Glejt na bezmoc Kdy říct referendu NE

20.07.2015 10:53

Bavíme-li se o osudu demokracie jako takové, nemluvě o situaci, kdy se zaměříme na nástroje demokracie polopřímé či přímé, nelze se nezmínit o situaci v Řecku.

Tam referendum proběhlo. Podaří-li se během přibližně dvou týdnů uspořádat platné celonárodní referendum s účastí přesahující 60 % oprávněných voličů bez jakýchkoli excesů, nezbývá než smeknout. Více než 60 % těchto voličů se vyjádřilo zcela srozumitelně k podmínkám, které jsou Řecku diktovány ve stylu „O nás bez nás“. Většina řeckých občanů sdělila těmto podmínkám své zřetelné NE. Demokraticky vyjádřený názor těchto lidí ovšem není respektován. Setkáváme se s postoji, že řečtí občané nemají právo se vyjadřovat k okolnostem, za nichž má několik generací doplácet na dluhy, o jejichž původu nerozhodovaly, které nevytvářely, ale které mají uhradit.
 

 

Ať to za nás zatáhnou…

Často je nám omíláno tvrzení, že jsou témata, o nichž nelze v referendu rozhodovat. S triumfálním výsměchem je nám předhazováno, že přece není možné hlasovat o tom, zda zaplatíme, za co dlužíme.
Řečtí občané ale nerozhodovali o nákupu drahé vojenské techniky. Nepodnikali riskantní finanční transakce. Zvolili si sice vládu, která o těchto věcech rozhodovala – ale mandát občanů k takovémuto jednání neměla. Kdyby existovala referenda o jejím možném odvolání, byla by patrně již dávno odvolána. To, že PASOK (Panhelénské socialistické hnutí) získalo v předčasných volbách v lednu 2015 289 482 hlasů (4,7 %), mělo svůj důvod. Svým způsobem to bylo referendum o důvěryhodnosti této strany. 
V okamžiku, kdy mávneme nad hlasem většiny oprávněných voličů rukou jako nad bezcenným cárem papíru, ohrožujeme demokracii jako takovou. Ne zbytečně označují ekonomové Krugman a Stiglitz eurozónu za nedemokratickou organizaci (Více ZDE nebo ZDE). 
Byli jsme očitými svědky nadšení řeckých občanů, jejich euforie, jejich naděje, že mohou něco změnit. Dokázali se pro něco nadchnout, ukázali nám, že nehodlají být pasivní. Nadšení je ale vystřídáno zklamáním, euforie rozčarováním, neděje beznadějí. Beznadějí a vztekem, jenž se zacílí zejména na politického reprezentanta, který „zradil“. Pomalu se zapomene na veškerý nátlak ze zahraničí – a že byl masivní – a zůstane pouze politik, který veřejně deklaroval: „Beru plnou zodpovědnost za chyby, které jsem učinil, a za to, že jsem se podepsal pod dokument, kterému nevěřím." Proti němu se obrátí hněv pokořených. Jediný, kdo z podobného scénáře může profitovat, jsou fašistická hnutí jako Zlatý úsvit. 
Je zcela irelevantní, že v Řecku přímá demokracie uplatňována není. Demokraticky zvolená vláda vyhlásila zcela legitimní referendum na podporu stanoviska, které hájila. Se zcela přesvědčivou voličskou účastí toto potvrzení získala. Nechme stranou, nakolik bylo strategickou (možná osudovou?) chybou nepočítat s variantou, kdy nikdo nebude vůli řeckých občanů respektovat. Lidé vidí „zpráskaného a zlomeného psa“, cítí své pokoření. Nijak jim nepomůže, že uslyší, že jejich představitelé měli na výběr mezi „katastrofou“ a „popravou“. Oni věřili, že na výběr mají – a že když své politické reprezentaci dají mandát k jednání jejich jménem, že se tak i stane. Místo toho je jejich NE překrouceno v ANO – a ještě se máme tvářit, že je vše v naprostém pořádku. Že je v pořádku masivní privatizace klíčových řeckých podniků a likvidace jeho školství, zdravotnictví či sociálního systému. Je to podobné, jako by v hospodě celou noc hýřila parta bohatých a chudáci se krčili někde v rohu o kůrce chleba. Ráno by jim pak boháči předložili účet za svou hostinu a řekli by jim, že jako vstřícný krok uvítají, když se prodají do otroctví.
 

 

Tak budeme mít referendum, paní Millerová… 

V těchto dnech česká vláda schválila podobu zákona o referendu. To se realizuje, pokud se pro jeho konání vysloví formou petice během šesti měsíců alespoň 250 tisíc občanů. Vypsalo by se například v „tak závažných otázkách“, jakými jsou například poplatky na vysokých školách nebo rychlostní limity na dálnicích. Zato se nebude týkat „podružných témat“, jakými jsou ratifikace TTIP, vstup do eurozóny (zvláště poté, kdy vidíme, jaká pravidla zde fungují) či zrušení stávající velmi sporné a problematické podoby zákona o církevních restitucích.
Argument, že referendem ke vstupu do EU v roce 2004 se lidé současně přihlásili i ke vstupu do eurozóny, neobstojí. Žádný bianko šek tímto hlasováním naši občané EU nedali. Podstatné by mělo být, kam se EU ubírá, na jakých základech stojí – a jak plní své sliby. Jakou tu Evropu vlastně chceme. Místo toho je nám podsouvána jediná její podoba. Podoba tvrdě asociální, která odporuje integraci – a která se principiálně odklonila od projektu zajišťujícího v Evropě mír.
Přímá demokracie má řadu podob – většinou ji v praxi známe jako demokracii polopřímou, tedy jako demokracii zastupitelskou s prvky demokracie přímé. Referendum je potom toliko nástrojem. Nástrojem, v jehož případě není vůbec samozřejmé, jak bude sloužit – a komu. 
Vzpomeňme si na podobu referenda z dílny Karolíny Peake. Podle něj by bylo zapotřebí 250 tisíc podpisů občanů, aby vláda předložila návrh zákona, který by následně musel projít parlamentem, aby mohlo být referendum schválené. Jinými slovy, již počet hlasů k vypsání referenda byl poměrně vysoký – a počítá s ním i nový připravovaný zákon. Referendum pak ztrácí své poslání v okamžiku, kdy a) o jeho platnosti v konečném stadiu rozhoduje politická reprezentace, jež má právo veta, b) jsou vyjmenovány případy, kdy referendum použít nelze – a tyto případy postihují oblasti, jež se bezprostředně týkají osudu občanů, c) je nastavena jako podmínka k uznání referenda taková účast občanů, která není očekávatelná, neboť ani v běžných volbách není naplňována. Než schválit takovéto referendum, je snad lepší nemít uzákoněno žádné. 
Přímou demokracii bychom neměli redukovat výhradně na referenda. Můžeme ji chápat v širším slova smyslu, systémově. Jako alternativu, a to jak ve sféře života politického, tak ekonomického. K tomu jsou ale nezbytná nezávislá média, která budou přinášet k danému tématu maximum dostupných relevantních informací – a která podpoří pestrou názorovou debatu. Dále se neobejdeme bez kvalitního školství, aby občané měli dostatečné obecné vzdělání – a byli ve svém rozhodování kompetentní. Stejně tak jsou důležitá funkční průmyslová družstva, jejichž hlavním motivem nebude maximalizace zisku za každou cenu. Lidé vydíratelní svou závislostí na „kusu žvance“ nejsou svobodní. Stejně jako nejsou svobodní lidé bez znalostí a lidé neinformovaní – či dezinformovaní.
Přímou demokracii jako systém zatím na světě nemáme. Jediné, co jde, je podívat se po Evropě, kde je jak s nástrojem obecného referenda nakládáno.     
 

 

Švýcarská demokracie a lakmusový papírek Blocher

Jako vzor polopřímé demokracie se uvádí právě Švýcarsko. Země, kde volební právo žen na federální úrovni bylo uzákoněno až v roce 1971.
Rozlišují se tři stupně referend: 

Závazné referendum: Vztahuje se k ústavním změnám. V případě, že chce parlament udělat změny v ústavě, musí být návrh schválen (či odmítnut) národním hlasováním v referendu.

Fakultativní či dobrovolné referendum: Federální právo, všeobecně závazná rozhodnutí federace a státní smlouvy uzavřené na neurčitou dobu jsou podřízeny fakultativnímu referendu: v tomto případě je lidové hlasování provedeno, jestliže jej vyžaduje 50 000 občanů. Jejich podpisy musí být shromážděny během 100 dnů od publikace rozhodnutí. Referendum odpovídá právu veta a způsobuje pozdržení a kontrolu politického procesu blokací úprav přijatých parlamentem nebo vládou, nebo odložení počátku jejich platnosti - proto je referendum také často označováno jako "brzda" použitá lidem.

Občanská iniciativa: Sami občané mají právo podat legislativní návrh, o němž se rozhodně v referendu, pakliže návrh podpoří 100 tisíc voličů.

Stále však mějme na paměti, že polopřímá demokracie ve Švýcarsku nepředstavuje systémovou alternativu. Naopak, referenda jsou ve Švýcarsku zneužitelná jako v jakékoli jiné zemi. Krajně pravicová Švýcarská lidová strana s Christophem Blocherem v čele nepřináší švýcarským občanům více práv. Blocher je typickou oporou zájmů nadnárodních korporací.
V únoru 2014 se uskutečnilo referendum o omezení imigrace osob z Evropské unie. Návrh prošel jen těsnou většinou - 50,3 procenta Švýcarů se vyjádřilo pro omezení. Referendum neprobíhalo v prostředí, kde by se vedly racionální debaty. Odehrávalo se za vybičované emocionální mediální propagandy, která vsadila na strach lidí. 
 

 

Ještě tak to Bavorsko…

V Německu se setkáváme s referendy na úrovni jednotlivých spolkových států. Počet nutných signatářů iniciativy se pohybuje od 8% do 20% voličů v závislosti na legislativě té které spolkové země. Pouze Braniborsko, Hamburk a Šlesvicko-Holštýnsko mají požadavek nízké, „citizen-friendly“ účasti 4 % a 5 % voličů.

Výsledek následně konaného referenda je právně závazný. Nicméně ve většině spolkových zemí, na rozdíl od pravidel voleb, nestačí prostá většina hlasů: 

V referendu týkajícím se zákonů většina zemí požaduje minimální schválení buď 20 %, 25 % či 33 % hlasy všech voličů. Některé země požadují minimální účast 15 % až 30 % voličů. Pouze Bavorsko, Hesensko, Porýní-Westfálsko a Sasko tuto hranici nemají zavedenu.

V ústavním referendu všechny státy požadují minimální účast 50 % voličů. Výjimkou je Bavorsko, kde je stanovena kvóta 25 %. Kromě toho se ve prospěch reforem musí vyslovit nejméně dvě třetiny voličů z této kvóty, což v praxi jakoukoli změnu znemožňuje a z referenda činí naprosto nepoužitelný nástroj. Prakticky jedna čtvrtina ze všech občanských iniciativ je deklarována jako neplatná z legislativních důvodů.

 

Jako v Nizozemsku raději NE…

Zde vznikl v lednu 2002 Dočasný zákon o referendu. 

Tento zákon ustanovil institut nezávazného opravného referenda na národní, regionální a místní úrovni. Zákon měl existovat pouze dočasně, avšak vláda nakonec zákon umožňující závazné referendum nepřijala. K zavedení závazného referenda jsou potřebné dvě třetiny parlamentu.

Procedura vypsání nezávazného referenda na národní úrovni funguje tak, že nejméně 40 tisíc voličů musí nejdříve iniciovat tzv. počáteční žádost o referendum. Pokud ústřední volební komise veřejně oznámí, že signatářů o žádost bylo dostatečné množství, musí být iniciována tzv. konečnou žádost o referendum. Minimální požadovaná účast představuje 600 tisíc voličů.

Výsledek referenda je platný pouze pokud většina voličů hlasuje proti zákonu a pokud se tato většina skládá nejméně ze 30 % všech oprávněných voličů.

Ani v Nizozemsku tedy nenacházíme model, který by na své občany delegoval výraznější práva. Spíše naopak.
 

 

Ve Francii samá voda…

Francie rozhodně není státem nakloněným prvkům přímé či polopřímé demokracie.

Dne 22. 6. 2001 se obecní rada v Chamonix Mont-Blanc rozhodla uspořádat konzultační hlasování s otázkou: 

Myslíte si, že je mezinárodní nákladní doprava slučitelná s přírodní a ekologickou stabilitou masivu Mont-Blanc a se zdravím a bezpečností jeho obyvatel a návštěvníků?“ Toto referendum bylo v červenci 2001 prohlášeno správním soudem v Grenoblu za neplatné, protože údajně překračovalo pravomoci obce. Město se hájilo, že referendum bylo platné, protože voliči nerozhodovali o regulaci transitní dopravy, ale mapovalo názor voličů.

Referendum se uskutečnilo, a to nejen v Chamonix, ale i v dalších dvou vesnicích, jichž se problém také dotýkal. Voličská účast dosáhla 54 procent a více než 97 procent hlasujících odpovědělo na otázku negativně. Tento výsledek, spolu s faktem, že bylo referendum prohlášeno soudem za nelegální, přitáhl pozornost francouzských, ale i italských a švýcarských médií. To vyprovokovalo krátkodobé politické rozhodnutí o snížení dopravy na dva roky o 30 procent. Pozoruhodný je tady především precedens, kdy legitimní názor většiny voličů není brán v potaz, třebaže se jedná toliko o lokání úroveň rozhodování. (VíceZDE)
 

 

Slovenská bezmoc

V minulosti byl institut referenda využíván zejména k rozdělení obcí. Podle současné úpravy, která činí rozdělení obcí mnohem složitější, tento typ referenda v poslední době zcela vymizel. Naopak do popředí, co do četnosti se dostala referenda o odvolání starostů - a co do úspěšnosti, referenda o otázkách vyvolávajících veřejný zájem (spalovny a skládky odpadu, vězení atd.). Naposledy jsme na Slovensku mohli sledovat „referendum o rodině“, kdy neuspěli odpůrci osob stejné sexuální orientace. 
Aby bylo referendum platné, musela by se ho zúčastnit více než polovina voličů, tedy zhruba 2,2 ze 4,4 milionu lidí. Kvůli této podmínce neuspěla zatím všechna minulá celoslovenská referenda až na referendum o vstupu do EU.
 

 

Na Island nezapomínejme

Zapomínat bychom neměli ani na revoluci „pánví a hrnců“ na Islandu, který usiloval o novou ústavu s prvky přímé demokracie (Více ZDE). To, že Island stáhl svou přihlášku do EU, není především dobrým vysvědčením pro Unii. Islanďané vidí na vlastní oči, jak Unie „pomáhá“ Řecku – a třebaže je na severu o poznání chladněji, nejeden člověk se tam z představy takové pomoci dozajista zapotil. Když k tomu připočteme nabízené rady ze zhnědlé Ukrajiny, nelze se Islandu divit. 
 

 

Referendum jako šidítko

Ukázali jsme si tu tak příklady, kdy referenda neslouží občanům, ale kdy se stávají spíše nástrojem, jenž jim v prosazení jejich vůle zabraňuje. 
Neměli bychom požadovat referendum za každou cenu. Pokud nezajistíme podmínky, aby probíhala celostátně sledovatelná racionální debata, kde budou vyčerpány všechny relevantní argumenty a aby ti, kteří půdou volit, věděli o dané problematice aspoň minimální nezbytné penzum znalostí, jedná se jenom o hru na referendum. Nebezpečnou hru, neboť v důsledku nerozhodují sami občané. Ti pouze přejímají názor, který jim je médii naordinován. A nebo – pokud informování jsou, ale současně mají politici právo veta, je jejich hlas znehodnocen. Je jim názorně ukázáno, že na nich nezáleží, což může mít na jejich psychiku větší dopad, než kdyby nehlasovali vůbec. 
Sledujeme-li pokusy naší politické reprezentace, a je jedno, zda si všímáme návrhu K. Peake, T. Okamury či J. Dienstbiera, ve všech případech bije do očí, že referendum nebude sloužit následujícím zájmům občanů:

Nebudou se moci vyjádřit k uzavírání nadnárodních smluv, které ovšem budou mít přímé dopady na jejich životy.

Nebudou moci sdělit svůj názor na mezinárodně politickou orientaci země.

Pokud se občanům již nějaké to referendum podaří vyvolat, je vysoce pravděpodobné, že vzhledem k zákonným podmínkám nebude platné.

Občanům bude odepřena kontrola jejich volených zástupců po volbách, neboť nebudou moci hlasovat o jejich případném odvolání v případě nedodržení slibů. 

Chraňme se v době, dokud zde nemáme nějakou životaschopnou alternativu k současnému systému, nebezpečným zásahům do Ústavy. Spíše se zaměřme na to, aby její výklad nebyl dvojsmyslný – a aby nesloužil mocenským zájmům té či oné skupiny. Narážím zejména na kauzu takzvaných církevních restitucí, kdy zde zazněly velmi závažné výtky o protiústavnosti z úst některých ústavních soudců, přesto však většina soudců shledala tento zákon ústavním.
 

 

Něco málo k přímé demokracii

Otázce obecného referenda se dlouhodobě věnuje Hnutí za Přímou Demokracii. Snaží se odpovídat na časté otázky, jež se v souvislosti s přímou demokracií objevují.

Uvedu zde jeden z dotazů, kterými se HzPD věnuje: To si opravdu představujete, že nějaká dojička bude rozhodovat o tom, jestli má být postaven Temelín? Když si pozvete opraváře televize, budete hlasovat, jakou součástku má vyměnit?

Odpověď je následující:

Když si pozveme opraváře, opravdu mu neradíme, co má konkrétně dělat. Zveme si jej přece proto, že tomu nerozumíme. Ale zveme si jej! Naše přání je, abychom se mohli opět dívat na televizi. V případě poruchy tedy voláme specialisty, odborníka a zadáváme mu cíl jeho snažení, pro jehož dosažení využívá svou odbornost. Cíl jsme ovšem zadali my, a to je podstata demokracie vůbec, nikoliv jen přímé.
Obdobně rozhodnutí o spuštění či zastavení Temelína není rozhodnutím odborným, ale politickým. To znamená, že je rozhodnutím o tom, čí zájmy budou prosazeny. Zjednodušeně řečeno: budou uspokojeny zájmy těch, kteří na spuštění Temelína vydělají, nebo těch, kteří na něm prodělají, např.tak, že budou muset snášet bezpečnostní rizika s tím spojená? Není žádná věda, která by mohla tento spor rozhodnout. Proto máme parlament s volenými zástupci, zvolenými i tou dojičkou. Tedy i ona zde rozhoduje.
Ostatně je velice zajímavé, že autor tohoto dotazu zmiňuje právě dojičku; proč ne popeláře, kominíka, zedníka atd.? Jakmile se takto zeptáme na právo dojičky rozhodovat, ptáme se ve skutečnosti na práva všech občanů, neboť i univerzitní profesor je v mnoha oborech takovou nekvalifikovanou "dojičkou". Jakmile si tedy položíme tuto otázku, ukáže se nám, že se jedná o pokus manipulovat mužské čtenáře tak, aby souhlasili s potlačením svých vlastních práv.
Ovšem přímá demokracie nepopírá význam odborníků, jako to ostatně nečiní žádná demokracie. Právě k tomu, aby občané svých cílů skutečně dosáhli, potřebují odbornou pomoc. Odborné znalosti tak plní v dějinách stále tutéž funkci - slouží lidem k dosahování jejich cílů, nebo aby jim ukázaly, že tato cesta je slepá, tato příliš nákladná, toto tvrzení mylné. Jde jen o to, kdo tyto znalosti využívá a v čí prospěch.


Pozor, komu nasloucháme…

Ano, důležité je, abychom se řídili názory odborníků. Abychom si vyslechli jejich argumenty. Abychom se s problematikou, o níž máme spolurozhodovat, seznámili. Problém nastává v okamžiku, kdy místo odborníků nasloucháme těm, kteří se v dané problematice nevyznají, ale činí ze sebe specialisty na slovo vzaté. Narážím například na případ, kdy se do role „experta na islám“ vžil entomolog Konvička (který se na všechny muslimy dívá jako na obtížný hmyz). Nutno dodat, že entomolog není etnologem (natož teologem), ani když vede ohnivé monology. Občané potom slyší řadu nepřesností, polopravd, mýtů či i vyslovených lží. Ty jsou jim ale předkládány jako „postoje odborníka“.
Proto je tak důležité mít nějaké vlastní vědomosti, abychom nebrali jako fakta vše, co nám někdo předloží.

 

Glejt na bezmoc

Je neštěstím, že je téma přímé demokracie u nás neustále zneužíváno – ať již vzpomeneme na Bártovy Věci veřejné či Okamurův Úsvit, který se rozštěpil, aby se shodl na jedné věci – na naprosto zamítavém postoji k imigrantům. Inspirace Blocherem je zde více než patrná.
Na dané situaci se podepisuje též sociální demokracie, která není schopna s občany diskutovat. Proti jejich vůli prosazovala fiskální pakt jako pomoc evropským občanům, hlásí se k TTIP, přihlíží, jak je Řecko dušeno eurozónou – a ještě se hrdě nazývá „proevropská“. 
Vyhovuje jí, že se může tvářit jako pokroková strana, která hodí hladovějícím nějaké ty drobky. Plácne tak dvě mouchy jednou ranou. Občanům de facto znemožní vyslovit se ke skutečným problémům – a odepíše Okamuru, protože mu vezme téma. Ten si ho ale nechal vzít sám, když se zaměřil na vše možné, jenom ne na podporu smysluplnému obecnému referendu pro všechny naše občany, z nichž má tendenci některé vyčleňovat.
Můžeme se tak těšit, jak si rozhodneme o tom, že k nám žádní imigranti nepůjdou, natož, vyznávají-li islám. Budeme šťastni, jak u nás konečně zavládl „hlas lidu“, a vůbec nás nebudou trápit problémy, jakými jsou například bezdomovectví, nastavení exekucí či odtok zisků ze země nadnárodním korporacím.
Pokud to skutečně myslíme s přímou demokracií vážně, neměli bychom se spokojit s náhražkami, které vypadají na papíře vznešeně, ale v praxi neznamenají posun k něčemu lepšímu. Oddechnout si budeme moci až ve chvíli, kdy řecké NE bude bráno vážně. Kdy náš hlas bude respektován. Mít glejt na bezmoc nepotřebujeme – o té víme i bez něj.

 

Zdroj

Diskusní téma: Glejt na bezmoc Kdy říct referendu NE

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek