Mýtus roku 1968 a současná normalizace.

22.08.2015 21:20

JINÝMA OČIMA Ruští vojáci měli v roce 1968 rozkaz nestřílet, a tak byly oběti na životech velmi malé. Američtí vojáci to v Panamě vzali od podlahy a za cenu asi čtyř tisíc mrtvých a několika dalších tisíců uprchlíků byla rychle nastolena nová, proamerická vláda. Biolog a krajan z Kanady Jiří Jírovec se tentokrát zamýšlí nad Pražským jarem 1968 a nad nadčasovým konceptem socialismu s lidskou tváří.

Rok 1968 je podle přírodovědce Jiřího Jírovce svým způsobem poslední zaznamenatelný příspěvek naší země k evropské historii, přesněji řečeno k pozoruhodným šedesátým letům. Díky nezájmu současné společnosti o vlastní historii se zmínky omezují především na 21. srpen, tedy na „bratrskou pomoc spřátelených zemí“. A tak se o tom Jírovec rozepsal.

Kozy a přilehlé oblasti

JIří Dědeček napsal píseň „Přišli včas“, jejíž poslední dvě sloky se s historií příliš nemažou: „A kdy pak obrněné vozy se rozlézaly po vlasti, mě lákaly jen dívčí kozy a přičleněné oblasti, mě lákaly jen dívčí kozy, mě lákaly jen dívčí kozy, přišli včas, a přičleněné oblasti. Ani dneska mi nevadí to, že idea je v prdeli, jenom těch lidí je mi líto, co pro ten podvod umřeli, jenom těch lidí je mi líto, jenom těch lidí je mi líto, přišli včas, co pro ten podvod umřeli.“

Básník má jistě právo na přiznání, že mu svět, když odklonil pohled od koz a přilehlých oblastí, připadal jako bordel. Jenže takto zúžený pohled patnáctiletých očí k pochopení oné „obrody“ nestačí. Je pravda, že během jara 1968 došlo k určitým změnám na československé politické scéně. Jenže předehrou k československému jaru bylo pozvolné uvolňování, které vlastně začal Antonín Novotný, když si připsal zásluhy o dovršení výstavby socialismu a nechal v roce 1960 vtělit „S“ do původního názvu ČSR, aby to svět věděl. To ovšem bylo Dědečkovi sedm let.

Intelektuálové s legitimací

Pražské jaro bylo výslednicí řady faktorů, z nichž vynikají zejména tyto:

1. Blbost, která postupně zasáhla řízení mnoha věcí, se stala natolik viditelnou, že ohrožovala kontrolu společnosti prostřednictvím ideologie.

2. Rehabilitace komunistů Kolderovou komisí v roce 1963 přivedla mnohé bývalé, ale stále ještě relativně mladé politiky znovu k boji o moc.

3. Politik odsunutý do či z funkce neměl kam odejít.

Po rehabilitaci některých komunistů, kteří byli odsunuti v padesátých letech, došlo k bojům o vliv a pozice. To vše se odehrávalo především na stranické půdě. I většina intelektuálních špiček té doby měla stranickou legitimaci. Mezi spisovateli třeba Ivan Klíma, Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, A. J. Liehm, Jan Procházka a Milan Kundera. Za přelomovou událost bývá považován IV. sjezd československých spisovatelů v roce 1967, kde někteří řečníci překročili hranice partajního pískoviště. To bylo z hlediska moci nepřijatelné, což dal najevo partajní boss Jiří Hendrych demonstrativním odchodem ze sálu a větou: „Všechno jste prohráli.“

Skupiny ovládané komunisty

Kdo a co vlastně prohrál, bylo pro nezasvěcené lidi neprůhledné. Obrazně řečeno, ve společnosti existovaly dvě skupiny, obě ovládané komunisty. Ty si uvnitř svých domén vzájemně vyřizovaly staré účty a pak mezi sebou bojovaly o pozice. Každá skupina měla svoje dogmatické – tedy snadno napadnutelné a během Pražského jara odcházející – křídlo, proti němuž stáli ti, kteří se považovali za progresivní. Před intelektuály stála nejen vidina podílu na politické moci, ale i možnost ovlivňovat ve svém finančním zájmu ediční politiku nakladatelství, dramaturgii divadel a filmů a náplň novin a časopisů.

O těchto aspektech uvolnění se nemluví. Nevím, že by existovala analýza, která by vysvětlovala, proč se před sametem tolik spisovatelů a novinářů snadno uživilo psaním a proč posametová kontrola společnosti korunou znamenala tak obrovské existenční ohrožení pro mnohé z nich.

Nepřijatelný solidární systém

Pražské jaro bylo neobyčejné v tom, že naznačovalo možnost, že by nakonec mohl vzniknout solidární systém, který by měl přes nedostatek demokratických atributů opravdovou podporu veřejnosti. Ta se projevovala nejen v rovině politické, zejména když začaly přituhovat vztahy s Kremlem, ale například i ve sbírání zlata na československý poklad. Obé je v současných poměrech těžko představitelné. Stejně tak je nepředstavitelné, že by občané přišli na náměstí a oslavovali, kam politici zemi dovedli. Nebo že by lid vzkazoval Nečasovi anebo Kalouskovi: „Jsme s vámi, buďte s námi.“

Historici opomíjejí, patrně záměrně, zcela zásadní otázku: „Mohlo Pražské jaro uspět v době, kdy vládla studená válka? Jinak řečeno, měl Západ jakýkoli zájem na tom, aby se nenáviděný systém, zvaný ‚socialismus‘ nebo ‚komunismus‘, obrodil způsobem, který by jej činil přitažlivým pro obyvatele jiných zemí? Pro pravicovou ideologii byl přece nepřijatelný i sociálně demokratický model ve Skandinávii.“

Západ samozřejmě vítal oslabování Kremlu v satelitních státech. Rumunský, později diktátor, Nicolae Ceausescu byl považován za hrdinu, protože odmítl jakoukoli přítomnost vojsk Varšavské smlouvy na rumunském území. Sympatie Západu k Dubčekovi tak daleko nikdy nešly. Tvrdí se, že Dubček a Svoboda byli v roce 1968 v podobné situaci jako Beneš v roce 1938. Jde ale o paralelu z historického hlediska v podstatě bezvýznamnou. Jan Werich říká v jedné předscéně: „Malý český člověk vždycky věděl, co kdy kdo měl říct.“

Konec geronto-homosexuální politiky

Hodnocení Pražského jara se vyhýbá řadě otázek. Například tomu, jaký program měla nekomunistická opozice. Pokud chtěla obnovit kapitalismus v Československu, do jaké míry byla podporována ze Západu. Další základní otázkou je, zda lidé chtěli zrod nové šlechty a miliardářů, návrat katolické církve k moci a postupné rozvracení sociálního státu. Tato otázka je nevhodná i při hodnocení roku 1989. Vytunelování české ekonomiky a arogance nových politiků překonává meze dříve připisované komunistům.

Na konci roku 1967 byla vyvolána představa ‚únavy‘ z vládnutí Antonína Novotného. Problémy, které se dříve řešily za zavřenými dveřmi, se dostaly do médií. Je jistě pozoruhodné, že proti medializaci problémů protestují i současní politici. Lid má přece vidět jednotu, a ne být rozptylován zprávami v novinách či televizi. Většina lidí neměla v roce 1968 dostatek informací, aby věděla, co se skutečně děje. Nahlížela dovnitř zvenčí, aniž si byla vědoma, že je v každém případě manipulována komunisty.

S bývalým stranickým aparátčíkem Dubčekem, jehož znal jen málokdo, nastoupila iluze změny. Ta byla mediálně zvýrazněna fotografií, jak skáče šipku do bazénu. Pravda, bylo to něco tak nového, že nastalo tulení zpěvaček a hereček k politikům, čímž bylo narušeno teritorium, které se před tím zdálo mít geronto-homosexuální charakter. Zajímavé byly ekonomicko-politické tlachy, které se objevovaly v médiích. Třeba o tom, že by dělnická třída měla hrát větší úlohu při vedení podniků. Nejspíš to měly být praktiky „kapitalismu s lidskou tváří“, tedy jakási spoluúčast dělnické třídy – podle hesla „za ziskem, jednotni vpřed“.

Československo jako mršina

Československo v té době mělo Otu Šika, údajně geniálního ekonoma. Poté, co emigroval, přednášel nějakou dobu kapitalistům o tom, jak šikovně to komunisté chtěli dělat. Jenže kdo měl zájem na tom, aby se básníkova „mršina“ obrodila? A co zbylo ze Šikových myšlenek? V souvislosti s Osvobozeným divadlem jsem kdesi četl, že jeho název měl správně být „Rozvolněné divadlo“, tedy scéna, která opouštěla některé zavedené divadelní formy.

Společnost československého jara 1968 nebyla osvobozená, ale rozvolněná, protože opouštěla některé, ale ne všechny, politické formy. Dubčekova šipka nepřinesla žádnou novou svobodu a zapadla do bezvýznamnosti stejně jako ztopořený Topolánek do soukromé jachty.

S odstupem času je zřejmé, že...

1. Hlavní silou, která se přičinila o „bratrskou pomoc“, byl Klub 231, který mediálně rozvířil v té době v podstatě uzavřenou otázku politických procesů padesátých let. Zde je třeba dodat, že se rehabilitace netýkaly všech, kteří po roce 1948 prohráli.

2. Vasil Bilak měl pravdu, že výsledkem probíhajících procesů může být obnovení kapitalismu v Československu. Spletl se jen o dvacet let. Potvrzuje to nejen Poučení z krizového vývoje, ale i jeho paměti „Až po mé smrti“.

3. Mezi lednem a 21. srpnem 1968 se v Československu odehrál silně přeceňovaný boj o moc, který neměl mezinárodní význam, natož pak aby určoval nějaký směr pro lidstvo.

4. O úspěch Pražského jara rozpolcený svět nestál.

5. Skutečný mezinárodní rozměr měla „bratrská pomoc“. Ta ve svých důsledcích oslabila Sovětský svaz, ale byla zároveň potvrzením doktriny omezené suverenity.

Porovnání s Panamou

Velmocenské zacházení s malými státy, které nechápou, co je pro ně dobré, lze dokumentovat zákrokem USA proti Panamě 20. prosince 1989. Panama nepochopila, že předání průplavu není v jejím nejvlastnějším zájmu. USA vytáhly kartu demokracie, respektive jejího ohrožení dlouhodobým agentem CIA Noriegou a přihodily trumf dodávek drog, které ovšem dodával americkému drog chtivému publiku.

V porovnání s Panamou byla invaze pěti spřátelených států švejkovsko-operetní záležitostí. Ruští vojáci měli rozkaz nestřílet, a tak byly oběti na životech velmi malé. S ruskými vojáky se diskutovalo na ulicích, otáčely se informační tabule na silnicích. V dobré paměti je obsazování televizního vysílače Cukrák, kdy se vojáci plížili lesním porostem a nechali obsluhu odjet po silnici. Američtí vojáci to v Panamě vzali od podlahy a za cenu asi 4 000 mrtvých a několika dalších tisíců uprchlíků byla rychle nastolena nová, proamerická vláda, která usoudila, že je průplav v dobrých rukách a netřeba to měnit.

Invaze do Československa byla šokující, ale nikoli nepředvídatelná. V Československu se politická scéna proměnila teprve v dubnu 1969 a až o další dva roky později vlastně nastala normalizace. V první fázi šlo zase o vyřizování účtů mezi vítězným a poraženým křídlem komunistů. Rozdíl mezi tehdejší a sametovou výměnou kádrů je v tom, že ta posledně jmenovaná byla méně viditelná. Boj o posametovou moc se projevil i tím, že si vědci i spisovatelé pod sebou uřízli větev a přeměnili dříve respektované instituce na spolky pro kamarády. Učenou společnost pro kamarády zakladatelů ani Svaz spisovatelů nebere nikdo vážně.

Nadčasový koncept s lidskou tváří

Vzhledem k současným problémům, které není „reálný“ kapitalismus schopen řešit, je zřejmé, že československý koncept socialismu s lidskou tváří byl vlastně nadčasový. To, že neuspěl, lze přičítat žabomyším válkám mezi československými mocichtivými. Ti nepochopili, že politika vůči velmocím vyžaduje nejen vnitřní soudržnost, ale i schopnost manévrovat v rámci daných možností. Pražské jaro bylo jen epizodou ve vývoji solidární společnosti, který trval čtyřicet let. Hrabal v Ostře sledovaných vlacích popisuje, jak se příbuzný, penzista, chodil posmívat dělníkům v lomu a se zlou se potázal. Hlupáků bylo v našich zemích vždycky dost, a tak není divu, že po roce 1989 obsadili čelní pozice.

Jestliže se bývalý prezident posmíval panelákům, bylo to čisté hlupáctví. Jestliže nová moc odmítla připustit, že se před sametem lecos udělalo ve prospěch lidí, a to dobře, šlo o stejný fenomén. Pražské jaro symbolicky skončilo podrazem, kterým se Havlova klika zbavila Dubčeka, jenž mohl představovat navázání na rok 1968.

My, Češi, jsme kabrňáci hlavně na likvidaci soch a přejmenovávání ulic. Bouráme stavby jen proto, že je „postavili komunisti“. Po „úspěchu“ posametové přestavby, která přinesla půl milionu nezaměstnaných, obrovský státní dluh, ztrátu kontroly nad vlastní ekonomikou i suverenitou, se předcházející režim, a z něj hlavně šedesátá léta, jeví v daleko příznivějším světle, než si troufáme otevřeně přiznat.

Zdroj

Diskusní téma: Mýtus roku 1968 a současná normalizace.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek