Každý imigrant podle posledních údajů stojí daňové poplatníky zhruba třicet tisíc euro ročně.

05.08.2015 16:53

Prezident Zeman vstoupil jako obvykle razantně do jednoho z vrcholů své letošní politické sezóny. Paradoxně právě ve chvíli, kdy je formálně na dovolené, zahájil kampaň za své znovuzvolení. Při tom jen tak mimochodem demonstroval dva důležité aspekty naší reality: S „pražskou kavárnou“, politickou stranou, která chce vládnout bez voleb, lze pracovat jako s cvičeným psíkem. A zájmy Washingtonu nemusejí být vždy tím, co o nás rozhodne.

 

Obojí bychom neměli zapomenout, až odezní aktuální bombardování Pražského hradu z virtuální artilérie a dálkově řízených „dronů“ korporátních médií, která uprostřed veder a prázdninového nezájmu rekreující se veřejnosti připomínají americké „nálety“ na pozice ISIL: Obrovský rachot, výsledek žádný. Samozřejmě, že zapomeneme. Ale on nám to Miloš Zeman zase včas připomene. Svou karavanu uvedl do chodu. Virtuálně.

Dvě a dvě jsou čtyři

Uprchlická vlna se valí už i na Českou republiku a vláda vůbec neví, co s tím. Odjela raději na prázdniny. Policisté mezitím běhají za ilegálními imigranty (tedy donedávna normálními kriminálními živly), aby je umístili do sběrných zařízení, odkud tito prchají, protože kvůli tomu přece na celoživotní dovolenou k bohatým strýčkům do Evropy nepřijeli.

Poznamenejme, že každý imigrant podle posledních údajů stojí daňové poplatníky  zhruba třicet tisíc euro ročně. Vynásobme to 27 korunami a ty ještě nějakými nejméně pěti šesti  tisíci, které u nás jen letos „ubytujeme“ a jsme na nějakých pěti miliardách korun. Kolik že to dluží „sběrná zařízení“ pro opuštěné děti zvané Klokánek, které stát nemůže oddlužit, protože na to údajně nemá?

Prezident si toho bystře povšiml a přidal ještě názor vyjadřující mínění zhruba osmdesáti procent naší veřejnosti: Tihle lidé zde nemají co dělat. Jsou to normální zločinci, kteří vědomě porušují naše zákony. A pokud se jim nelíbí ve sběrných táborech, mají odejít tam, odkud přišli. Dvě a dvě jsou čtyři.

Humanitární bombardování

G. Orwell v mottu své antiutopie 1984 říká: „Svoboda znamená svobodně prohlásit, žedvě a dvě jsou čtyři. Jestliže je toto zaručeno, všechno ostatní z toho vyplyne.“ Naši svobodu vždy tak příkladně bránící havlistická „pražská kavárna“ dala opět najevo, o kom to ten Orwell svoje romány proti totalitě vlastně psal. Zaržála a vyrazila do útoku: Dvě a dvě jsou sice čtyři – ale nesmí se o tom mluvit. Zvláště pak ne z pozice hlavy státu.

Pálí na prezidenta ze všech zbraní. Ve jménu  „humanity“ k nešťastným běžencům v perfektních „hadrech“, s mobily a GMS navigacemi, kteří podle „práva Evropské unie“ budou smět přivést za sebou své padesátičlenné rodiny. Dokonalý příklad „humanitárního bombardování“ podle Havla, obhajujícího vraždění „domácích“ civilistů v Srbsku. Teď jsme (na jejich místě) domácí my. Na nás se proto humanita nevztahuje.

Miloš Zeman si byl samozřejmě vědom, jak novinářská kavárna Kalouskovy a Schwarzenbergovy TOP 09 zareaguje. Vychodil totiž narozdíl od ní ještě relativně slušné školy za předchozí totality, takže zná podmíněné reflexy podle Pavlova. Rozsvítil žárovku - a blahobytem přepěstovaná rasa, „hlídací psík demokracie“, začala slinit. Za odměnu dostala čínský cukřík. Podmíněný reflex číslo dvě: Podvraťák začal strašlivě štěkat, předstíraje, že je  dobrman.

Zrádce virtuálního vesmíru

Česká diplomacie se totiž prý dopustila velezrady: Vetovala (v jakémsi podvýboru EU) snahu hlavních zájemců o čínský trh, nedopustit, aby čilé hospodářské kontakty, které Německo a spol. s „nedemokratickým režimem“ provozují, měl také někdo jiný. Pokusili se vytvořit k tomu „jednotné stanovisko EU“: Účast na pekingské připomínce konce druhé světové války (v níž převážně Japonci zavraždili na milión Číňanů) se evropským státníkům zapovídá.

Docela hezký nápad, protože většina z nich pozvání na oslavy stejně nedostala, takže žádný diplomatický konflikt neriskují. Miloš Zeman však pozván byl a – po dohodě s vládou – do Pekingu pojede. Jel by samozřejmě i tak, jenže tentokrát už i slaboduchý ministr Zaorálek musel konstatovat, že se ve svých kritických postojích k Zemanově čínské diplomacii „mýlil“. Tolik zesměšňovaná a skandalizovaná prezidentova snaha o normální politické a hospodářské vztahy s dnes již v mnoha směrech dominantní světovou velmocí totiž nese ovoce, nad kterým soudruh ministr zírá.

Japonská válečnická karta opět na stole

Zírá i kavárna, které tím odpadl oblíbený argument o pokleslém Zemanově solitérství ve vztahu k vzorně proevropské socialistické vládě. Zeman je samozřejmě evropský federalista, jenže ví, že tahle hra s Bruselem nesouvisí. Ví to i kavárna, jen o tom „orwellovsky“ mlčí. Bombardování Hradu tak dostalo teprve nyní ty správné grády – čímž se ovšem ruší účinek trestní operace „imigranti, mazejte domů“, jak Zeman jistě správně předpokládal. I soudruh Schwarzenberg se nechali slyšet, že oni prý ještě neslyšeli, že bychom někdy něco v EU vetovali. Vždycky je něco poprvé, vědí? Ale o to vůbec nejde.

Postoj české diplomacie je totiž zajímavý pouze z jediného hlediska – a to nám kníže, centrála amerických zájmů v českém protektorátu, už neřekne. Snaha bojkotovat oslavy v Pekingu měla být především gestem loajality Bruselu k Tokiu, respektive k Washingtonu. Japonci se totiž právě stali klíčovými spojenci Američanů v Tichomoří – tedy primárním spojencem proti Číně, která vlastní většinu světové "těžby" dolaru. Japončíci dokonce potichu změnili ústavu (ČT o tomto skandálu kupodivu žádný „speciál“ nepřipravila). Jejich armáda tak už opět může bojovat v zahraničí. Rubikon výsledků právě té války, kterou prohráli s miliónem „čínských zářezů“ na pažbách, tak byl v americkém objetí slavně překročen.

To je, oč se tady hrálo a hraje. Američané v bezradnosti stupňují napětí na mnoha místech světa současně. A mnoho expertů se dnes domnívá, že válka s Čínou je možná ještě aktuálnější a pravděpodobnější než ta s Ruskem. Koho v ní mít v Tichomoří za spojence – než právě Japonce, kteří „čínský terén“ z nedávna tak dobře znají? Jenže to se z našich médií nedozvíme, pokud, jako za předchozí totality, nezačneme trochu číst „mezi řádky“.  Protože právě z těchto důvodů se politický a mediální mainstream tentokrát trochu „naštípl“.

Věrní, zmatení a uslintaní  

ODS (to je ta strana, co kdysi před svým zánikem představovala pravici) se svým místopředsedou postavila k problému čelem – tedy mediálním tvůrčím rozvinutím schwarzenbergovských frází. Jenže její bruselský rezident Jan Zahradil se nečekaně přidal ke zrádcům havlistického vesmíru, když Zemanovu cestu na oslavy do Pekingu přivítal a dodal, že přece máme právo prosazovat si v EU také své zájmy. Však on mu naše práva někdo z pražské americké ambasády rychle vysvětlí.

Ani mediální mainstream však nezůstal několika zrad ušetřen. Na vrcholu stojí (jako obvykle) relativně racionální vyjádření Ivana Hofmanna v Deníku:

„Česká republika nebude nikdy ve velké politice hráčem, který své zájmy prosazuje silou. Ve světě, který se neřídí ideály, nýbrž postaru právem silnějšího. (...) Jen ať pan prezident udržuje co nejlepší vztahy s Německem i Řeckem, Amerikou i Ruskem, Íránem i Izraelem, Čínou i Japonskem. (...) O nepřátele se nám už někdo z našich spojenců postará i bez našeho milého pana prezidenta.

Je pragmatické a také politicky odpovědné nevytvářet si nepřátele. (...) Pokud jsme v NATO, nouze o nepřátele nám určitě nehrozí.“

Novátoři přicházejí

Prezident tak svým typickým „velkorysým“  rozmachem zahájil první kolo přípravy na svou druhou kandidaturu do nejvyšší funkce ve státě. Kavárna to ví – a zatím jenom bezradně řve a sliní podle hradních not. Od Václava Klause po Miloše Zemana se jí navzdory obrovské převaze zatím nikdy nepodařilo prosadit na Hrad svého muže. K zbláznění. A ani tentokrát, jak to vypadá, vyměnit lid za dostatečné množství uprchlíků se jí do voleb nepodaří.

Se skvělou myšlenkou proto přišel jeden z jejích hlavních expertů, někdejší „pan radar“, Tomáš Klvaňa. Bude prý třeba prezidentskou funkci zrušit, zarozumoval.

Pavlov se nemýlil: Psi na povel sliní.

A Zemanova karavana (o jednom muži a jednom velbloudu) se zvolna dává do pohybu. 

Zdroj

Diskusní téma: Každý imigrant podle posledních údajů stojí daňové poplatníky zhruba třicet tisíc euro ročně.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek