Jan Hus: „Kdo zklamává chudého, člověk krvavý jest; kdož odjímá v potu chléb, jako ten, to věz, jest vinen, kterýž zabije blížního svého.“

06.07.2015 17:45

Je zajímavé, jak se čas od času objevují ve veřejné rozpravě jména, pojmy, teologické a mravní kategorie i celé příběhy, o kterých někteří z nás soudí, že nám z nich něco téměř vlastnicky patří nebo že jsou dokonce bytostnou součástí naší osobnosti a našeho duchovního světa. Tahle privatizace určité hodnoty, osoby a jejího osudu je paradoxně dobrým znamením vzmáhající se odvahy a svobody přemýšlet, ptát se a vést dialog.

 

 

Letošní oslavy, při nichž si připomínáme 600. výročí smrti nejvýznamnějšího kazatele našich dějin, Jana Husa, odkrývají rozličné motivy a narativní vrstvy člověka a jeho díla, jehož životní poměry, poslání a úděl se staly v jistém ohledu veřejným majetkem. Hus byl v dějinách tisíckrát privatizován, přivlastněn, reprivatizován a tisíckrát povýšen na symbol, za nímž tu a tam nestálo nic než lidé a zdmi obehnaná společenství, která si z něj učinila polo-boha / kladivo, jímž je možno rozbíjet modly podle aktuálního vkusu a politického kurzu. Snad i proto je možno hovořit o jednom a tomtéž člověku a mít paradoxně na mysli úplně někoho jiného. Někdo je fascinován rozměrem Husova katolického kněžství a zvlášť jeho kazatelskou činností, někdo zas jeho kariérním postupem chudého chlapce z vísky od Prachatic, jenž se stal děkanem artistické fakulty a nato rektorem celého Karlova vysokého učení. Najdou se jistě i ti, kteří po soustavném studiu hlavních Husových děl nemohou betlémskému kazateli přijít na jméno a označení reformátor je pro ně jen špatně vysloveným slovem – heretik. Mnoho zajímavých textů ukazuje Husa jako sociálního myslitele a proti-katolického buřiče, jenž se v extrémních názorech jeví být až jakýmsi předobrazem revolucionáře (snílka), který se vydal změnit svět od samých základů. Je mu, ke škodě věci, přisuzována určitá forma duchovního futurismu povýšená na en-tou. O českého reformátora svedly již poněkud kultivovanější boje také některé české církve a teologické proudy, stejně jako různé historické a historicko-právní školy (např. T. G. M., Flajšhans, Kejř, Šmahel), které – ruku na srdce – vykonaly v oblasti historicko-kritického bádání největší kus práce, dosud jen málo doceněné. Setkal jsem se též s osobitým pojetím Husa jako bezvýznamného chlapíka z pravěku, který není s to nabídnout modernímu člověku cokoli, na čem by mohl postavit svůj život. Ten člověk je „pahýl“, dalo by se o něm říci po vzoru encyklopedických zkratek, které nesmějí zatěžovat čtenáře nad únosnou míru dvou nebo tří minut badatelského zápalu. Kým tedy byl a je mistr Jan Hus, o němž T. G. M. ve své husovské monografii napsal: „Jsme národ Husův a rádi se tak zoveme — avšak jsme tím národem Husovým doopravdy a ve skutečnosti? Nejsme. Ještě nejsme. V našem národním usilování je veliký nedostatek vnitřního života, života duchovního; vědomí toho, že náš obrodní program má být pokračováním tradicí reformačních, je slabé.“?

 

Dovolím si sestoupit do významových a duchovních vrstev Husova učení, které jsou přímo spjaty s jeho literárním dílem. Jedna z jeho hlavních prací, Knížky o svatokupectví, obsahuje i pro moderního člověka tak mimořádnou míru teologické a pastorální kritiky dovnitř církve i mimo ni, že může být pokládána za klíč k Husovu porozumění, a nepochybně také k jeho odmítnutí. Nalezneme v ní nejen řadu reálných obrazů tehdejší doby, které mají svůj jedinečný historický význam, ale předně sofistikovanou a pečlivě vystavěnou kritiku celé i místní církve, papeže, biskupů, prelátů, vyššího i nižšího duchovenstva, stejně jako té části vládnoucí moci, která se na nabídce, prodeji a nákupu svatých věcí podílela s neobyčejným obchodním entuziasmem. Část autorových tezí a soudů se týká dobově podmíněného uspořádání společnosti, ze kterého do dnešních dnů zbylo jen pramálo, třebaže některé jeho rysy jsou nám ještě srozumitelné. Žijeme však v docela odlišném světě, jehož společenská struktura a dynamika by nepochybně šokovala i reformátora samého, a to by ani nemusel navštívit kteroukoli ze světových mega-polí, země třetího světa nebo svoji rodnou vlast. Zůstali jsem tu my, lidé, v poněkud pozměněných civilizačních a kulturních kulisách, ale zůstali jsme tu jako lidé, kterých se Husova teologická a předně etická kritika týká snad ještě víc než jeho současníků. Co pro nás kupříkladu znamená Husova duchovní konstanta, na které stavěl, ke které cílil a pro kterou také zemřel – Ježíš ukřižovaný a vzkříšený?

 

Nejsem si jistý, zda je možno v současné teologické rozpravě a církevním životu ještě transponovat pojmy, které se při vší definiční pečlivosti mohly už tehdy jevit jako rozvolněné a ne-jasné, ale které přece jen tvořily podhoubí každodenního lidského nažívání. A už vůbec si nejsem jistý, jestli lze tyto pojmy / kategorie / slova úspěšně přenést do civilního jazyka a vnímání člověka 21. století, jenž je může docela oprávněně vnímat jen jako příjemné, lahodné zvuky, za kterými nestojí nic víc než za slovy každodenního frekvenčního slovníku. Bůh, Spasitel, Trojice, katolicita, duch a duše, nesmrtelnost a věčnost, milost, zázrak, modlitba a hřích, vykoupení, zatracení, svatost a obětování. Církev, svátosti, kněžství, manželství, vina, odpuštění, panování, odpustky, reformace a svědomí. Člověk, stvoření, král, papežství, pravda, kenoze, mučednictví a věrnost. Co nám tato slova dnes říkají a jak v nás rezonují, nebo se utápějí? Nejde ani tak o to, že by nebylo možné se seznámit s určitým souhrnem Husových a jiných reformačních tezí a postulátů a získat o nich třeba i obdivuhodnou šíři znalostí. Domnívám se, že kamenem úrazu je jejich vnitřní nesouvislost s našimi životy a představami závislými na poznání, řeči, tradici, výchově a víře, jejich mnohovrstevnatost a absence v prostoru každodenního života. Zkuste si sami pro sebe nebo se svými přáteli ozřejmit některé z výše uvedených pojmů tak, jak jste argumentačně zvyklí, abyste měli dobrý pocit, že té či oné věci doopravdy rozumíte a můžete ji považovat za svou, a tak z ní učinit součást svého lidského duchovního a mravního tezauru a praxe.

 

Vždycky si vzpomenu na svého amerického teologického kolegu, který mi i v plné šíři odborného vzdělání kdysi položil otázku, zda se Češi cítí být a jsou národem Husovým, Komenského a Masarykovým? Po chvíli mlčení jsem nemohl odpovědět jinak než protiotázkou, zda se i Američané cítí být národem Washingtonovým, Thoreauovým, Jeffersovým nebo národem Martina Luthera Kinga, Jr.? Vzájemné váhavé pohledy nás záhy utvrdily, že zevšeobecňování takové šíře nemá šanci přinést sebemenší východisko a že tyhle pokusy jsou odsouzeny k dialogickému nezdaru. Každý z nás může přijmout za vlastní sebenepatrnější, nebo naopak značnou část étosu té které osobnosti světových dějin při splnění jedné závažné podmínky: totiž obrátit se od vnějších věcí k dílu a v něm hledat to podstatné. Koho tedy oslavujeme? Zástupné symboly autorů, jejichž dílo neznáme a kteří jsou nám povědomí jen z titěrné zkratky brožurkových medailonů? Ikonické postavy, o nichž se domníváme vědět všechno a snad ještě o něco víc? Oslavujeme chiméru, projekci sebe samých do lidí dávnověku, své sny, své vize, své uskutečněné i zmarnělé plány a ideje? Upínáme se k dávno mrtvým a k jejich principům, abychom se utvrdili ve víře, že jsme pokračovateli čehosi správného a smysluplného a že náš život má sub specie aeternitatis alespoň nějakou cenu?

 

Existovala údobí, kdy se Husův apel k pravdě citoval snad víc než cokoli jiného, avšak jen málokdy se objevila otázka, o jakou to pravdu vlastně jde, jak k ní dotyčný došel, co vydané energie a odvahy ho stála a jak se mu ji podařilo uchovat v koloběhu suchých dní. „Proto, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti.“ Pokud se nezeptáme, jaký je pramen této pravdy a ke komu tato pravda míří, můžeme být navždy zklamáni z toho, že nám za těmito slovy / pojmy už nezbude zhola nic. Uvěřili bychom neuvěřitelnému. Aby totiž bylo možné proti něčemu nebo někomu protestovat, je nezbytné mít vlastní pozitivní teologický a reformační program a vědět pro co jsem a co jsem také ochoten investovat, strpět, odevzdat a ztratit. Jan Hus to zřejmě velmi dobře věděl.

 

Nejsem rozhodně proti symbolicitě a už vůbec ne proti vzorům, které se někdy vynořují z dějin historického dávnověku. Přesto bývám obezřetný a často zklamaný, když se jednou za rok obřadně adoruje ikona / symbol, jehož reálné každodenní projevy jsou ve světě čím dál tím větší lhostejnosti jen stěží viditelné. V době, kdy se i těžce pracující člověk může propadnout do chudoby a kdy se společenské a sociální poměry občas navrací do doby před průmyslovou revolucí, je Husova kritika neživotných institucí a nefungujících struktur a vztahů potřebná snad jako nikdy před tím. Jako by doba, kdy se jednotlivec stavěl proti nečestnému, zlému a nespravedlivému, byla tatam a místo ní se nasypával čas, kdy všichni budou proti všem. Nemyslím si, ani jako teolog, ani jako křesťan, ani jako občan této země, že o hloubce Husových reformačních myšlenek a o jeho dramatické životní pouti, která lákala umělce a filmaře minulosti i současnosti, lze vést oslavné církevní nebo politické proslovy se samozřejmostí, s jakou si ráno mažeme chléb máslem. Jan Hus a jeho odkaz toho nejsou hodny.

 

„Kdo zklamává chudého, člověk krvavý jest; kdož odjímá v potu chléb, jako ten, to věz, jest vinen, kterýž zabije blížního svého.“ Tuhle větu bych rád slýchával na začátku všech oficiálních husovských oslav. Co myslíte, dočkám se toho někdy?

 

Zdroj

Diskusní téma: Jan Hus: „Kdo zklamává chudého, člověk krvavý jest; kdož odjímá v potu chléb, jako ten, to věz, jest vinen, kterýž zabije blížního svého.“

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek