, jak má vypadat budoucí říše, přesto se inspiroval, co se týkalo pak válečného tažení, právě zde). Nastiňuje i polovičatou polskou politiku a výsledky tohoto politikaření shrnuje tak, že nebylo dosaženo ani německého vítězství, ani usmíření s Polskem, zato však eskalovalo nepřátelství s Ruskem.

 

°°Watterlé- v podstatě něco jako narážka na francouzskou revoluci, na rozšíření francouzské moci v Evropě, prosazování členů vlastního klanu do čela loutkových států, bezbřehá náboženská svoboda (i pro židy a jiné), posléze vše vyústilo k odporu vlastenců na obsazených územích. Vzhledem k rozsáhlé revoluci a požidovšťování Evropy byl pro Hitlera Bonaparte vlastizrádcem.

Za zajímavost stojí také to, že ač Hitler znal dějinný proces napoleonských válek, nepoučil se z "vazby času", neboť udělal podobnou chybu při dobývání Ruska jako Napoleon, který v důsledku kruté zimy a ruské taktiky "spálené země" se musel nakonec stáhnout a na ústupu z ruského území ztratil většinu své armády.

 

article_photo

Pokud chceme proniknout do svobodné vůle Adolfa Hitlera, pochopit prvotní základy vznikající nacistické ideologie a později totální průnik do mnoha svobodných vůlí, je potřeba si představit jednoho muže, který velmi zásadně a natrvalo ovlivnil vůdcovo myšlení tak, že se to plně odrazilo i v díle Mein Kampf. Tento muž se jmenoval Alfred Rosenberg.

Rosenberg byl uznávaný filozof nacistické strany. Tento muž se jevil jako pozoruhodný příklad mysli pracující jen jedním směrem. Nebyl si vědom toho, že neumí myslet rovně. Rosenberg si nikdy neuvědomil svou intelektuální omezenost a tento nacistický filozof byl prý podle některých odborníků podprůměrné inteligence. Když napsal knihu, jevila se jako temná, mlhavá a zamotaná, nikdo jí nerozuměl a místo, aby Němci přiznali, že tomu nerozumí, přijali knihu jako svaté písmo. Jelikož měl tento muž velmi úzký vztah s Hitlerem, působil na nacistickou stranu mnohem větším vlivem než kterýkoliv jiný straník. Po prožité bolševické revoluci v Moskvě se u Rosenberga vyvinula nenávist a krajní nedůvěra ke všemu ruskému a bolševickému. Časem si vypěstoval stejnou, ne-li větší nenávist i k židovstvu. Tímto protižidovským, protituským a protibolševickým postojem přispěl podstatně do Mein Kampfu. Jeho fanatické zanícení zesilovalo přirozeně postoj Hitlerův a dalších nacistů.

Ovšem i na Rosenberga měl někdo vliv a ovlivnil jeho myšlení. Tímto mužem byl nacistický básník, který se přidružil k nacionálněsocialistické straně. Jmenoval se Dietrich Eckhardt. Tito dva muži, filozof a básník, tedy byli prvními členy strany a samotný Hitler se zúčastnil první schůze této strany až koncem roku 1919. Od tohoto okamžiku už patřil Rosenberg bez přerušení k nejstálejším spolupracovníkům Hitlera. Účastnil se i mnichovského puče v roce 1923. V době, kdy byla nacistická strana oficiálně uznána, byl Rosenberg jedním ze tří aktivních vůdců podzemní organizace. Když byl Hitler uvězněn navštěvoval ho téměř denně v landsberském žaláři a v této době byla do Mein Kampfu vepsána i celá jeho rasistická a nacionalistická filozofie.

Nacistická strana se vyvíjela a Rosenberg se stal šéfredaktorem časopisu Volkischer Beobachter a pomocí tohoto listu a dalších publikací ovlivňoval myšlení dalších přívrženců strany. Jeho teorie o hodnotě německé krve, o nepřípustném mísení ras a o hrozbě, kterou představuje rusko-židovský komunismus se staly alfou a omegou všeho. Stal se partajním filozofem a byl v roce 1929 postaven do čela jedné sekce propagandy. Ve třicátých letech tento filozof působil krátce i na diplomatické půdě v ministerstvu zahraničí. Ovšem po několika přehmatech v Londýně byl odvolán a na jeho místo byl dosazen Ribbentropp. Rosenberg se potom už jako diplomat neangažoval a zafixoval se v nedobytné pozici filozofa strany. Dostal titul „Zástupce vůdce nacionálněsocialistické strany pro vše duchovní a ideologické školení a výchovu v nacionálněsocialistické straně.“ Tato obrovská autorita mu umožňovala bez skrupulí rozsáhlé možnosti pro rozšiřování své protižidovské a protikomunistické propagandy.

Toto období bylo pro Rosenberga pravým rájem. Duchovní a ideologické školení mu umožnilo dohlížet na přepsání německé historie. Vedl několik různých kulturních organizací. Zajímal se o ligu lékařů, o svaz veteránů, o program výchovy dospělých, o německou Frontu práce, o vývoj německého novodobého pohanství, o organizaci „Radostí k síle“, o školy, univerzity a program výchovy učitelů. Dozoroval vše co se týkalo literatury, německého folkloru a měl dozor i nad zřízením akademie pro ideologickou výchovu. K tomu všemu byl pořád šéfredaktorem mnoha časopisů, vydal velký počet knih a pamfletů a vedl i mnoho přednášek. Jeho moc byla ve všem zmíněném absolutní. Díky tomu se ovšem dostával neustále do konfliktu s církvemi jak s katolickou tak protestanskou a i s židovskou. Byl s nimi v ustavičné válce. Rosenberg aktivně často otiskoval „Sionské protokoly“, poprvé je uveřejnil v roce 1920.

Hitler rád a bohatě odměňoval Rosenberga za jeho mnohostrannou činnost. Vybral ho pro zvláštní poctu v roce 1937 a udělil mu v Norimberku první „Cenu za německé národní umění a vědu“. Bylo to něco jako obdoba Nobelovy ceny. Hitler nad svým filozofem držel ochranou ruku až do konce navzdory tomu, že část nacistů nesdílela stejné nadšení a přikláněla se k názoru, že byl se měl Rosenberg omezit čistě jen na intelektuální dumání a neměla by mu být svěřena výkonná moc.

Po vypuknutí války byl Rosenberg postaven do čela školství a výchovy. Zahájil činnost a aby nasbíral potřebný materiál, zřídil zvláštní skupinu, která odešla do Francie a začala zabavovat knihovny, umělecké sbírky a jiné kulturní poklady. Těmito díly měly být obohaceny archívy nacistické strany. Rosenberg takto obral Francii i Holandsko. V roce 1941 byl jmenován říšským ministrem pro východní obsazená území. Jako vedoucí správní úředník byl Rosenberg ovšem absolutně neschopný. Ovšem jako kat překonal všechna očekávání. Konečně mohl vybít až do krajnosti svou nenávist. A plně se soustředil na to, že deportoval či vyhubil doslova miliony obyvatel těchto oblastí. Dobytá ruská území trpěla pod Rosenbergovým šílenstvím mnohem více, než kterákoliv jiná oblast ovládaná nacisty. Rosenberg se zapsal do dějin jako hromadný vrah a byl na to dokonce pyšný.

Hlavním dílem na poli jeho filozofické teorie byla bezesporu kniha „Mýtus dvacátého století“. Díky této knize získal neutuchající prestiž a tato kniha se stala základní nejdůležitější knihou nacistické strany a posledním slovem v rasových otázkách. Rosenbergovy spisy se vyznačovaly neuvěřitelnou temností, mlhavostí, labyrintem nelogičnosti a volných asociací. Pokud to zkrátíme, šlo o to, že Rosenberg věřil, že všechny rasy mají specifické a rozlišující tělesné i duchovní znaky. Rozdělil Evropany do pěti hlavních rasových typů. Připustil, že se těchto pět ras promísilo a že je nemůžeme oddělit. Následkem toho tedy evropské národy nejsou opravdové rasy, nýbrž národnostní skupiny. Nordická rasa je tedy nejčistší a vyskytuje se v Německu, Anglii a ve skandinávských zemích. Proto je tedy německým ideálem odstranit nečistoty a obnovit tak opět čistou rasu. Židy označil jako nečistou rasu, která vznikla směsí orientálních či arabských a arménských typů. Vzhledem k náboženství se tento národ nemísil s ostatními a tak musí být tedy považován za výrazný národ a za výraznou rasu. Dále se opíral o dílo Madisona Granta „Úpadek velikého národa“ a tvrdil, že Řekové počali chátrat, jakmile se začali mísit s ostatními národy u Středozemního moře. Proto Rosenberg usoudil, že pokud chtějí Němci si zachovat čistotu rasy, nesmí se mísit s východně židovskou rasou, tím ochrání svou nordickou rasu. Po určitém období tedy bude krev Němců natolik čistá, že povstane jediný čistý národ světa. Musí se zakázat smíšená manželství, aby se promísená krev mohla vyčistit a vyměšovat nečistoty. Abychom si plně mohli vychutnat jeho „inteligenci“ dovolím si citovat jeho květnatý sloh: „Nová víra dnes povstává. Mýtus Krve, víra, že krví má být chráněna božská esence člověka. .víra zhmotněná v nejčistší poznání, že nordická krev je tím mystériem, které nahradilo a překonalo staré svátosti..“ Tak tohle je Rosenberg v kostce.

Tyto myšlenky o německé krvi ovšem musíme hledat u výmyslu Darrého. V jeho knize „Krev a půda“, kde vázal německou krev zemědělce k půdě, kterou obdělával. Darré si to představoval jako cyklus, že zemědělec obdělává půdu za svého života v níž se promění po smrti. Takže při práci je mu krev předků denně potravou – v krmivu, kterým vykrmuje dobytek a v plodinách, které požívá přímo. Takže vlastně německá krev přechází z jedné generace na druhou generaci tím, že německá těla hnojí německou půdu. Německé myšlení v kostce.

Rosenbergova filozofie byla po válce některými odborníky označena jako paskvil a nepřípustná. Navíc Rosenberg byl přesvědčen, že hlavním problémem Ameriky je černošská rasa. Tvrdil, že moudrý politik by ponechal černochy v zemi jejich původu a tam by jim dovolil, aby žili dle svých zvyků a svým způsobem. Nebude-li se řešit problém černochů tak, aby byli usazeni zpátky v Africe, bude za padesát let ve Spojených státech roztroušeno dvacet milionů černochů a miliony mulatů, což bude problém pro samotné USA. Po stopadesáti letech dle Rosenbergovy teorie nebude v USA žádný evropský Američan. Dále Rosenberg napsal, že politické strany nejsou schopny se oddělit a osvobodit od židovského vlivu a že jejich ideologie směšují spravedlnost pro Evropu a požadavky Orientálců, židé prý budou mobilizovat černochy, aby zničili Evropu.

S veškerými svými teoriemi, ke kterým Rosenberg dospěl a které pečlivě sepisoval, seznamoval Hitlera. Hitler byl ovlivněn Rosenbergovou ideologií natolik, že v jeho hlavě dozrál plán jak se vypořádat jednou provždy s komunismem i s Židy. Jeho svobodná vůle se plně a ochotně podřídila teoriím Rosenberga a nacistická bible Mein Kampf se stala pak hlavním hnacím motorem a zákonem celého německého národa.

 

article_photo

Zatímco v Německu se buduje nová ideologie Rosenberga a Hitlera a málokdo tuší, že vše vyústí v obrovský krvavý konflikt, který ovlivní celý svět, k druhé světové válce, mocnost jiného ražení a s jinou filozofií zažívá vskutku pozoruhodný boom. Tento boom od základu změní a na dlouhou dobu nastaví její politickou, ekonomickou a sociální strukturu. Touto mocností jsou Spojené státy americké.

USA jsou v devatenáctém století vnímány jako země zaslíbená. Život tam by se v té době dal přirovnat k divokému západu a právu silnějšího přesto, že by tam měly fungovat zákony. Z těchto, dalo by se i říct, skoro prozaických důvodů, je Amerika vyhledávanou zemí pro mnoho uprchlíků, kteří ze svých zemí utíkají za tzv. lepším a snadnějším životem. A jelikož v Itálii koncem 19. století živoří většina obyvatelstva na pokraji smrti hladem, dochází k hromadnému exodu Italů právě do USA. Stovky a stovky italských přistěhovalců se valí na lodích ke břehům Ameriky. Vidina lepšího života je prostě velmi lákavá. Na začátku dvacátého století už bydlí, v srdci newyorské sicilské komunity na Elizabeth Street, něco přes osm tisíc italských přistěhovalců. Na americkou půdu se díky benevolenci a otevřené náruči USA dostanou i členové tzv. „Onorata societa“.

Z Itálie prchá i zločinec a vrah Giuseppe Morello, který se svým bratrem postaví základy pro budoucí mafii. Se svým bratrem založí první oficiální gang, který sestavují z italských přistěhovalců. Hlavní stan této předmafie se nachází v té době na 125. ulici ve čtvrti East Harlem v New Yorku. Z koňských stájí nechá vybudovat tzv. Italský klub, který bude krýt nelegální činnost všeho druhu. Tehdejší neworleánský starosta Joseph Shakspeare se nechá slyšet, že italští přistěhovalci, kteří přicházejí do Ameriky, se musí stát americkými občany a musí bezpodmínečně dodržovat zákony USA, jinak pro ně nebude v zemi místo. Morella to nezajímá a jeho gang terorizuje už polovinu New Yorku. Základy pro mafii jsou postaveny a o její rozšíření a sofistikované vedení se postará další muž, jeden z největších a nejmazanějších mafiánských bossů, Lucky Luciano.

Luciano je ze začátku jen řadovým gangsterem. Do USA se dostane se svými rodiči a už jako desetiletý kluk vede svůj malý dětský gang. Postupně se vyšplhá výš a zbaví se bosse Maranzana, který do té doby šéfuje všem sicilským gangům. Luciano po připravené popravě Maranzana zavede řád a systém a propojí všechny gangy italské, irské a židovské, které operují v New Yorku. Existují dvě verze, kdo vlastně první zavedl tzv. Pětici klanů. „Pětice klanů“ byl systém, kdy pět rodin ovládalo celou mafii a nad nimi stál hlavní superboss. Dle první verze zavedl tento systém už Salvatore Maranzano a pak byl odklizen Luckym, který navázal na jeho myšlenku a jen ji rozšířil a sofistikoval. Druhá verze tvrdí, že Maranzano byl odstraněn ještě dříve, než vznikla pětice klanů.

Původní „pětice klanů“ byla vedena těmito bossy: Charlie Luciano, Joe Profaci, Tommy Gagliano, Joe Bonnano a Vincent Mangano. Luciano pokračoval ve šlépějích Maranzana. Mezi hlavní přínosy do kasy mafie patřila organizovaná prostituce, pašování drog a v období prohibice obchod s alkoholem. Časem přibyl i hazard všeho druhu.

Zatímco v Německu se pozvolna rozjíždí a formuje nacistická ideologie, v USA začne od prvního ledna 1919 platit 18-tý dodatek zákona, který zakazuje prodej, výrobu a přepravu alkoholu. Prohibice je dar z nebes pro mafii. Luciano začíná vydělávat neuvěřitelné peníze. V roce 1925 už jeho roční zisk přesahuje 12 milionů dolarů. Luciano má pod přátelskou kontrolou jak některé hvězdy show byznysu tak i vybrané politiky, policisty a soudce. Jeho impérium roste a stává se z něho chobotnice, kterou bude FBI rozplétat dodnes. FBI hledá skuliny, jak by pronikla do struktur mafie a snaží se Luciana nějakým způsobem dostat za mříže.

V roce 1936, kdy už v Německu jede naplno nacistická ideologie a Adolf Hitler sní svůj sen budoucího vůdce Třetí říše, začíná v USA proces s dopadeným Lucianem, kterého konečně FBI zatkla na základě výpovědí jistých svědků. Důležité je dokázat u soudu jeho vinu. Porota uzná Luciana vinným v 62 případech obžaloby a soudce ho pošle za mříže. Novinové titulky se předhání a hlásají „Konec mafiánského bosse“. Ani netuší, jak se zase mýlí. Luciano skončí sice ve vězení, ovšem jeho osud se bude ubírat směrem, který by nikdo nečekal. Po vypuknutí druhé světové války se USA nevyhnuly tomu, aby se do ní nenamočily. V roce 1942 nastává zlom a velitel spojeneckých vojsk generál Dwight Eisenhower třískne do stolu pěstí: „Budu jednat s každým! S knězem, vrahem, manažerem banky, gangsterem nebo i samotným ďáblem! Spojím se třeba se samotným peklem. Protože, a dobře mě poslouchejte, tohle je válka! Americké životy jsou v ohrožení, je to jasné?..“

A bylo rozhodnuto. Jelikož mafie ovládala vše nejen v USA, co se ovládnout dalo, měla pod palcem i odborovou organizaci ILA, která operovala na východním pobřeží. Američané potřebovali posílat zbraně po moři a bez souhlasu Luciana jim nikdo nenaložil ani nevyložil jediný kulomet na loď. Doky byly pod stálou kontrolou mafie. Mafie byla naštvaná, neboť její superboss hnil v base. Sekretář ministerstva námořních sil William Frank Knox věděl, že stačí jediné slovo od superbosse a začne se nakládat, ovšem stačí další slovo od superbosse a vše se zastaví. Sekretář se obrací na prezidenta USA Franklina Delana Roosevelta. Ten nejdříve trochu váhá, ovšem sekretář naléhá: “Nedá se nic dělat, toho chlapa potřebujeme!“ Luciano si tak zajistil luxusní vězení a bylo mu umožněno řídit mafii z vězení i nadále. Díky jeho intervenci směrem k Sicílii, aby místní mafie pomáhala při vylodění spojeneckých vojsk, si mohly USA oddychnout a pokračovat v zásobování fronty vojáky i zbraněmi.

 

article_photo

Vraťme se opět zpátky do Německa, do úplného počátku existence hnutí, které začal Hitler navštěvovat a které ještě nemělo jasnou podobu ani název. Ze začátku se hnutí zúčastňovalo jen šest až sedm osob. Hitler sám popisuje tyto začátky jako schůzky bezejmenných a chudých ďáblů, kterým se má podařit to, co se nepodařilo ani těm největším masovým stranám a totiž znovuobnovení Německé říše. Hitler sám sebe a ostatní muže z hnutí nazývá ďábly. Asi ví proč.

Když Hitler začal pravidelně chodit mezi těch pár mužů, kde nechyběl ani Rosenberg, nedalo se ještě vůbec specifikovat, že jde o nějakou stranu či hnutí. Vlastně to byl jakýsi spolek mužů se stejnou prvotní ideou, kde se vedly nekonečné dialogy a pomalu se utvářela ideologie z myšlenek, které si těchto pár mužů vyměňovalo nahlas. Veřejnost tyto zatím anonymní muže v té době vůbec neznala. O jejich schůzkách vědělo pár zasvěcených, většinou jen rodinní příslušníci a několik přátel. Každou středu se tato parta scházela v mnichovské kavárně na schůzi a jednou týdně pořádali tito muži i tzv. řečnický večer. Vzhledem k tomu, že nutně potřebovali zviditelnit své hnutí a předávat své myšlenky a názory veřejnosti, získávat další stoupence pro svou věc, museli vymyslet, jak to provést. A tak se zrodila technika počáteční propagandy, jak ji Hitler sám popsal.

Každý měsíc a později každých 14 dní, hnutí pořádalo shromáždění. Pozvánky si sami psali na psacím stroji nebo jednoduše ručně. Roznášeli je jako letáky. Nejdříve se soustředili na své známé, protože ti přece mají také známé. Ovšem úspěch byl žalostný. Muži čekali příliv lidí a nakonec jich bylo na schůzi zase jen oněch sedm. A tak přešli na jinou techniku. Nechali pozvánky tisknout v mnichovském papírnictví a množit je. Úspěch se dostavil a časem se jejich shromáždění účastnilo čím dále více lidí. Když bylo stoupenců hnutí asi padesát, začali pořádat sbírky peněz a za určitý obnos si zaplatili zviditelnění svého hnutí a shromáždění v tehdy ještě nezávislém listě s názvem „Mnichovský pozorovatel“. Toto shromáždění se konalo v mnichovské Dvorní pivnici v malém sálu, do kterého se vešlo asi 130 osob.

Hitler si ze začátku ještě moc nevěřil, měl obavy, že sál se nezaplní a posluchačů bude málo. Ovšem úspěch propagace v novinách byl neslýchaný. Sál byl zaplněn skoro celý. Prvního veřejného shromáždění se zúčastnilo 111 posluchačů. Hitler popisuje své úplně první řečnění před malým davem a jeho projev, který měl trvat dvacet minut, trval třicet minut. Ten stovkový dav byl nadšen projevem a následná sbírka vynesla hnutí tři sta marek. Hnutí mělo nedostatek financí, takže sbírka jim umožnila položit základy k vytvoření malého fondu pro další propagandu. Týkala se tisknutí dalších letáků, uveřejnění dalších oznámení v tisku a tisknutí i zásad hnutí. Na každém shromáždění, které hnutí pořádalo, se Hitler zdokonaloval v rétorice a jako řečník sklízel čím dále větší obdiv a respekt. Hnutí se začalo rozrůstat a koncem roku 1920 už na shromážděních bylo přítomno běžně více jak dvě stě lidí. Finanční sbírky posluchačů usnadňovaly hnutí fungovat a zviditelňovat se čím dále víc.

Hitler velmi dopodrobna popisuje, jak začal vlastně od píky. Jeho vyčerpávající popis rozvíjejícího se hnutí a vznikající propagandy můžeme chápat jako jakousi příručku, která by mohla klidně posloužit v podstatě komukoliv, neboť nepostrádá určitou logiku a posloupnou systematičnost, řád a dokonce i návod, jak ovládat postupně masy a jejich svobodné vůle. Hitler byl všechno možné, od obyčejného vojáka v zákopech až po fanatického šílence a masového vraha, ovšem nebyl to hlupák. Po pečlivém prostudování jeho zápisků a vytřídění myšlenek ryze fanatických, neakceptovatelných, extrémních či nemorálních, ze kterých vzešla později genocida, a pokud odstraníme nenávistnými emocemi nabitý text, který je jednostrannou a fanatickou propagací nepřípustného, získáváme vcelku něco jako univerzální návod na úspěšnou propagandu, která platí v každém čase.

Hitler sám moc dobře věděl, co je fanatismus. Sám sebe označoval za ďábla, netajil se tím. Dokonce i fanatismem přímo podmiňoval budoucnost hnutí. Inspiroval se v náboženství. Velmi dobře si byl vědom, že náboženství jako jediné dokázalo zfanatizovat i usměrnit a ovládat masy v každé historii lidstva a že nesmlouvavá víra je nejsilnější zbraní v každém boji. Vsadil na netolerantnost a na víru v sílu ideového základu hnutí. Hitler byl přesvědčen, že pokud bude síla hnutí založena na kompromisech, rovná se to skleníkové kytce, která je schopná žít jen ve skleníku a hnutí neprorazí tam, kam bylo nasměrováno. Hitler také velmi dobře věděl, že pokud chce uspět a být vůdcem, slabost je to poslední, co k tomu vede. Potřeboval v zásadě něco silného, s čím vyrazí do boje nejprve proti nenáviděnému bolševismu a pak i proti Židům, které vinil za všechno zlo a lži světa. A to něco muselo být tak silné, tak odolné, tak drsné, aby to překonalo to zlo, o kterém byl přesvědčen, že je tak mocné, že ho musí porazit ještě silnějším a mocnějším zlem. A zrovna tak, jako si pečlivě a dopodrobna naplánoval veškerou propagandu, přesně tak si připravil důkladný koncept z myšlenek nejen svých. A na těchto základních myšlenkách postavil a zformoval celou svou ideologii nacismu.

 

article_photo

Ideologie je jedna věc, ovšem vštípit ji masově svobodným vůlím tak, aby ji přijaly za svou, je věc druhá. Mluvené slovo má sílu v každé době. To už věděl Ježíš a po něm všichni řečníci, které v historii najdeme. Moc mluveného slova ještě nikdo ničím nepřekonal, dokonce ani vyspělá technologie nemůže překonat mluvené slovo. Lidé se dají vždy strhnout více slovem, než rozumem.

Pokud se zamyslíme nad tím, jaký typ může ovládnout svobodnou vůli, vychází nám, že nacističtí vůdci nebyli zvláštní osobnosti, které se rodí jednou za tisíc let. Vždyť takové silné, dominující, egocentrické a útočné osobnosti, jako byl např. Goring, nejsou nijak vzácné, jen se liší od zbytku populace naprostou absencí svědomí. Neurotická individua, jako byl například Adolf Hitler, který trpěl obsesivními a hysterickými potížemi, najdeme také všude. Bezohlední, bystří a obratní řečníci, jako byl Goebbels taky nejsou výjimkou. Slizké a agresivní korporátníky jako byl Ribbentrop, či politické štváče jako byli Ley či Streicher, o ty taky není nikde nouze. Po celém světe takových mužů najdete nespočítaně. A dokonce i výrok: „V Americe je dnes dvojí problém, je zde nejen intelektuální židovská menšina, nýbrž jsou zde i negerské obrovské masy lidské síly. Jestliže se ty dvě menšiny spojí, dojde k revoluci a nordická skupina bude přemožena.“, který Rosenberg v čase své největší slávy používal, můžeme v různých obměnách slyšet i dnes. Tytéž myšlenky, různě kamuflované a překrývané, můžeme nalézt i dnes v médiích.

Ashley Montague se ve své knize s názvem „Nejnebezpečnější mýtus člověka: rasová pověra“ zabývá rasovým problémem vcelku poutavě a inteligentně. Je zde i kapitola o rase a krvi, kde se autor zabývá tím, jak zhoubně a masově je přijímána pověra o rozdílnosti krve a hlavně, jak je systematicky využíván tento mýtus pro politické účely. Demokracie obsahuje jeden jev, který nemá žádné jiné zřízení. Každý může psát a mluvit co chce, jde o svobodu projevu. A právě z této svobody projevu vzešel i Hitler, neboť i on byl řádně zvolen v demokratickém systému demokratickými volbami, a tento systém pomáhali zřizovat Američané. A přesně tak, jak funguje apatie a nezájem demokratických stran v USA, přesně tak fungovala tenkrát v Německu.

Úspěch Hitlera nebyl jen v propagandě, která samozřejmě hrála stěžejní úlohu. Při sledování metod, jakými si Hitler dosáhl takového úspěchu je i to, že se nejdříve zmocnil malé oblasti a udělal z ní pevně totalitářskou baštu. Ze svého centra v Bavorsku pak rozšířil svou nadvládu po celém Německu. Hitler začal systematicky používat systém metod už od ledna 1933 a to mělo rozhodující vliv pro jeho cestu k moci. Hitler si vybral jako zkušební baštu nejmenší německý stát Lippe-Detmold. Nejlepší z jeho řečníků a agitátorů zaplavili toto místo. Hitler mluvil třeba třikrát i čtyřikrát denně i v nejmenších zapadlých vesničkách a třeba jen pro hloučky padesáti lidí. Totéž dělali ostatní a lidé byli strženi a svou pozornost věnovali slibům, které se sypaly jak dukáty z oslíka otřes se. Útoky na emoce, které řečníci už bravurně zvládali, byly dalšími skvělými tahy. Obyvatelé byli nadšeni a nacisté tenkrát zaznamenali naprosto obrovitánské vítězství. Po tomto vítězství nastoupil nejlepší mistr tehdejší propagandy, velmi bystrý muž, Goebbels. Tiskem letěly zprávy ve stylu, že výsledek demokratických voleb je příznačný důkaz svobodné vůle celého národa. A na vládu to zapůsobilo, tudíž von Papen zesílil tlak na nejvyšších místech a tehdejší kancléř podal demisi. Hitler byl bez problému jmenován kancléřem Říše 30. ledna 1933.

Můžeme namítnout, že přece není možné, aby se v demokracii dostal k moci diktátor. V demokracii ho přece brzy odhalíme, my občané, anebo by ho bylo možno porazit ve volbách podle zákona a demokraticky. A přece nám historie neustále předkládá důkazy, že i malá menšina, zasahující jako velmi aktivní skupina s propracovanou ideologií a propagandou, může získávat a klidně získá vítězství ve volbách. Tyto volby pak rozhodnou o osudu letargické, apatické a nehlasující většiny. Pro nás z toho plyne, že my přece nemáme ani vůdce, ani základní představy a ideologie, takže vlastně je budoucí vůdcové ani nemohou využít. A to je právě veliký omyl demokraticky smýšlejících lidí. Jak jsem už předeslala i v předchozím ději, Hitler začínal v hnutí se šesti muži. Na začátku jich bylo sedm. Sedm mužů, které neznal svět a kteří posléze svět obrátili vzhůru nohama a vepsali se do dějin celého světa nesmazatelně. 80 milionů svobodných vůlí, které by pro ně i dýchaly.

 

article_photo

Hitler potřeboval Goebbelse a Goebbels potřeboval Hitlera. Oba muže sblížilo právě to, že životy, které považovaly za zpackané a nenaplněné, se v osudovém okamžiku proťaly a vzniklo nebývale silné pouto dvou mužů, kteří společně začali utvářet dějiny k obrazu svému. Tyto dva muže spojovalo mnohé, nejen jejich názory, byli si blízcí i povahově a i osudově. Oba dva totiž měli trpkou zkušenost, že nemohli v životě uplatnit to, čím chtěli být. Hitler se nestal malířem a dokonce ho posléze odmítal i vojenský sbor a Goebbels chtěl být původně spisovatel a básník a taky ho odmítal vojenský sbor, protože byl mrzák. Hitler se na uměleckou školu nedostal, Goebbels měl větší štěstí, studoval v Bosně starou filologii, dějiny a germanistiku. Goebbels, zrovna tak jako Hitler, nebyl oblíbený v kolektivu vrstevníků. Jeho nízký původ a útrpná role životního mrzáka mu nepřidávala žádné body k dobru. Zánět kostní dřeně, kterým onemocněl ve čtyřech letech způsobil, že mu zakrnělo holenní svalstvo a i přes veškerou tehdy dostupnou možnou léčbu nakonec vedlo ke vzniku tzv. koňské nohy. Goebbels to nesl velmi těžce a nazýval svůj osud „můj zpackaný život“. Školní léta a dospívání vnímal Goebbels podobně jako Hitler ta svá, jako totální propadák. Ačkoli Goebbels patřil mezi výjimečné studenty a byl jedním z nejlepších, působil arogantně a domýšlivě i nepřátelsky. Goebbels taky těžce nesl, že je synem nádeníka a děvečky ze statku.

Po občanské válce a pak po první světové válce Gobbels pochopil, že občanská pospolitost selhala úplně totálně. V té době procházel jeho vnitřní citový svět dalším otřesem, kdy jeho láska k zámožné zámecké dívce byla sice opětována, nicméně si trpce uvědomoval své nízké postavení, svůj úděl mrzáka a ani členství v katolickém spolku Unitas ho nenaplňovalo tak, jak předpokládal. Goebbels trpěl hluboce zakořeněným pocitem méněcennosti což překrýval navenek právě notnou dávkou arogance, nepřátelství a domýšlivosti. Goebbels dlouho věřil v křesťanského Boha, leč jeho silné pouto v tuto víru se později úplně zlomilo. Vinil Boha za to, že je mrzák i za to, že jako skvělý absolvent školy, nemůže najít žádné odpovídající zaměstnání. Zaměstnání pak našel díky jedné své přítelkyni v jisté filiálce drážďanské banky, ovšem jen na několik měsíců. Pak strádal a hladověl a tak se vrátil zlomený zase k rodičům, což považoval za další prohru a ránu osudu. V té době mu zemřel i nejlepší kamarád Richard Flisges. Goebbels začal být nemocný na těle i na duchu, začal nenávidět lidi, sebe a jeho svět dosavadní víry se zhroutil. Goebbels v té době napsal i román, kdy do úst svého hlavního hrdiny vložil slova, že je jedno v co člověk věří, hlavně že věří. „Čím silnějším a větším činím víru, tím větším a silnějším se stávám.“ Tato slova Goebbels pozdvihl nad Boha a věřil jim tak, že si utvořil Boha vlastního.

Koncem roku 1919 napsal Goebbels fragment dramatu s názvem „Boj dělnické třídy.“ Následovala propagace dramatu „Die Saat“ , jehož ústřední myšlenku bychom mohli shrnout tak, že "..až dělnická třída procitne a postaví se na odpor proti porobě a útlaku, zaseje semeno pro nové pokolení, které dozraje v silného, krásného a nového člověka.“

Goebbels velmi podrobně studoval dílo materialistických teoretiků Marxe a Engelse, dokonce četl i Dostojevského a Nietzscheho a ze všech děl si poskládal nějaké vize. Odrazilo se to i v jeho disertační práci, kde mimo jiné uvedl, že rozum a znalosti hrají v životě národů druhořadou a naprosto podřadnou roli a to tak zůstane navěky. Vzhledem k tomu, že Goebbels těžce nesl svou znevýhodněnou materiální existenci, utvořil si názor, že materialismus je kořenem všeho zla. A zrovna tak jako u Hitlera a Rosenberga se u něho začal vyvíjet tzv. syndrom jediné pravdy, že mezi materialismem a židovstvím je vzájemný vztah.

Abychom pochopili plně, proč se Goebbels stal zapřísáhlým nacistou, musíme si vysvětlit, že jeho vztah k Židům byl ze začátku přívětivý. Dokonce se setkával s jistým Dr. Josephem, rheydtským židovským právníkem a vedli hovory o literatuře. Goebbels považoval Židy za chytré, mimořádně nadané a způsobilé v zacházení s penězi, ostatně bylo na ně pohlíženo pořád jako na normální Němce, protože i oni přece bojovali za první světové války za vlast a císaře. Zlom nastal právě v té době, kdy Goebbels jako vášnivý čtenář zalistoval v knize Spenglera „Zánik Západu“ a četl i historickou morfologii Nietzscheho epigonů, kde Nietzsche varuje, že všechny kultury jsou podřízeny věčným zákonům vzniku a zániku a že materialistické období průmyslu tvoří civilizaci, která je počátkem zániku všech kultur. Goebbels začal své mylšení přetvářet. Vzhledem k tomu, že měl velmi drsnou zkušenost i z filiálky kde chvíli pracoval a byl svědkem inflace i toho, jak malí drobní střadatelé přicházejí o své úspory a židovští spekulanti si tu a tam přišli k bohatství, posunutí myšlení k nenávisti materialismu a židovstva bylo otázkou krátkého času. Goebels se utvrzoval v názoru, že židovský kapitalismus a jeho podvodný marxismus, neboli burza a marxismus, jak to nazval později, sledují jediný cíl a to, odstranění národní vlády a převedení jednoho kapitálu do rukou a moci jednoho burzovního kapitálu Jidáše.

Paul Joseph Goebbels po promoci zaznamenal, že svět o něho nestojí. Jeho trpká zkušenost, že nemůže najít uplatnění na trhu práce, že nezaměstnanost roku 1921 je hrozivá ho utvrdila v dalším názoru, který už klíčil a totiž, že společnost potřebuje radikální změnu. V této velmi dramatické době, která nebyla jednoduchá, se Goebbels setkává s Hitlerem, s hnutím a formující se ideologií nacismu. V Goebbelsově osobnosti můžeme najít i jakýsi destruktivní rys. Sám sebou se zvláštně kochal a byla mu blízká i jakási autosugestivní prolhanost. Goebbels tak, jako mnoho sociálně deklasovaných, poválečnými událostmi vykolejených a výmarských systémem zklamaných lidí, kráčel cestou Hitlera. Goebbels byl přesvědčen, že musí zachránit Západ, tak totiž vnímal a chápal nacionální socialismus.

Když Goebbels vstoupil do politiky v letech 1924-25 psal už o tvůrčím kapitálu v průmyslovém sektoru a burzovním kapitálu jako o hlavním nepříteli číslo jedna. Burzovní kapitál nebyl dle něj už tvůrčí, nýbrž příživnicko-uchvatitelský. Není již spojen se zemí, je bezbřehý a mezinárodní, nepracuje produktivně, ale vznikl do normálního procesu, aby z něho vysával procenta. A co bylo ještě v té době zatím jen teorií vyšinutého mrzáka, se později v kruhu stejně smýšlejících mužů stalo neoddělitelnou součástí víry, která byla povýšena na nové specifikum nové politiky.

Goebbels již takto myšlenkově vytvarovaný se v roce 1924 připojil k hnutí a v roce 1925 už hlásal, že národně socialistická politika už je politika zázraku nemožného a v duchu silného génia, který v chaosu doby vede národ na vlnách nové doby. Goebbelse, zrovna tak jako Hitlera, poháněla hlavně víra, ta byla nejsilnějším hybatelem všech věcí budoucích. Svůj život spojil s Hitlerem a tak se zúčastnil začátků nacionálního socialismu v severním Německu, vzestupu NSDAP v Berlíně a začala se utvářet i propaganda, ve které se stal mistrem. Hitler stále více pronikal do Goebbelsova vědomí a Goebbels stále více pronikal do vědomí Hitlera. Díky Georgovy Strasserovi (Hitlerův zmocněnec v severním Německu) se Goebbels dostal nakonec do blízkosti Hitlera. První a osudové setkání těchto dvou mužů proběhlo v duryňském Výmaru 12. července 1925. „Jak jej miluji..“ poznamenal si pak Goebbels do deníku. Goebbels Hitlera obdivoval naprosto nekriticky a vroucně. Citujme si slova, která jsou jasnou ukázkou muže, který našel smysl toho, to co hledal: „Do té doby jste byl mým vůdcem. Tady jste se stal mým přítelem. Přítelem a mistrem, se kterým se cítím naprosto spojen společnou myšlenkou.“

 

article_photo

Tvůrci politiky vyvěrající z ideologie nacismu byli čtyři muži. Byl to Hitler, Rosenberg, Hess a Goring. Hlavním tvůrcem politiky byl bezpochyby Hitler a jeho svobodnou vůli ovlivňoval od prvopočátku Rosenberg nejen svou vizí o čistotě krvi. Goebbels byl hráč na poli propagandy. Tento „obchodník“ si samozřejmě vybíral velmi pečlivě další spoluhráče-obchodníky s propagandou.

article_photo

Prvním obchodníkem, který uvízl po pečlivém prosévání vhodných kandidátů v sítu, byl Hans Fritzsche. Patřil k těm inteligentnějším, ovšem i k nejméně významným z celé skupiny. Frietzsche vstoupil do politiky v roce 1924 a začal se věnovat i novinařině. Právě zde v této branži si ho vyhlédl Goebbels. Goebbels byl velmi inteligentní, bystrý, iniciativní, měl výtečnou paměť. Vyznal se v lidech a to nejen v jednotlivcích, nýbrž i v davu. Dokázal rozpoznat nejen jejich pohnutky, ale i schopnosti. Negativní stránkou Gobbelse bylo to, že tvořil překotné závěry a příliš se nezajímal o mínění davu. Ospravedlňoval to tím, že jeho ministerstvo tu není od toho, aby zjišťovalo veřejné mínění nýbrž, aby ho tvořilo a utvářelo. Přesto byl Goebbels velmi dobře informován. Sám četl naprosto vše a navíc měl početný štáb, který mu předkládal relevantní výňatky z časopisů, knih, magazínů atd. Goebbels byl zdatný organizátor, v organizování mu vydatně pomáhal Himmler, který spolu s Goebbelsem ovládal většinu hlavních úřadů, které nebyly pod přímou kontrolou Hitlera a Goringa. V Goebbelsově osobnosti se projevoval i sadistický rys v tom smyslu, že byl velmi sarkastický, užíval krutých vtipů a výsměšků a to nejen při svých projevech, nýbrž i když měl vztek na své podřízené či spolupracovníky. Goebbels lehce propadal hněvu, stačila maličkost a jeho zuřivost se vyznačovala formou vzteklého, dlouhého monologu, který ovšem měl formu divadelní a pro mnoho posluchačů to mohlo vypadat, že nejde o citové vzplanutí, nýbrž o dobrý herecký výkon. Goebbels se k přátelům choval chladně a k podřízeným drsností a slovní krutostí. Zásadně nikoho nechválil, pochvaly od něho byly světlou výjimkou. Ti co ho znali osobně, ho neměli moc rádi, ovšem na veřejnosti byl neskutečně oblíbený a vskutku velmi populární. Lidé ho prostě uznávali. Ráže Goebbelsova intelektu byla obdivuhodná. Jeho spisy a projevy jsou ukázkovým příkladem, s jakou důvtipnou obratností se dokázal odvrátit od pravdy a přitom dokázal stále udržovat zdání opravdovosti a logické dokonalosti. Goebbels byl opravdový a nejlepší mistr propagandy, nestydím se říct, že jako obchodník s propagandou neměl a nemá konkurenci.

article_photo

Goebbels začal projevovat zájem o mladého muže Hanse Frietzscheho, a uvědomil si, že talent tohoto mladíka by mohl být v budoucnu užitečný. V roce 1933, když už byli nacisté u moci, Goebbels zaměstnal Frietzscheho v propagandě. Postup na sebe nenechal dlouho čekat. Nadšení a horlivost mladíka vynesla na post šéfa německého tiskového odboru a ve válečném roce 1942 už se Frietzsche mohl pochlubit funkcí vedoucího rozhlasové propagandy. Tato hodnost umožňovala, že dohlížel na vysílání všech rozhlasových stanic Velkoněmecké říše. Z moci svého úřadu měl samozřejmě pravidelné relace a ty udávaly tón německé propagandy.

article_photo

Frietzschovy projevy byly zaměřeny hlavně na antisemitismus a dávaly průchod antipatii, která se projevovala už za jeho studií na univerzitě. Tento bývalý voják na univerzitě hledal původce, respektive obětního beránka, pro svůj veškerý vztek nad německou porážkou a pokořením v první světové válce. Utvrzoval se v názoru, že židovští studenti se straní nežidovských, začal k nim cítit zášť a tuto svou nenávist piloval a sílila s tím, čím byl starší. Proto jeho projevy v rozhlase za druhé světové války se nesly v duchu opravdové nenávisti. Goebbels byl spokojen s výběrem svého spoluhráče a Hitler zaznamenal úspěch propagandy cílené na obyčejného průměrného Němce. Hitler ovšem věděl, že tohle nestačí. Přesto, že si Goebbelse vysoce cenil, pochopil jednu zásadní věc. Že pokud chce docílit absolutního úspěchu, je nutno prodávat nacistické myšlenky německé mládeži a to nejen prostřednictvím dospělých, nýbrž především přímo mladými lidmi. Zatímco Goebbels a jeho spoluhráči servírovali veřejnosti povšechný typ propagandy byla zřízena zvláštní organizace s cílem bombardovat přímo německou mládež. Mládež musela být nutně naočkována ideologií nacismu.

Tento důležitý úkol dostal na starost Baldur Benedekt von Schirach. Hitler si ho vybral už v roce 1932. Schirach byl romantický, horlivý mladík, který Hitlera přímo zbozňoval. Hitler si toho byl vědom, jako si byl vědom amerického původu tohoto mladého muže. Navíc Schirachův praděd byl důstojníkem v americké armádě a bojoval v občanské válce na straně Unie. Tento důstojník stál dokonce čestnou stráž u katafalku presidenta Lincolna. Mladý romantik Schirach měl americké kořeny a Hitler věděl, že toho se dá báječně využít. Schirach byl pro Hitlera naprosto ideální typ k tomu, aby vedl německou mládež.

article_photo

B. B. Von Schirach vyrostl ve Výmaru. Jako malý projevoval zájem o sporty i o umění. Na univerzitě v Mnichově studoval anglickou a německou literaturu, napsal hodně básní a některé byly v roce 1927 i otištěny. Schirach se o politiku jako mladík moc nezajímal, ovšem v 17 ti letech se mu dostala do rukou kniha „Věčný Žid“ od velkovýrobce automobilů Forda. Schirachovi tato kniha otevřela zcela jiný pohled na svět a velmi hluboce se zapsala do jeho podvědomí. Odhalení o mezinárodním židovstvu tak, jak jej popisoval Ford, si mladík konzultoval později s dalším nacistou Streicherem. Streicher nalil do Schiracha další názory o mocném židovstvu a to na mladíka mocně zapůsobilo. Schirach zabředával čím dále více do těchto myšlenek a nakonec se odvrátil od svých umělecky založených přátel a přidružil se k politickým myslitelům. Schirach se ztotožnil s nacistickou ideologií a když se setkal poprvé s Hitlerem, byl z něho nadšený. Schirach přijal nacismus jako své náboženství a Hitler věděl, že má toho nejlepšího propagandistu pro německou mládež. Schirach se stal přesvědčeným antisemitou a nejoddanějším přívržencem strany.

Schirach byl inteligentní, měl představivost, neobyčejný elán a neutuchající aktivitu. Zorganizoval a vedl německou mládež v duchu „Mládež musí být vedena mládeží“. Schirach nikdy neřídil práci z ústředí. Navštěvoval všechny spolky mladých osobně, stále s mladými udržoval osobní kontakt, pravidelně se ukazoval v mládežnických táborech a na pracovištích. Mladí Němci k němu vzhlíželi. Zavedl systém, že jednou za měsíc se scházeli němečtí okresní vůdci na poradě k osobní výměně názorů a poznatků. Schirach byl velmi pracovitý a vytrvalý a podařilo se mu stmelit německou mládež naprosto neuvěřitelně. Tento fenomén je vskutku v dějinách válek ojedinělý. Schirach se jako správný dravec zmocnil majetku ostatních soupeřících mládežnických organizací, které neměly šanci konkurovat dobře propracovanému systému propagandy a neměly podporu nacistů. Schirach byl oblíbený, z dobré rodiny, byl vzdělaný, mladý, hezký a neobyčejně tvůrčí. Navíc byl jako Hess bez mravnostních poklesků a byl ideálním příkladem skvělého Němce pro německou mládež. Hitler vsadil na Schiracha a vyhrál na celé čáře. Oba sklízeli úspěchy nejen v Německu, nýbrž pak i za hranicemi říše, neboť se k oddílům německé mládeže přidružovali další mladí nadšenci i z jiných sdružení.

 

article_photo

Obchodníci s propagandou rozprodávali úspěšně program strany v Německu. Ovšem Hitler si byl vědom, že to nestačí. Začal uvažovat také o prodeji na cizích trzích. Nejlépe se na tuhle práci hodí vždy uhlazení, bezohlední, chytří lidé, nikoliv však přelétaví. Takové Hitler potřeboval. Některé lidi ze zahraniční politiky zdědil po republice. Hitlerově nabídce nejlépe vyhovoval vyšší diplomat z povolání baron Konstantin von Neurath a bývalý důstojník jízdy a mistr sabotáže Franz von Pappen. Hitler však potřeboval hlavního diplomata. A jak se říká, kdo hledá a vytrvá, ten najde. Hitler našel svého ideálního muže pro tuto práci. Našel fanatického hitlerovce, který navenek budí dobrý dojem. Od hlavního diplomata se očekávalo, že prodá nejen výrobek ale i zákazníka. Chtělo to obratnost v používání rozmanitých způsobů nabídek, dle válečného potenciálu zákazníka. Nebylo cílem, aby takovému muži vznikaly v hlavě vlastní myšlenky, jeho úkolem bylo papouškování předem připraveného scénáře a zároveň dobrá práce pro vůdcovy cíle.

article_photo

Volba padla na Joachima von Ribbentropa. Ribbentrop choval silnou lásku ke svému otci, který byl vojákem s širokým okruhem zájmů. Podobně se pak Ribbentrop přimkl k Hitlerovi. Než se Ribbentrop dostal k politické moci zabýval se obchodem. Proto později vznikaly vtipy na jeho osobu, že kromě toho, že je diplomat, je také výborným obchodníkem se šampaňským. Ribbentrop se věnoval obchodu až do konce války, neboť Hitlerovo zvláštní povolení mu to umožňovalo. V politice působil jako neplacený zahraniční ministr a byl neobyčejně hrdý na to, že věnoval své služby německé vládě a vychloubal se často tím, že vrací Říši celý svůj plat kromě skutečných vládních výloh. Zájem o politiku u Ribbentropa přímo vyrostl z jeho importního a exportního obchodu. Velkou roli hrála jeho neutuchající energie s jakou se vrhal do služby a jeho ctižádost, která ho hnala kupředu. Ribbentrop trpěl stejně jako Hitler pocitem méněcennosti a toužil po moci, aby svůj pocit vykompenzoval. Po první schůzce s Hitlerem k němu velmi přilnul jako ostatně mnoho mužů té doby.

article_photo

Ribbentrop si z obchodních cest do ciziny utvořil ucelený politický názor o německých problémech a to ho dovedlo k závěru, že se přidá k nacistům. Učinil tak v roce 1930. Méně významná místa v politice zastával v roce 1934. V roce 1936 už se dostal na pozici velvyslanectví v Londýně. Ribbentrop a Hitler se navzájem doplňovali v politických schopnostech a politické uhlazenosti. Mezi dvěma muži se vyvíjel velmi úzký osobní styk. Důsledkem této spolupráce bylo jmenování von Ribbentropa ministrem zahraničí. Ribbentrop si rychle zvykl na postup a zaujal postoj, kdy nesnesl jakoukoliv kritiku či námitky (vsuvka - nepřipomíná vám to něco?). Obklopil se věrnými nohsledy a svou arogancí a pohrdlivým zjevem odpuzoval každého, kdo měl snad snahu se k němu přiblížit. Jeho mimikry byly účinné a přenesl si je s sebou do svého úřadu. Jeho asistent popsal Ribbentropa takto: „Když vešel do pokoje, bylo to jako by sestoupil z oblak a pak náhle, jako by vzal na vědomí, že jsou zde přítomní i pouzí lidé. Zacházel s námi jako se psy. Vyžadoval například, aby celý jeho štáb čekal hodiny a hodiny na letišti, dokud nepřistálo letadlo, kterým cestoval. Všichni jsme se museli seřadit u dveří a on se objevil, zdvihl pravici k pozdravu, na tváři kamenný úsměv, pak rychle nastoupil do svého vozu a odjel. My ostatní, co jsme tam čekali někdy pět, šest hodin, jsme se rozeběhli ke svým vozům a rychle jeli za ním. Mnohokrát se stalo, že jeho podsekretáři čekali v dešti či mrazu jen, aby měl Ribbentrop přivítání důstojné svému postavení..“

article_photo

Ribbentrop se choval velmi divadelně. Jeho ustavičná dramatická póza, jakoby hrál v nějakém filmu, mu vynesla přezdívku „filmový herec“. Jeho pohyby, gesta, způsob jak zvedal ruku když zdravil Hitlera, byly studované, naprosto individuální. Ribbentrop všechny pohyby, grimasy a gesta cvičil dlouhé hodiny před zrcadlem. Byl puntičkářský, potrpěl si na dramatičnost, nákladné oblečení, jeho temperament ho měnil na laskavého i na hysterického, kdy nadával a křičel jak smyslů zbavený. Úřednictvo bral jako doplněk ke své osobnosti. Ribbentropova posedlost oblékáním zašla tak daleko, že vyžadoval, aby každý z jeho zahraničního týmu byl vybaven zvláštními úřednickými uniformami, které mu pomáhal dotvářet sám Hitler. Kdykoliv se chystala nějaká společenská událost tak si Ribbentrop vypracoval zvláštní memorandum v němž dopodrobna uváděl, co si každý z jeho poddaných oblékne, vše bylo do posledního detailu až po knoflíček u límečku.

article_photo

Goring na Ribbentropa zhlížel svrchu a zařadil ho do kategoriefintil. Smýšlel o něm jako o bezmezném egoistovi, který je sice úspěšný obchodník s vínem, leč nemá dostatečný intelekt a vzdělání potřebné pro diplomacii. Goring několikrát apeloval na Hitlera, aby Ribbentropa odvolal. Argumentoval tím, že Ribbentrop nebyl u Britů brán jako persona grata a Hitler si přál být zadobře s Brity. Britové neměli Ribbentropa v lásce pro jeho tupou beztaktnost. Ribbentrop dával Britům rady, jak si mají udržovat rovnováhu s Ruskem a vůbec nevycítil ty jemné nuance, že Britové se sami považují za experty světa v mocenské politice a že se vždy snažili radit hlavně Němcům, jak mají chránit Německo na východě. Nejvíce Goringovi vadilo i to, že Ribbentrop, když byl představen králi, tak ho pozdravil „Heil Hitler“, což Britové nezkousnou nikdy a považovali to za urážku koruny. Hitler Ribbentropa hájil a Goring si stál za svým a vysvětloval Hitlerovi, že to je stejné jako kdyby Rusové k němu poslali svého velvyslance a ten by vůdce pozdravil sevřenou pěstí a řekl: Ať žije komunistická revoluce!“ Goring se snažil všemožně rozmlouvat vůdci jeho hlavního diplomata. Poukazoval i na to, že Ribbentrop není dobrý diplomat, nemá potřebný intelekt a vzdělání. A že to, že Ribbentrop zná pár nafoukaných anglických lordů ještě neznamená, že má nějaké opravdové„styky“.

article_photo

Hitler neustoupil a Ribbentropa neodvolal. Zárukou mu bylo to, že Ribbentrop ho zbožňoval a navíc Ribbentrop neprosazoval vehementně své myšlenky a Hitler potřeboval, aby byly prosazovány myšlenky, které on sám pokládá za nejlepší a správné. To ovšem neznamená, že by mezi Hitlerem a Ribbentropem nedocházelo k rozepřím i k ostré výměně názorů. Přesto nakonec Ribbentrop plnil vůdcovy příkazy což dokládá i fakt, že Ribbentrop zůstal Hitlerovi věrný až do jeho smrti. Ribbentrop nic nepovažoval za nemožné pokud šlo i o příkazy směrem k podřízeným. Tak jak byl naučen od Hitlera, že rozkaz se musí vykonat, přesně v tomto duchu jednal se svými podřízenými. Co pokládal za samozřejmost u sebe a vyžadoval sám od sebe, přesně to vyžadoval od svých podřízených.

Ribbentrop byl od počátku své politické kariéry jakýmsi outsiderem. Mnozí mu nemohli zapomenout, že se z obchodníka s vínem vyšvihl až na post diplomata a ministra zahraničí. Přestavěl celé ministerstvo zahraničí, jehož kvalita se tím zhoršila. Byl zcela oddán ideji nacionálního socialismu, vrhl se do práce s překypující energií a se všemi výhodami i nevýhodami amatéra. Byl energický a rychlý, což bylo pro dosavadní zavedený státní úřednický aparát něco zcela nepříjemného a nového. Byl neoblíbený a proto se mohl spolehnout jen na úzký okruh spolupracovníků. Jelikož měl smysl pro povinnost, která navíc pramenila z jeho naprosté oddanosti vůdci, mnohokrát si Ribbentrop, zavalen prací povzdychl: „Já prostě musím všechno dělat sám..“ Ribbentrop byl citově závislý na vůdci, Jakmile dlouho nepřicházel žádný rozkaz od vůdce, upadal do depresivní nálady. Jakmile se situace změnila a příkaz přišel, Ribbentropovi se nálada okamžitě pozvedla k lepšímu. Pro Ribbentropa byl Hitler „Bůh“.

 

article_photo

Zcela jinou osobností než Ribbentrop byl další velký hráč na poli diplomacie. Konstantin von Neurath byl vychováván přímo pro diplomatické služby. Tento muž začal svou kariéru už v roce 1901 kdy ukončil studia. Velmi zdatně prokličkoval monarchií a přesunul svou oddanost republice kde dosáhl úspěchu. Ve svých padesáti devíti letech byl jmenován ministrem zahraničí. Když nastaly další změny, opět se obratně propletl vládními změnami a když mu bylo něco málo po šedesátce, stal se Hitlerovým ministrem zahraničí. Tento úřad si podržel až do roku 1938 kdy ho na postu vystřídal Ribbentrop. Později už vystupoval v méně zásadních úlohách ovšem určitou dobu působil i jako protektor v Čechách. Von Neurath měl vcelku vyváženou, inteligentní a obratnou osobnost, kultivované, uhlazené chování, přesto prožil svůj život ve stálém otroctví. Svou profesi vykonával s úspěchem právě proto, že měnil svůj postoj přesně tak, jak jej měnili nadřízení. Přesto, že ochotně pracoval pro nacisty, po válce se snažil vytěžit maximum výhod opět pro sebe a hájil se i tím, že pracoval i proti nacismu. Von Neurath byl vskutku typický diplomat a uměl v tom chodit.

Další osobností na poli diplomatických služeb nacistické říše byl Franz von Pappen. Tento šlechtic byl zvyklý na chování příslušníků anglické vyšší třídy. Původně sloužil u jízdy, ale v roce 1901 byl přidělen k hlavnímu štábu. V roce 1913 se stal přidělencem u německého velvyslanectví ve Spojených státech. Tento šlechtic velmi úspěšně prováděl z Washingtonu výzvědnou službu i sabotáže. Po první světové válce se vrátil na svůj statek ve Vestfálsku. Nesympatizoval s výmarskou republikou. Z postu starosty byl zvolen do pruského sněmu a nakonec ho Hindenburg v roce 1932 vyzval, aby se ujal úřadu kancléře. V tomto klíčovém postavení sledoval mistrovské tahy Hitlera. A jelikož nechtěl opět skončit jen jako nějaký starosta, přesvědčil nastupujícího Hitlera o tom, že se touží stát dobrým nacistou a tak si zajistil post místokancléře.

article_photo

Von Pappen byl vychytralejší než von Neurath a opravdu schopný intrikán. Právě intriky ho málem stály život, neboť ho Hitler nařkl, že proti němu kuje pikle. V čistce roku 1934 byl von Pappen zbaven svého úřadu. Von Pappen se nevzdával a Hitler ho nakonec jmenoval za vyslance do Rakouska. Von Pappen neúnavně pracoval, aby připravil anschluss. Tento plán uskutečňoval po čtyři roky, pracoval neúnavně na diplomatickém manévru, kterým mělo být Rakousko pohlceno Říší bez krveprolití a byl odvolán v roce 1938. Hitler byl netrpělivý a nahradil von Pappena Seyss-Inquartem a provedl anschluss. Von Pappen byl znechucen. Kladení ultimáta a řinčení zbraněmi považoval za barbarské a bezmyšlenkovité. Jeho myšlenkou bylo ovládnout postupně Rakousko podzemní prací a pronikáním a rozvratem zevnitř. Hitler neměl pochopení pro takovou taktiku.

article_photo

Většího úspěchu pak von Pappen dosáhl v Turecku. Měl zabránit obklíčení Německa. V době kdy Hitler zahájil pochod do Polska, byl Pappen v Turecku a rozhodl se, že tam zůstane a vytrvale bude pracovat na tom, aby udržel Turecko mimo válku. Von Pappen byl přesvědčený do konce života, že udržel Turky mimo válku a mimo to, aby jejich země byla válkou vypleněná a zpustošená.

Propaganda, obchodní obratnost a diplomacie ovšem k úspěšnému ovládnutí jedné země a pak celého světa nestačí. Hitler věděl, že potřebuje i štváče. Pokud šlo o průměrného Němce, nacisté působili hlavně na jeho cit. Hitler potřeboval oporu a pochlebování průměrného Němce. Nacismus pouze oprášil stará lidová pojetí, která vyrostla hlavně z citového než rozumového hodnocení. Menšina totiž může vládnout jen tak dlouho, dokud si uchová přízeň nemyslícího davu. Hitler si byl vědom, že v moderním světě rozhlasu a vymýceného analfabetismu, kde lidé čtou tisk a umí psát, musí zajistit nacismu takovou oporu, aby mohl působit na průměrného Němce odevšad. Goebbels a Fritzche kontrolovali vše, co bylo napsáno nebo proneseno v rádiu. Kaltenbrunner a Himmler potlačovali jakýkoliv náznak jiného názoru, myšlenek a tvrdě zasahovali proti posledním hrstkám lidí, kteří se zoufale bránili a odmítali hitlerovskou tezi. A jelikož bylo potřeba také soustavně vířit temné, rozumem neovladatelné, pudy mas, Hitler měl na tuto práci mistry této agitace. Tito muži byli většinou tupí, ovšem byli to přesně ti správní týpci, které Hitler potřeboval. Dva nejznámější a nejzdatnější štváče si přiblížíme. Oba dva byli nejoddanějšími stoupenci Hitlera a nejméně oblíbení mezi svými kolegy. Dokázali roznítit davy i na bedně od mýdla, na kterou si vylezli a pronášeli řeč k davům. Tito dva muži zůstali štváči až do trpkého konce.

article_photo

Prvním prominentním štváčem byl výbušný, malý, sporý Bavorák. Jmenoval se Julius Streicher. Původním povoláním to byl učitel z obecné školy. Za války sloužil jako důstojník a po skončení první světové války založil organizaci, která měla hlavní náplň – antisemitismus. Svůj životní úkol spatřoval v úplném vymýcení židovstva z celé zeměkoule. Tento muž po válce sledoval, že se Židé stávají členy vlády, že dle názorů mladých židovských právníků, se kterými se stýkal, ovládají strany i voliče, že v novinách otiskují posměšné obrázky Ježíše Krista a žádají zrušení zákona, kterým byly trestány potraty. Streicherův antisemitismus gradoval na nejvyšší možnou míru, byl naprosto fanatický. Streicher se utvrzoval v židovském spiknutí a úplně propadl tomu, že židovstvo ovládne svět a zničí i jeho samého a jeho národ. Jeho konspirační teorie byly tak barvité, že by záviděl každý zdatný konspirátor.

article_photo

Ideologie nacismu byla pro Streichera dalším hnacím motorem. Představa, že je tu konečně někdo, kdo se postaví celému židovstvu, ho naplňovala až po okraj. Úroveň jeho pověstného časopisu „Der Sturmer“ to dokazuje. Streicher publikoval vlastní hanlivé texty proti židovstvu a nakladatelství Sturmer a vydávalo další a další propagandistické knihy s náplní opravdu děsivou. Příklad takové knihy je např. kniha Ernsta Heimera „Muchomůrka, kniha bajek pro mladé a staré“. Kdo si přečte tuto knihu, je mu jasné, že náplň této knihy je nejen primitivní nýbrž i zcela cílena na to, aby vzbuzovala odpor, hnus a nenávist k židovstvu. Ukázkou z knihy vám přiblížím, jak temné a hrozivé pudy i příšerný strach se dají cílenou propagandou vzbudit u průměrných lidí a malých dětí. Dětinská propaganda byla typickým útokem na intelektuální židovskou skupinu. Cituji: 

„Ze vzhledu Žida hovoří k nám zlo, ďáběl který je znám, po vší zemi jako metla. Jestliže se zbavíme Žida, budeme opět šťastní a veselí. Mládež proto musí jít opět s námi, potřít ďábelského Žida..“

Streicher věřil, že je možno rozeznat nepřítele říše podle jeho typických znaků a proto v knize jsou popisovány linie obličeje, jako nos, ústa, oči atd. V Muchomůrce jsou tyto pasáže jak rozpoznat Žida a velmi hrůzostrašně popisované příběhy, kdy se dítě ocitne ve spárech těchto ďáblů, které působily na děti tak, že jejich strach i nenávist se tím posilovaly.

 

article_photo

Streicher byl pověstný tyran. Život, jaký vedl, považovali i nacisté za velmi volný. Měl špatnou pověst, knihovnu plnou pornografie a navíc si dělal nepřátele na každém kroku. O Goringovi prohlašoval, že není otcem svého dítěte, což Goringa rozlítilo na nejvyšší možnou míru. Streichera vyloučili ze strany v roce 1939 pro jeho hnusnou morálku. Byl vypovězen na svůj statek v Pleikershofu u Norimberka.

article_photo

Přesto, že byl Streicher zapřísáhlým antisemitou, jeho knihovna se skládala nejen z rozmanité pornografie, nýbrž pečlivě sbíral všechny možné židovské knihy, spisy a vzácné rukopisy. Kdykoliv byla ničena nějaká synagoga, nebo byl nějaký rabín vyhozen ze svého příbytku, okamžitě se tam objevil Streicher a zabavoval všechny svazky a písemnosti, které tam našel. Díky této jeho sběratelské vášni se dochovala velmi pozoruhodná knihovna židovských děl, která bez újmy přežila neporušená i zkázu Norimberku. A tak tento židobijec, pro budoucí pokolení, nakonec uchoval velký díl cenné literatury německých Židů.

Dalším štváčem, který obdivoval Hitlera a vstoupil do jeho služeb, byl Dr. Robert Ley. Tento muž byl podsaditý, nízký, holohlavý a břichatý. V začátcích hnutí byl dalším mužem z nejžhavějších stoupenců Hitlera. Své moci dosáhl nikoliv, že by byl snad přímo kvalifikován, nýbrž právě jako odměnu za to, že dovedl vznítit a ovládnout lůzu slovem. Robert Ley byl říšský vedoucí a náčelník německé pracovní fronty.

article_photo

Ley se zúčastnil první světové války, nejdříve byl vojín, pak poručík letectva, byl vyznamenán a třikrát raněn. Po posledním poranění byl v bezvědomí a když se probral začal koktat a tato koktavost v řeči už mu zůstala. V roce 1920 v Německu dosáhl doktorátu „magna cum laude“. Stal se asistentem na vestfálské univerzitě. Vstoupil do politiky a krátce na to v roce 1924 se stal nacionálním socialistou. Chvíli pracoval i jako chemik, ovšem pro politický nesoulad s nadřízenými odešel a pak už se zcela věnoval jen politice.

Ley byl přesvědčen, že jeho místo v nacistické straně je Boží vůlí a mystikou. U tohoto muže bylo zarážející, že nedokázal vést souvislý dialog. Každý takový pokus ztroskotal a Ley místo dialogu sklouzl k halasnému proslovu. Ley ve svých proslovech sliboval dělníkům 90 marek měsíčně, zlepšení starobního pojištění, že uleví bytové nouzi, sliboval nové domy, automobily, zábavní parky. Stačil Leyův proslov a dělníci opět a znova uvěřili snům, které jim v plamenných a procítěných proslovech tento řečník sliboval. Ley žil naprosto odpoután od reality. Jeho strhující proslovy dokázaly masy dostat přímo do transu. Lidé mu věřili každé slovo. Prostý lid a dělníci fascinovaně hltali každý proslov, který Ley vedl. Přitom Ley věděl naprosto málo o životě obyčejných lidí. Když se mu doneslo, že nálada německého lidu je špatná, odmítal tomu věřit, jako odmítal věřit tomu, že Německo je za války bombardováno.

article_photo

Ley věřil skoro až v nadpřirozenou moc Hitlera. Měl v sobě neotřesitelnou víru v to, že Hitler nedopustí nic, co by uškodilo německému národu. Ley dokonce napsal knihu přehnaných chvalozpěvů na Hitlera. Hitler dal údajně celý náklad zničit, dochoval se jen jeden exemplář. Ley byl věčný optimista, vitální, vznětlivý, houževnatý a právě pro jeho samovolné emocionální reakce se mnozí jeho spolupracovníci domnívali, že trpí absencí úsudku. Hitler dovedl mistrně Leye využít. Nebylo to těžké, neboť Ley k němu vzhlížel. Dynamický, prudký, neovladatelný podněcovatel lůzy, jakým Ley byl, dokázal podnítit, vyprovokovat pracující lid k práci pro Velkoněmeckou říši. Jeho sny byly i sny davu. Přenášel na ně své vzdušné zámky. Sliboval to, co si možná opravdu i přál, aby se vyplnilo.

article_photo

Od Roberta Leye se dochoval velmi pozoruhodný politický rozbor, který napsal po druhé světové válce, když byl dotázán - Jak si představuje rehabilitaci Německa. Rozbor, který Ley na toto téma napsal, se jmenuje „Život nebo slávu?“. Politický rozbor je velmi dlouhý, jen pro ukázku si dovolím citovat některé pasáže, které by mohly čtenáře i znalce historie zajímat:

„Německo musí žít a chce žít. Tento národ má právo na život..jeho porážka není důsledkem slabosti nebo choroby, nýbrž drtivé převahy protivníků. Německo se nemusí za svou porážku stydět. Musí však bezpodmínečně tuto porážku přiznat a vyvodit z ní závěry... Věk národů skončil. Začíná věk kontinentů. Jednotlivé národy budou hrát jen podřadnou úlohu. V příštích tisíci letech se rozvine boj o udržení a zachování ras. Dva kontinenty ovládají svět – Amerika a Asie, ačkoliv Asie se dočasně skládá ze dvou velkých skupin Ruska a Číny. Považuji Anglii za část amerického kontinentu, neboť bez Ameriky a Ruska by se nikdy nedostala tak daleko. Uprostřed mezi Amerikou a Asií leží Evropa, která je v současné době ovládána zpola tím a zpola oním činitelem. Bohužel demarkační čára probíhá středem Německa a vzhledem k jeho zeměpisné poloze : Kdo ovládá Německo, ovládá Evropu. Proto půjde boj dál, dokud nebude otázka vlády rozhodnuta. Toto, spolu s několika jinými doktrinálními a revolučními otázkami, je moje hluboké přesvědčení..Jen bych rád ještě jednou upozornil naprosto jasně na jednu věc, jestliže se Amerika neujme vedení, ujme se jí Asie..Německo je bez vůdce a pak se musí o někoho opřít, buď o Ameriku nebo Asii. Asie je na pochodu, Amerika musí sáhnout k činům a Německo se musí uchýlit bez váhání a s naprostou důvěrou pod ochranu Ameriky..Nechť Bůh je milostiv, aby vše dopadlo co nejlépe..“

 

Zdroj

Diskusní téma: NWO aneb když se tesař utne.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek