Naše krev vstoupila do této země, ale my znovu se vzpřímili.

23.06.2015 07:21

Bydlím zhruba uprostřed mezi kobyliským popravištěm a místem, kde Josef Valčík dával signál zrcátkem svým spolubojovníkům čekajícím v dnešní Heydrichově zatáčce. V zatáčce, kde dnes obvykle začíná ranní dopravní kolaps, řidiči v protisměru zpomalují před vyhlášenou úsekovou kamerou a jen málokdo spočine zrakem na nepříliš vydařeném miniaturním sousoší.

 

Dvě desetiletí jsem nahoře v Libni vystupoval cestou do práce z tramvaje na zastávce Vosmíkových a pak pokračoval víceméně po trase Kubišova cyklistického útěku z místa atentátu až ke škole. Když jsem nešel na oběd do školní jídelny – často jsem zaskočil do nejbližší hospody U Jarolímků.

Jména řezníka Bohumila Vosmíka či hostinského Františka Jarolímka již dávno zapadal prach. Oba zásobovali parašutisty jídlem. Neměli sice registrační pokladny, ale zato lístkový systém. Hrozil jim trest smrti. Bohumil Vosmík byl během heydrichiády s celou rodinou (6 osob) popraven 24. června 1942. Hostinský Jarolímek měl štěstí a jako jeden z mála pomocníků parašutistů přežil neodhalen.

Zlo minulosti prosakuje do budoucnosti

Oba nemají ani záznam na Wikipedii a pokaždé, když jsem učíval zeměpis a v červnu vyrážel na „historickou“ vycházku se studenty po okolí – jejich jména nikdo neznal. Stejně jako jméno řídícího učitele a vlastence Zelenky-Hajského, hlavní opory parašutistů. Tak aspoň stojí ještě hospoda, existuje tramvajová stanice a ulice.

Ale nepíšu to jako lamentaci nad výukou dějepisu a znalostmi studentstva. Spíš proto, že kdo zapomíná či překrucuje minulost, přináší jisté zlo i do budoucnosti.

Odsun? Je třeba říci vše...

Stále se setkáváme s pokusy jakýchsi omluv tu sudetským, tu brněnským Němcům za odsun. Do dnešní mládeže je hrnuto zleva zprava, o jaké bezpráví se údajně jednalo. Ale v žádné hodině dějepisu (výjimkám se osobně omluvím) se dnes nevyučuje, že první odsun proběhl v Sudetech v roce 1938, kdy bylo vyhnáno cca 300 000 Čechů a stovky přitom zavražděny.

I v Peci pod Sněžkou, již považuji za svůj druhý domov, dosud žijí pamětníci, kteří prchali na poslední chvíli v noci do vnitrozemí a zachránili si tím život.

Za jásotu místního obyvatelstva a 90% podpory henleinovců ve volbách.

Nesmí zbýt jediný Čech

Málo se učí o Heydrichově projevu ke špičkám německé policie a armády nedlouho po jeho příjezdu: „…Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech zde nemá koneckonců už co pohledávat. … Aby neexistoval jediný Němec, který by řekl, ale tenhle Čech je přece slušný. … Stýkáme-li se z taktické nutnosti s Čechy, kteří nám slouží, i pak je nutno se vracet k myšlence: Jsou to Češi! … Nechci však říci, pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž zcela střízlivě – můžeme už dnes maskovaně začít… Špatně smýšlející Čechy dobré rasy – je třeba postavit ke zdi. Ti jsou nejnebezpečnější.“

Tuto politiku generál SS Heydrich od 27. září 1941, kdy se ujal vedení protektorátu, úspěšně prováděl.

 

V protektorátu byl klid, čeští novináři (tehdy zvaných „aktivistických“ novinářů jsme měli mraky, a máme i dnes) psali, že Heydrich je přítelem dělníků, a pokud se bude dobře pracovat pro potřeby říše, „nic se vám nestane“ a budeme si šťastně žít.

Aktivních odbojářů byla hrstka a i mezi nimi většina plánovaný atentát velmi odsuzovala jako netaktický. K bitvě u Stalingradu (pardon, dnes se o hrdinství ruských vojáků nesmí mluvit, já vím), která znamenala rozhodující obrat ve válce, stále chybí půl roku a wehrmacht všude postupuje.

Přesto pár česko-slovenských vojáků vyráží pozdvihnout prapor, zabít Heydricha, symbol a hlavu německé nadvlády a tyranie.

Vzpomínejme

Jak se píše na nápisu na Kobyliské střelnici: „Naše krev vstoupila do této země, ale my znovu se vzpřímili“. Dnešní mladé lidi už to moc nezajímá, taky je to pár generací dozadu.

Ale pro nás starší – věnujme českým hrdinným výsadkářům a domácím vlastencům tichou vzpomínku. Dojetí a hrdost. A dejme vlastním dětem k tomu něco přečíst, čímž fakt nemyslím tenhle komentář.

Českých hrdinů a vlastenců bude zase jednou potřeba. A možná dřív než si myslíme.

 

Zdroj

Diskusní téma: Naše krev vstoupila do této země, ale my znovu se vzpřímili.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek