Dluh a jeho historie

10.07.2015 10:22

Chtěl bych se nad tématem „Dluh“ hlouběji zamyslet. A jako obvykle si pomohu velkou učitelkou-historii. Dluh a s ním spojené problémy tu byly vždy, co existoval stát a hospodářství. Dlužníci a věřitelé  nás tak provázejí již po tisíciletí.

 

Athénská dluhová krize

Starověké Athény jsou známy jako kolébka moderní demokracie. Neznámá je však dluhová krize, která tento městský stát postihla kolem roku 600 př.n.l.

Ekonomická krize donutila mnohé obyvatele Athén půjčovat si obilí od sousedů. Protože své dluhy nebyli schopni splácet, tak věřitelé zabrali jejich majetky s tím, že dlužníkům umožnili na poli dále pracovat pod podmínkou, že šestina veškerých výnosů připadne na splácení úvěrů i s úroky. Základním problémem však bylo, že v tehdejších podmínkách už i odvod pouhé desetiny výnosů znamenal pro rolníka velmi značné zatížení. Nárok věřitelů na šestinu výnosů byl pro naprostou většinu likvidační. Situace vyvolala ve společnosti velké napětí a hrozila přerůst v ozbrojený konflikt.

V té době v Athénách vládl zákonodárce Solón. Situaci řešil rázně.  Vydal zákon, ve kterém zrušil  všechny dluhy bez náhrad a vykoupil občany, kteří upadli pro dluhy do otroctví. Dále pak další užívání úvěrů omezil regulací, zaručující osobní svobodu a nedotknutelnost půdy budoucím dlužníkům.

Připravil sice věřitele chudých rolníků o část jejich nároků, ale zachoval jim majetky a možná i životy před reálnou hrozbou občanské války. I když byl ve své době za svá rozhodnutí mnohými kritizován, jeho řešení přineslo do společnosti zklidnění a stalo se základem athénského právního řádu. Solón nebyl jen politikem, ale i cestovatelem, přírodovědcem a básníkem. V Egyptě se od tamních kněží seznámil s vyprávěním dávné Atlantidě. Jako básníka ho proslavily mimo jiné i tyto verše.

         Nesčetní špatní lidé bohatí jsou, bídní zas dobří. 
        Já bych však neměnil s nimi za dobré jméno a čest
        bohatství jejich, neb čest jmění stálé a věčné jest,
        zatímco majetek lidský tomu či onu hned patří.

Solón se dostal později mezi tzv. sedm řeckých mudrců a jeho odkaz se těšil všeobecnému respektu po celou dobu antiky. Obdivoval jej např. i Platon.

 

Založení Bank of England

Překročme staletí a vydejme se do novověké Anglie, kde se právě formuje kapitalismus.

V roce 1688 se ocitla anglická státní kasa díky výdajům na válku a rozhazovačné politice prázdná. Jistý skotský obchodník Viliam Paterson nabídl v této chvíli králi řešení situace v podobě půjčky od skupiny finančníků. Král odmítl, ale nakonec se nechal přesvědčit svými, obchodníkem podplacenými rádci. Peterson s přáteli nakonec poskytl králi půjčku v hodnotě 1,2 miliónu liber. Protislužbou byla zákonem v roce 1694 zřízena Bank of England, fakticky soukromá banka s právem tisknout peníze a za tehdy 8%  úrok jej poskytovat vládě a občanům země. Takto byl poprvé v moderní historii aplikován systém, který v různých obměnách je používán dodnes.

 

„Finanční kasino“ Johna Lawa

Přesuňme se o několik let později do Francie. V letech 1718-1720 jí zasáhla asi největší dluhová bublina v historii hospodářství. Zasloužil se o ní jistý John Law. Jednalo se o syna skotského bankéře a zlatníka. Původně studoval bankovnictví, pak ale propadl zábavám a stal se z něj hazardní hráč. Z Anglie posléze musel  uprchnou, neboť zabil svého soka v souboji o jistou ženu. Díky schopnostem  hazardního hráče se mu podařilo vydělal ve Francií jmění. Vetřel se mezi tehdejší francouzskou společenskou smetánku a získal i přízeň krále, který mu svěřil křeslo ministra financí.

Inspirován povahou hazardního hráče se jeho programem  stala stimulace ekonomiky tiskem nekrytých bankovek (dnes se tomu říká kvantitativní uvolňování ). Operace se dařila dva roky. Ceny akcií a nemovitostí prudce rostly. Pak, ale bublina splaskla. Pařížská burza se zhroutila a mnozí investoři přišli o všechno. Law uprchl před lynčováním lidu s holýma rukama a nakonec zemřel v Benátkách. Současník Lawa, známý filozof Voltaire napsal. :

Papírové peníze se dříve, či později navrátí ke své skutečné hodnotě, tedy k nule“

Závěr osmnáctého a první polovina 19.stol. je v Evropě ve znamení průmyslové revoluce a vítězství kapitalismu. Oboje pak souvisí se vznikem nové bankovní  elity, která vystřídala u moci postupně středověkou šlechtu a církev. 

Jak bylo uvedeno v minulém článku, vše začalo v Anglii, kde v roce 1694 vznikla první centrální banka vlastněná soukromými osobami s pravomocí tisku peněz.

Brzy poté v letech 1718-1720 ve Francii proběhl první experiment s emisí nekrytých papírových bankovek, který skončil naprostou katastrofou.

Přesto již o 70 let později se za francouzské revoluce pokusila vláda o totéž. Skončilo to tím, že vzbouřený lid prostě rozbil tiskařské stroje na peníze.

 

Zlatý standard

V té době se v Evropě pomalu začíná prosazovat nejdříve stříbrný a poté zlatý standart. Aby byla zachována hodnota peněz, musí určité množství bankovek odpovídat jisté váze drahého kovu. To po dlouhou dobu zajistilo poměrnou hospodářskou a cenovou stabilitu ( tím není řečeno, že šlo o spravedlivé a sociálně citlivé systémy). Protože množství zlata je omezené, byly omezeny i velikosti úvěru a tím i výše zadlužení státu.

To však nebylo úplně výhodné především pro ty, kteří žijí z půjček, tedy bankéře.

 

Bankéři

Ve středověku se bankéři (většinou židé)  netěšili příliš společenskému uznání, naopak často čelili opovržení. A to i přesto, že na nich byli závislí i mocní králové, kterým půjčovali peníze za úroky.

Situace se postupně začíná měnit během nástupu novověku a tak na konci 18.století bankéři jsou přijímání mezi nejvyšší společenskou smetánku. Do popředí se dostává podnikatelská rodina Rothschildů, pocházející z Kolína nad Rýnem, mimo jiné města ve kterém vznikla roku 1999 ECB.

Amschel Mayer (Bauer) Rothschild (1744-1812) a poté pět jeho synů během krátké doby získali kontrolu nad všemi důležitými transakcemi tehdejší Evropy a stali se i majiteli četných evropských firem, včetně Vítkovických železáren.O tom, jakým sebevědomím a mocí disponovali  svědčí i následující citát pronesený jedním z příslušníků rodu Rothschildů v roce 1838.

Nestarám se o to, která loutka je dosazena na anglický trůn, aby vládla říši, nad níž slunce nikdy nezapadá. Muž, který řídí oběh peněz v Británii, řídí celé britské impérium, a oběh těchto peněz řídím já.“

Devatenácté století bylo zlatým věkem Rothschildů. Je známo, že v různých válečných konfliktech v Evropě od dob napoleonských válek financovali obě strany konfliktu. Díky tomu získali i zvláštní privelegia díky kterým mohli svobodně cestovat po celé Evropě mezi soupeřícími stranami. Erb rodu sloužil při cestování Evropou jako propustka přes nejrůznější kontroly.

Doménou Rothschildů byla Evropa. Ve 20.stol. postupně opouštějí veřejnou scénu a stahují se do ústraní. Tím, ale není vůbec řečeno, že s tím skončil jejich vliv. Jejich majetek se odhaduje na mnohosetnásobek jmění Billa Gatese.

Centrem světové ekonomiky a moci se ve 20.stol. stávají USA. Klíčovou roli v tom sehráli bankéři pocházející z Německa: Jakob Schiff a Paul Warburg. Pak takéRockeffelerové zbohatnuvší obchodem s ropou a Morganovci známí financováním projektů T.Edisona a N.Tesly.

 

Založení FEDu

Až do počátku 20.stol. neexistovalo v USA centrální bankovnictví. Stát měl ve svých rukou zlato a tím měl kontrolu i nad měnou.

V roce 1907 Jacob Schiff, hlava bankovního domu Kuhn, Loeb and Co., v projevu před newyorskou obchodní komoru řekl: Buď budeme mít centrální banku s dostatečnou kontrolou finančních zdrojů nebo tato země zažije nejvážnější a největší peněžní katastrofu ve svých dějinách.

Nemluvil jen tak do větru. Na přelomu 19. a 20. století došlo v USA k několika vážným, podle některých indicií uměle vyvolaným bankovním krizím, které ohrožovali důvěru v bankovní systém.

V roce 1910 se uskutečnilo na ostrově Jekyll Island tajné jednání mezi prominentními bankéři a ministerstvem financí. Výsledkem byla dohoda o založení centrální banky=FEDu. Stejně jako v případě Bank of England šlo o soukromou nezávislou banku s právem tisknout peníze a ty pak za úrok půjčovat americké vládě a občanům. Její vedení sice jmenuje prezident USA, fakticky však může jmenovat jen lidi se souhlasem vlastníků FEDu.

Zákon o zřízení FEDu podepsal prezident Wilson v roce 1913. Několik let poté prohlásil.

Jsem velmi nešťastný člověk. Nevědomky jsem zruinoval vlastní zemi. Nad velkým průmyslovým národem vládnou poskytovatelé úvěrů, kteří jsou vzájemně propojení. Proto vzrůst našeho národa a veškerá naše činnost spočívá v rukou několika málo jedinců. Jsme jednou z nejhůře vládnoucích, nejkontrolovanějších a nejovládanějších vlád civilizovaného světa. Nejsme vláda svobodného názoru nebo rozhodnutí většiny, nýbrž vláda mínění a nátlaku malé skupinky panujících mužů

 

První světová válka

Jen málokdo tušil, že atentát srbských nacionalistů na následníka rakouského trůnu v Sarajevu 28.6.1914 spustí dosud největší válečný konflikt v novodobých dějinách.

Vedení války si vyžádalo nejen obrovské materiální a lidské zdroje, ale také mnoho peněz. Ty mohly poskytnout pouze bankéři. Protože peněz bylo potřeba hodně, vlády zrušily zlatý standart. To státům umožnilo čerpat neomezené úvěry a zároveň se u bank i neomezeně zadlužovat.

 

Opuštění zlatého standartu v roce 1914 a velké válečné výdaje vedlo k tomu, že Evropu a USA zaplavilo velké množství ničím nekrytých peněz. To logicky vedlo ke ztrátě jejich hodnoty: k inflaci.

Výmarská republika

Nejhorší byla situace v poválečném Německu. To čelilo nejen válečným dluhům, ale i reparacím požadovanými vítěznými mocnostmi.

Německá vláda se rozhodla situaci řešit hyperinflací. Vytiskla tolik peněz, kolik byla schopna a poslala je do oběhu. Když lidé tehdy chtěli koupit chleba, museli jet do obchodu s trakařem plným bankovek. Výplaty se vyplácely dvakrát denně, aby si lidé stačili nakoupit, neboť o několik hodin později již dřívější výplata ztratila svou hodnotu.

Hyperinflace byla v Německu ukončena v roce 1924. Měnová reforma zavedla tzv. rentovou marku, která se převáděla od staré marky v kurzu 1:1 000 000 000 000. Situace se pak uklidnila a mohlo se dál obchodovat. Německo a Evropa zasáhla vlna optimismu nesoucí název „zlatá dvacátá léta“. Ekonomika se rychle zotavovala, akciové trhy rostly a lidé se opět začali bavit. Vlna optimismu měla svůj původ v USA.

 

Zlatá dvacátá léta v USA

Jak jsem uvedl v minulém článku, v roce 1913 byla v USA založen FED, centrální soukromá nezávislá banka s právem emise peněz.

FED v době první světové války a po ní také tiskl enormní množství papírových peněz a zaplavil jimi trhy. Banky se topily v penězích a předávaly je jako velmi levné půjčky svým klientům, jež za účelem rychlého zbohatnutí investovali na burze.

Kursy akcií stoupaly. Tím si lidé půjčovali stále více peněz, které znovu nastrkávali do akcí a kurzy tak stoupaly ještě výše. 

Vše vypadalo krásně. I obyčejní lidé si již mohli koupit auto. Ve městech rostly mrakodrapy jako houby po dešti, lidé uvěřili že tento sen bude trvat věčně a ztratili poslední zbytky ostražitosti.

 

Velká hospodářská krize

V roce 1929 již byla investiční a dluhová bublina nafouknuta do obrovských rozměrů. Bylo jen otázkou času, kdy praskne. Přesto ještě v polovině října představitelé bank psali o výborném zdraví americké burzy.

O pár dní později  24.10.1929 se newyorská a po ní i další burzy zhroutily. Nadhodnocené ceny akcií se prudce propadly. Obrovské množství lidí přes jediný den přišlo prakticky o všechno. Spustila se dosud největší hospodářská krize. Mrakodrapy v New Yorku zely prázdnotou. Žádná firma si zdejší prostory nemohla pronajmout. Lidé a firmy přišli o peníze a to zastavilo poptávku po zboží. Tím prudce klesla výroba a odbyt. Nezaměstnanost a chudoba prudce narůstala.

Krize se rozšířila rychle do Evropy. Zvlášť silně bylo postiženo Německo. Demokratičtí politici nebyli schopni situaci řešit. A tak prudce rostla popularita toho, kdo řešení nabízel:Adolfa Hitlera. Popularita jeho strany se z 3% v roce 1929 zvýšila do roku 1932 téměř ke 40%. V roce 1933 se dostal k moci a o pár let později rozpoutal druhou světovou válku, nejničivější v dějinách.

Vraťme se ještě k příčinám krize. V roce 1936 americký politik Louis McFadden, později otrávený když se snažil prosadit zákon proti finančním oligarchům prohlásil:

„Ke krachu v roce 1929 nedošlo jen tak samo od sebe. Bylo to pečlivě naplánované. Mezinárodní bankéři vytvořili strašné okolnosti, a tím se stali našimi vládci“

Jak toho dosáhli?  Jednoduchou taktiko používanou dodnes. Střídavým uvolňováním a stahováním peněz z oběhu. Zatímco drtivá většina lidí pádem burzy své peníze ztratila, několik málo lidí vydělalo obrovské astronomické částky. Během krize v USA pět velkých bank pohltilo 5400 bank malých. Jistě nemůžeme svalovat vinu jen na bankéře. Nedošlo by k tomu, nebýt slepé naivity a pošetilosti miliónů lidí, kteří znovu a znovu nalétávají na sliby snadného zbohatnutí.

 

Dohoda z Bretton Woods

V roce 1944 se konala mezinárodní konference v americkém Bretton Woods. Měla za úkol řešit mezinárodní ekonomické uspořádání po skončení druhé světové války. Dodnes se vedou diskuze o tom, jak se americkému vyjednávači litevsko-židovského původu Henry Whitovi, později odhaleném ruském špionu podařilo přesvědčit zbytek delegací pro přijetí amerického návrhu.

Na konferenci byl dohodnut finanční celosvětový systém s americkým dolarem, jako hlavní světovou rezervní měnou. Ostatní měny byly s dolarem svázány pevnými kurzy. Dolar byl podle smlouvy navázán na zlato. USA přesvědčily ostatní státy o obrovském množství zlata, které uchovávají ve svých sejfech. K obrovským zlatým zásobám přispěl i zákon schválený v roce 1933, podle kterého byli Američané pod hrozbou trestu odnětí svobody povinni státu prodat za určitou částku své soukromé zásoby zlata.

Konference vedla také k založení velkých finančních institucí: MMF a Světové banky, jejichž úkolem bylo hlavně dodržovat pravidla finanční hry.

Problém dohody však spočíval v jedné věci. Nikdo vlastně neznal skutečnou výši amerických zlatých zásob a tak se pouze věřilo, že peníze vypouštěné FEDem jsou skutečně kryty zlatem, což pravda nebyla, jak se později ukázalo.

 

Kennedyho finanční reforma

Nový systém nebyl nevýhodný jen pro svět, ale také pro samotné americké občany. Každý dolar půjčený americké vládě a tedy i občanům byl zatížen úrokem fakticky určovaným soukromými vlastníky FEDu. Ten musel být splacen penězi ve formě daní.

Systém se pokusil reformovat prezident Kennedy. 4.6. 1963 vydal výnos, který měl za cíl vydávání bankovek krytých stříbrnými rezervami ministerstva financí USA. Bylo vydáno čtyři miliardy těchto bankovek, které tak obešli FED. 22.11.1963 byl Kennedy zastřelen. Nový prezident Johnson ihned nově vytištěné bankovky stáhl z oběhu.  Od této doby se žádný z amerických prezidentů již nepokusil dominanci FEDu narušit.

 

Rozpad systému Bretton Woods

Válka ve Vietnamu nutila americký stát, aby si u FEDu bral čím dal větší půjčky. Státní dluh rostl a s ním rovněž i inflace.

V té době vládl ve Francii prezident Charles de Gaulle, který americkému dolaru hluboce nedůvěřoval. Pokusil se zbavit dolarových rezerv a vyměnit je za zlato. Následovaly jej další státy. Zjistilo se však, že zlata zkrátka není dost, aby se za něj dolary daly vyměnit.

Prekérní situace vedla prezidenta Nixona k rozhodnutí zrušení vazby dolaru a zlata a nakonec v roce 1973 k oficiálnímu zrušení Bretton Woods systému.

Dolar však i přesto zůstal nadále hlavní světovou měnou např. při obchodování s ropou. Když se dva vládci Sadám Hussain a Muammar Kaddafi pokusili tento monopol dolaru narušit a ropu začali prodávat za jinou měnu než americký dolar, čekala je velmi neradostná budoucnost. V tomto případě, ale mohla jistě být shoda jejich rozhodnutí a následná vojenská intervence čistě náhodná.

 

Dnešní ekonomika funguje v podstatě na principu letadla, stále se opakujících pyramidových her. Největší částky při nich vydělávají ti, kteří hru otevírají. Naopak ti ostatní účastníci hry zlákání „výhodnými“ nabídkami prohrávají.

Hypoteční bublina

Poslední taková velká hra začala v devadesátých letech 20.stol. tím, že banky začaly hromadně poskytovat úvěry bez jakýchkoliv jistin každému, kdo o ně požádal s velice nízkými úroky. Vše to začaly velké banky, brzy však byly nuceny se přidat i banky malé, aby nepřišly o své klienty.

Lidé si za půjčené peníze mohli ihned pořídit cokoliv po čem toužili: elektroniku, luxusní dovolenou anebo nemovitost. Vše bylo podpořeno masivní reklamou, která vedla lidi podprahově k tomu, aby masivně nakupovali vše co se jím líbí a nepřemýšleli co bude dál. Jakoby přestal existovat zítřek. Zvlášť rychle se rozvíjel trh s nemovitostmi v USA. Nemusel jste vložit žádnou částku a přesto jste dostal krásný dům. „Nezávislý odborník“ Vám vyčíslil kolik dům bude stát za x let a vysvětlil Vám, že na tom prostě nelze prodělat. Ceny nemovitostí opravdu prudce rostly, za čtyři roky i na dvojnásobek a tak i ti kritičtější lidé nakonec nákupní horečce podlehli a nabízené bydlení si pořídili také.

Postupně se, ale začal motor zadrhávat. Přibývalo těch, kteří nedokázali platit splátky. Ty se stali předmětem obchodu. Na první pohled je to nepochopitelné, že někdo koupí Váš dluh, ale  mezi bankami se to dělo ve velkém.

V roce 2007 hypoteční bublina v USA splaskla. Mnoho lidí přišlo o bydlení a ocitlo se na ulici. Cena nemovitosti prudce klesla. A bankám zůstaly nesplacené půjčky.

 

Vypuknutí finanční krize 2008

Problémy bank se v důsledku nesplacených úvěrů zvyšovaly. Až 15.9.2008 ohlásila velká banka Lehmann Brothers platební neschopnost. Tisíce lidí přišlo o své vklady. Pád banky spustil velikou finanční krizi, která hrozila zhroucením celého finančního systému.

V tom okamžiku otřesení politici začali podnikat něco, co bylo dosud nevídané. V USA a Západní Evropě začala sanace bank státem. Jinak řečeno. Malé banky se nechaly padnout. Ty velké byly zachráněny penězi, které vládám států jako půjčky poskytli ti,  kteří celou tuto krizi vyvolali krokem, který z čistě ekonomického hlediska nemá žádnou logiku: tedy oním poskytování úvěru  bez požadování jistiny od žadatelů půjček.

Zbývá odpověď na otázku proč zrovna padla banka Lehmann Brother? Možná byla obětována proto, že před svým pádem nahromadila nesplatitelné toxické úvěry od jiných bank.  

 

Bublina státních dluhopisů

Sanace bank státy v letech 2008-2009 spustily poslední a největší dluhovou bublinu historie. Netýká se již přímo soukromých osob, ale celých států. Aby politici situaci uklidnili dali 100% záruku za vklady bankách. Že takové záruky nemohou být splněny v okamžiku runu na banky ví každý, kdo jen trochu přemýšlí a nechce být klamán.

V roce 2010 a následujících letech postihla západní svět ekonomická krize. Zvyšovala se nezaměstnanost, klesala výroba.

FED a později ECB na to reagovala dalším navyšováním dluhové bubliny tzv. kvantitativním uvolňováním. Již ne jako v minulosti tiskem nekrytých peněz, ale pouhým vytvářením virtuálních peněz pomocí počítače. Dnes již jen asi 7% peněz má hmotnou podobu. Zbytek existuje jen virtuálně.

Čekalo se, že tento děj vyvolá inflaci. Nestalo se tak. Dokonce třeba ceny drahých kovů zlata a stříbra po počátečním růstu začaly výrazně klesat proti všem očekáváním. Růst cen se však přece jen projevil. Prudkým nárůstem cen akcií.

Proč tomu tak je opět můžeme spekulovat. Neexistuje zde opět záměr vést lidi k investicím do rychle rostoucích akcií, zdánlivě bezpečných státních dluhopisů a třeba penzijních fondů?

Ekonomika USA a demokratické Evropy (až na Řecko) se zotavila. Již opět slýcháme věty, že finanční systém je zdravý a období ekonomického chaosu je minulostí.

Osobně tomu nevěřím ani za mák. Domnívám se, že jen otázkou času, kdy tato další bublina praskne s větším rachotem než pády předešlé. Velký neklid vládne nyní na trzích v Číně. I tam byla vytvořena jedna z finančních bublin. 

 

Dluhová krize a eurozóna

Podívejme se nyní do Evropy. V roce 2001 v rámci EU vznikla měnová unie. Šlo o poltický projekt. S ekonomickým uvažováním neměl nic společného. Leda, že by tímto projektem někdo chtěl potopit Evropu. Před několika lety německý profesor ekonomie Bern Senf napsal

„Zavedení eura bylo proti veškerému ekonomickému rozumu. Je to výplod čirého nadšení a zároveň past, jež hrozí Evropě bankrotem. Nejdříve periferní země jako je Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko. Potom čisté přispěvatele do rozpočtu.“

V čem ta past eura spočívá vidíme krásně na příkladu Řecka. Jeho ekonomika je při použití eura nekonkurenceschopná s ostatními vyspělými státy. Díky tomu pokud si má udržet určitý životní standart musí žít na dluh. Protože však není schopna své dluhy splácet, potřebuje pomoc ostatních zemí eurozóny, kteří mu zkrátka platit musí, pokud jej chtějí udržet v eurozóně. Aby oni Řecku půjčovali, respektive darovali částky na splácení jejího dluhu samy si musí půjčovat a dále se zadlužovat.

Nakonec přitom Řecko stejně musí zkrachovat. Čím později to bude, tím větší je pravděpodobnost, že sebou strhne i ostatní  země eurozóny a EU. Odchod Řecka z eurozóny tedy je v zájmu samotných Řeků i Evropanů. Bohužel to mnohým nedochází. A těm kterým to dochází nemá potřebný vliv to uskutečnit.

 

Proč?

Nabízí se otázka. Proč někdo chce přivést celé státy a jejich uskupení ke krachu? Mainstreamova média hovoří o bláznivých spikleneckých teoriích. A to i přesto, že klíčoví hráči, mezinárodní bankéři z několika málo bohatých rodin se svými cíly rozhodně netají.

Již v roce 1774 A.M. Rotschild prohlásil

 „Paniky a finanční krize by měly nakonec vyústit v celosvětovou vládu, nový řád celosvětové vlády.“

Na počátku 20.stol. mluvčí bankéřů stojících za vznikem FEDu  Paul Wartburg řekl vlastně totéž.

"Budeme mít celosvětovou vládu, ať chceme, nebo ne. Jediná otázka zní: dosáhneme ji dobyvatelskými výpady, nebo na základě dohody?"

Je nabíledni, že tito lidé kalkulují vytvořením celospolečenského chaosu. Stavu kdy zesílí ve společnosti volání po jakékoliv i totalitní vládě, která jím nabídne stabilitu, klid, pořádek a také novou stabilní, pokud možno celosvětovou měnu.

Myslím si však, že tohoto cíle i přes velké úspěchy nedosáhnou. Světová vláda možná nakonec vznikne, ale bankéři jí vládnout již nebudou.

 

Zdroj

Diskusní téma: Dluh a jeho historie

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek