Nejbohatší státy světa, jako je Saúdská Arábie, Katar, Kuvajt nebo Spojené arabské emiráty do svých zemí uprchlíky skoro nepřijímají. Nikdo jim přitom takové rozhodnutí nevyčítá.

03.08.2015 06:40

O uprchlících toho bylo v posledních měsících napsáno tolik, že se dá jen stěží dodat něco nového a objevného. Přesto si myslím, že není od věci stále dokola opakovat fakta a oprostit se od emocí. Jako je tomu obvyklé v české kotlině, také diskuze o současné migrační vlně naprosto ztratila veškeré prvky racionality. Emoce naprosto převážily nad rozumem a jakékoli pokusy o výměnu argumentu byly hned na začátku udušeny nánosem tradičního nálepkování.

Neustále opakovanou mantrou příznivců je to, že musíme přece ostatním pomáhat. Ano můžeme, dokonce bychom snad i měli, ale rozhodně nemusíme. Nutit mohou zákonodárci občana k dodržování zákonů, ale nikoli k pomoci ostatním. Navíc v tomto případě je způsob navrhované pomocí skutečně diskutabilní. Nemá smysl zastírat, že způsob života a zvyklosti se v Evropě značně liší od těch na Blízkém východě a Africe. Srovnávání československých exulantů po roce 1968 či dokonce žadatelů o azyl ze strany občanů židovského původu před druhou světovou válkou, proto považuji spíše za cílenou provokaci než racionální argument. A rozhodně se nejedná „jen“ o rozdíly v náboženské oblasti.

Pomáhat lidem v nouzi je bezesporu chvályhodný čin. Když je ale tato pomoc nesprávně nastavená a poháněná jen idealistickou touhou a naivními představami, může spíš více uškodit. V prvé řadě bychom se měli oprostit od neustálého sebeobviňování z hladomoru v Africe a válečných jatek na Blízkém východě. Alespoň v případě České republiky. Nejsem si vědom, že by naše země v minulosti kolonizovala africké státy nebo bohatla na otrokářském a přistěhovaleckém systému. Ani si nepamatuji, že bychom řídili vojenskou operaci s cílem osvobodit Libyi od bezesporu krutého diktátora Kaddáfiho před čtyřmi lety, které nakonec přineslo více škody než užitku. Nejenom díky tomu extremismus a chaos na severu Afriky posiluje a pašeráci s lidmi toho mistrně využívají.

Současný trend vládnoucí po celé Evropě bohužel spasitelsky hlásá, že všem příchozím je třeba stůj co stůj pomáhat. Bohužel i na vlastní úkor. Evropský kontinent zdaleka není v takové kondici, aby si mohl dovolit zachránit celý svět. Evropští i čeští politici jako by si tento základní postulát nechtěli či nebyli schopni uvědomit. Není možné, aby premiér Sobotka a další členové jeho kabinetu vášnivě hájili právo České republiky na odmítnutí kvót a jednoho dne se vrátili z Bruselu s tím, že kvóty na přerozdělování přistěhovalců odmítneme, protože je přijmeme dobrovolně. Navíc v mnohem větším počtu, než vůbec Evropská komise po České republice požadovala. Jak má potom volič brát vážně politiky a jejich rozhodnutí? Diví se potom ještě někdo, že má politik pověst ještě horší než kurtizána z E55? Veřejné pálení figurín politiků, kdy to nedávné nebylo zdaleka prvním v naší novodobé historii, je potom jen důsledkem toho všeho.

Naříkat nad rozlitým mlékem však skutečně nemá smysl, tím se problém nevyřeší. Často přitom stačí málo, inspirovat se řešením tam, kde to již funguje. Na mysli mám konkrétně australský model. V minulých letech do země přijížděly desítky tisíc ilegálních uprchlíků. Voliči se vyjádřili v tom smyslu, že si nepřejí, aby jejich země otevírala svoji pohostinnou náruč všem, kdo si to chtějí připlutím lodí ke břehům země vynutit. Je to vlastně jednoduché a přímočaré řešení. Nejprve australské úřady blokovaly námořní trasy, a když k jeho území přece jenom dorazila loď s uprchlíky, nepustily ji ke břehům. Dále Austrálie nechala zřídit uprchlické tábory na vzdálených ostrovech a dohodla se s tamními vládami na konkrétních podmínkách plnění.

Navíc vláda spustila kampaň, v rámci které nechala vytisknout informační letáky v téměř dvaceti jazykových mutacích. Potenciální i stávající uprchlíci se z nich dozvěděli, že ilegálním uprchlíkům v Austrálii pšenka nepokvete. Úřady vedle toho v diskuzích s kritiky takových opatření zcela správně argumentovaly, že kvůli ilegálním migrantům přicházejí o potřebnou péči ti uprchlíci, kteří víza mají a do země se dostali legální cestou. Ovšem evropští politici a aktivisté varují před tím, že australský model je necitlivý a nehumánní. Jakoby snad Austrálie přestala patřit k zemím s nejvyspělejším demokratickým zemím světa. Její politici se totiž dopustili neodpustitelného hříchu: vyslyšeli přání svých voličů a vyřešili problém.

Přitom nejde jen o klasické rozdíly v náboženství, ale především o ideologii. Přivírat oči ve světle tolika nebezpečných projevů islámů není snad ani politicky korektní, ale naivní a sebedestruktivní.

Australský model je prý nelidský, tak raději problémy ignorujeme. Mezitím v Evropě roste extremismus a např. v Německu geometrickou řadou narůstají útoky extrémistických uskupení proti ubytovnám, kde úřady shromažďují přistěhovalce. Jenom za prvních šest měsíců letošního roku extremisté sdružení v různých organizacích a politických stranách provedli 173 útoků. Podle informací německého týdeníku Spiegel je to trojnásobný nárůst oproti stejnému období roku 2014. Nikdo soudný nemůže podobné chování obhajovat a nechci tak činit ani já. Domnívám se však, že je zčásti způsobeno nečinností a jistou dávkou rezignace příslušných politiků. A obávám se, že může být ještě hůře.

Byl bych velmi nerad, kdyby se do podobné situace jednou dostala také Česká republika.  Vedle trestuhodného opuštění svého původního názoru nyní vláda chystá kampaň s podtitulem „Váš muslimský soused vám hlavu neuřízne“. Osvětové kampaně nejsou řešením. Problém nespočívá v tom, že by Češi odmítali cizince a plánovali snad pořádat nějaké pogromy. Lidé mají prostě jen strach a v tomto případě nikoli z neznámého, jak chybně argumentují zastánci přistěhovaleckých kvót. Velká Británie, Německo, Švédsko a další země jsou příkladem toho, že tudy cesta skutečně nevede. Přál bych si, aby si to naše vláda a zodpovědní politici na všech úrovních naší samosprávy uvědomili a neopakovali stejné chyby. Zapomeňme na švédský nebo německý model, australský, a částečně i americký, se osvědčil a funguje. Proč jej nevyužít? Proč hledat třetí cestu, jenž nás podle dosavadních opatření ke kýženému cíli s největší pravděpodobností nikdy nedovede?

A ještě faktická poznámka na závěr. Nejbohatší státy světa, jako je Saúdská Arábie, Katar, Kuvajt nebo Spojené arabské emiráty do svých zemí uprchlíky například ze Sýrie skoro nepřijímají. Raději potřebné peníze posílají přímo do utečeneckých táborů v Turecku nebo Jordánsku. Případně se podílí na rozvoji podnikatelských i nepodnikatelských programů přímo v místě konfliktu. Nikdo jim přitom takové rozhodnutí nevyčítá. Jejich snaha o etnickou, náboženskou i politickou diverzitu je považována za svébytné rozhodnutí tamějších vlád. Zkuste ale něco takového zmínit v Evropě a hned budete označeni za xenofoby a rasisty. Už slyším odpůrce takového kroku, jednoduchá řešení přece nefungují. Já vím…

Zdroj

Diskusní téma: Nejbohatší státy světa, jako je Saúdská Arábie, Katar, Kuvajt nebo Spojené arabské emiráty do svých zemí uprchlíky skoro nepřijímají. Nikdo jim přitom takové rozhodnutí nevyčítá.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek