„Dáš se vlevo a přijdeš napravo. Dáš se vpravo a přijdeš nalevo. Dialektika.“

09.10.2017 15:19

Byl Stalin opravdu krutý tyran? Vítr času pomalu oprašuje Stalinův hrob.

Andrej Fursov fundovaně vyvrací vžité mýty o tyranii a bezohledné touze po moci legendárního vůdce počátků budování socialismu v SSSR Josifa Vissarionoviče Stalina.

Jednou Stalin řekl, že po jeho smrti na jeho hrob nanesou mnoho špíny, ale vítr historie ji odvane. Všechno proběhlo tak, jak vůdce předpokládal. Není to tak dávno, co jeden z hlavních „stachanovců terorismu“ z let 1930 Chruščov (na jehož žádost o zvýšení kvót poprav Stalin napsal: „Uklidni se, ty hlupáku“) začal na vůdce kydat hnůj. Chruščov v tom nebyl první: systematické špinění Stalina, byť proložené skutečnou kritikou, začal Trockij, ovšem v případě bývalého trockisty Chruščova, který nevynikal chytrostí, zůstala jen ta špína...

Mezitím se k Chruščovi připojili různí „špinavci“ z řad „šedesátníků“, no a o disidentech, kteří „zpívali podle cizích not a vezli se na cizích vlnách“ lze říci jediné: byli součástí západní protisovětské propagandy.

Perestrojka znamenala novou etapu v hanobení Stalina. Stalin však nebyl hlavním cílem, nýbrž sovětský socialismus, sovětský systém, sovětské dějiny a za nimi ruská historie jako celek. Zrodil se jeden z běsů perestrojky, perestrojka rozvrátila nejen Sovětský svaz, ale i celé paradigma tisícileté ruské historie. A skutečnost, že hlavní postavou rozvratu byl vybrán právě Stalin, opět demonstruje roli tohoto člověka-fenoménu, ​​a to nejen v sovětské, ale také v ruské historii: stalinismus se mimo jiné stal aktivní velmocenskou formou přežití Ruska ve dvacátém století, v podmínkách nepřátelského prostředí zaměřeného na „konečné řešení ruské otázky“ – Hitler v tomto ohledu není jediný, jen ve svých plebejských manýrách nejhlasitěji křičel, přičemž pouze zopakoval to, čemu se naučil od Anglosasů.

Lstí a klamem

Ve skutečnosti jinak než klamem nelze nazvat to, co „kovaní anti-stalinisti“ předkládají jako „argumentaci.“ Jedná se o zploštělé emoce na hraně hysterie v duchu amatérského klubu ozývajícího se výkřiky „noční můra“, „hrůza“, „hanba“, které velmi připomínají vytí šakala Tabaki z Kiplingovy knihy džunglí, emoce bez jakýchkoliv faktů a čísel. Nebo manipulace s fantastickými čísly obětí „stalinistických represí“, „desítky a desítky milionů“ (proč ne stovky?).

Pokud se na něco odkazují, pak na „Souostroví Gulag“ od Solženicyna. Ale Solženicyn byl mistr legendy a vykonstruovaných „důkazů“. Nikterak v "Souostroví ..." nepředstíral matematickou přesnost; navíc se vyjadřoval takovým způsobem, že jeho práce je, tak řečeno, impresionistické povahy.

V posledním čtvrtstoletí na základě historických dat (archivy jsou otevřené) jak ruští, tak i západní (zejména američtí) badatelé, z nichž většina není zatížena sympatiemi k Stalinovi, nebo k SSSR, dokonce ani k Rusku, odhadují skutečný počet lidí postižených represemi v letech 1922-53 na čísla, která nemají nic společného s miliony, dokonce ani s jedním milionem. (Mimochodem, ačkoliv „stalinská éra“ oficiálně začala v roce 1929, ve skutečnosti lze teprve od roku 1939 mluvit o Stalinově úplné kontrole nad „stranou a vládou“, a to i zde existovaly rezervy.)

V posledních letech se objevily dobře zdokumentované studie ukazující skutečný mechanismus „represí třicátých let“, které v masivním měřítku rozpoutala „stará garda“ a „regionální baroni“, jako byl Chruščov a Ejche, a to v reakci na Stalinův návrh pluralitních voleb. Zlomit odpor „staré gardy“ vůdce nemohl, ale cílený (nikoliv masový!) úder na jejich štáb provedl. To nechávám stranou boj s reálným spiknutím, v němž proti Stalinovi stáli globalisté Kominterny, stejně jako Trockij, který věřil, že Stalin zradil světovou revoluci, atd. Reálný obraz „represí třicátých let“ je tedy mnohem komplikovanější, než jak se ho snaží představit hanobitelé Stalina; jedná se o vícevrstvý a více vektorový proces završení občanské války, v němž samotný „Stalinův segment“ ani zdaleka nezaujímá převládající část.

Stalin zaskočený Hitlerem?

Analogickým způsobem se vede druhý hlavní blok obvinění Stalina týkající se toho, jak si počínal v prvních měsících Velké vlastenecké války: „promarnil“, „prospal“, „nevěřil Richardovi Sorgemu“ (Richard Sorge byl sovětský špion v Japonsku za druhé světové války a Hrdina Sovětského svazu – pozn. překl.), „věřil Hitlerovi“, „utekl z Kremlu a na tři dny podlehl vyčerpanosti“ a podobně. Všechny tyto lži byly už dávno vyvráceny na základě dokumentů, vědečtí badatelé to dobře vědí, i o faktu, že Stalin v ničem nezaspal, že ve skutečnosti nikdy nevěřil Hitlerovi, i o tom, že právem nevěřil Sorgemu, i o skutečném selhání generálů v předvečer 22. června. Není zde místo na rozbor všech těchto otázek, ale jedné poznámky se neudržím: Jak se anti-stalinisté chechtali nad zveřejněnou zprávou TASS ze dne 14. června 1941; ve zprávě se uvádělo, že ve vztazích mezi SSSR a Německem je vše v pořádku, že SSSR pokračuje v mírovém kurzu atd. „Špinitelé“ to považují za „Stalinovu hloupost a slabost“, jako „schovávání se před Hitlerem“. Vůbec je nenapadne, že adresátem zprávy nebyl Hitler a Třetí říše, ale Roosevelt a USA. V dubnu 1941 americký kongres rozhodl, že v případě útoku Německa na SSSR budou Spojené státy pomáhat SSSR, a v případě útoku SSSR na Německo – Německu.

Zpráva TASS signalizovala plnou absenci agresivních záměrů SSSR vůči Německu a demonstrovala tento „nedostatek“ ve směru k USA, nikoliv k Německu. Stalin si byl dobře vědom toho, že v nevyhnutelné bitvě s německou Říší mohou být jeho jediným skutečným spojencem pouze USA, které zadrží Velkou Británii před vstupem do německo-britského protisovětského spolku. A samozřejmě bylo nepřípustné dopustit neopatrným jednáním, k němuž se snažil Rusko vyprovokovat Hitler, vznik severoatlantického (nebo přesněji světového – za účasti Japonska a Turecka) protisovětského bloku. V takovém případě by Sovětský svaz (relativní světový vojenský potenciál SSSR byl v roce 1939 – 14%) stál proti USA (41,7%), Německu (14,4%), Velké Británii (10,2% bez imperiálních držav), Francii (4,2%), Japonsku (3,5%), Itálii (2,5%) a menším šakalům. Vzhledem k těmto číslům a vzhledem k rozhodnutí Kongresu USA je zřejmá lživost Rezunova (Vladimír Rezun alias Viktor Suvorov je ruský vojenský historik – pozn. překl.) schématu, a jemu podobných, o údajné přípravě Stalina na útok proti Německu a zejména proti Evropě jako celku.

Stalin neměl absolutní moc

V obviněních vědeckého a pseudovědeckého bratrstva proti Stalinovi existuje čistě psychologický aspekt. Ve všem, přesněji řečeno ve všem, co je v případě Stalinovy vlády považováno za špatné (to dobré je spojováno s postojem „proti Stalinovi“), je obviňována jedna osoba údajně obdařená absolutní mocí, a proto všemocná. Předně, Stalinovi se podařilo konsolidovat svoji moc teprve před koncem třicátých let; předtím to byl boj na život a na smrt, balancování na ostří nože, neustálá připravenost reagovat na radostný křik hejna: „Akéla minul“ (Akéla je jméno vlka z Knihy džunglí – pozn. překl.). Válka není nejlepší čas pro individuální řešení. Období 1945-1953 byl čas neustálého podzemního boje různých nomenklaturních skupin navzájem – a proti Stalinovi. Poválečných 8 let je příběhem postupného obestírání a obkličování stárnoucího vůdce nomenklaturou (za účasti jistých sil a struktur ze zahraničí); Stalinovy pokusy o odvetný úder na XIX. sjezdu KSSS (1952) a bezprostředně po něm skončily smrtí vůdce. Takže v reálné a nikoli „profesorské“ historii, o níž Goethe poznamenal, že nemá nic společného se skutečným duchem minulosti, a jde v ní o "...ducha profesorů a jejich pojetí, které tito pánové nevhodně za pravdu minulosti vydávají,“ Stalin nikdy nebyl absolutním vládcem a nevlastnil žádný mocný Prsten všemohoucnosti. To neznamená, že nenese osobní odpovědnost za chyby, krutosti atd., samozřejmě nese, ale je nutné ho posuzovat v kontextu s krutou dobou a podle jejích zákonů a povahy.

Nicméně otázka pouze tak nestojí. Jednoduchá pravda spočívá v následujícím: Kdo někdy vedl tým alespoň deseti lidí, ten ví, že absolutní moc není možná, a je tím méně možná, čím více máte podřízených. Většina těch, kdo psali a píší o Stalinovi, nikdy nikoho neřídila a nenesla žádnou odpovědnost; v tomto smyslu jsou lidé malověrní. Navíc úloze moci často přisuzují své vlastní ambice, strachy, očekávání, touhy, „ospalé mysli kolébání“ (N. Zabolockij) a v neposlední řadě nutkání k donášení (není žádným tajemstvím, že sovětskou éru Stalina a KGB nenávidí především bývalí informátoři, udavači, protože je snazší nenávidět systém a jeho vůdce, než pohrdat svou vlastní podlostí – tomu se říká kompenzace). Absolutní moc je sen sovětské inteligence, která našla svůj obraz v Bulgakovově knize „Mistr a Markétka“; také proto se román stal kultem pro sovětskou inteligenci (avšak „Zápisky mladého lékaře“, kde této vrstvě Bulgakov nastavil zrcadlo, takový ohlas neměly). Svázat podstatu systému s osobností jednoho člověka, v tom je něco ze sociální schizofrenie a infantilismu, nemluvě o profesionální impotenci.

Kdo se bojí Stalina?

Dalo by se uvést ještě mnoho dalších absurdit, chyb a falsifikací „vrstvitelů špíny“ na Stalinově hrobu, ale má smysl se hrabat ve výplodech mozků otrávených lží a nenávistí smíšenou s komplexy a fobiemi? Zajímavější bude prozkoumat něco jiného: příčiny nenávisti ke Stalinovi, strachu před ním, a to celých vrstev a skupin společnosti v Rusku i v zahraničí, strachu a nenávisti, jež nejdou do minulosti, ale někdy to naopak vypadá, že sílí s rostoucí časovou vzdáleností od stalinské éry. Jak tomu rozumět? Možná jde o hlavní vojenské tajemství sovětské epochy, které není dáno rozluštit buržoasii a visí nad ní jako „Damoklův meč“?

Často se říká: „Řekni mi, jaké máš přátele, a já ti řeknu, jaký jsi ty.“ Ve skutečnosti jsou lidé ve větší míře formováni svými nepřáteli než přáteli: „Řekni mi, kdo je tvůj nepřítel, a já ti řeknu, kdo jsi ty.“ Zamýšlím se nad Stalinem spíše prizmatem nenávisti k němu a strachem před ním ze strany jeho nepřátel a jejich nohsledů. Stalin po sobě zanechal velkou zemi, na jejímž materiálním základě, včetně jaderného, žije Rusko dodnes a Ruská federace je stále považována za důležitou velmoc (i když regionální, ale bez stalinistického fundamentu by nás čekal osud Srbů, Afghánců a Libyjců, není tudíž třeba žít v iluzích). Stalin byl tvrdý a dokonce i krutý především ve vztahu k vrchnosti. „Prokletá kasta!“ prohlásil, když se dozvěděl, že nomenklatura odsunutá do města Kujbyšev se snaží organizovat oddělené školy pro své děti.

Po celou dobu svého života čelil Stalin „prokleté kastě“ a neumožňoval jí, aby se stala třídou. Velmi dobře chápal, jak tato „kasta“ v zájmu svého vzestupu bude mařit cestu k socialismu. Přesně to měl Stalin na mysli, když hovořil o rostoucím třídním boji v průběhu budování socialismu. Jak ukázala perestrojka, měl vůdce naprostou pravdu: již v šedesátých letech se zformoval kvazitřídní stínový SSSR-2, který ve spojenectví se Západem zničil SSSR-1 se všemi jeho úspěchy. Přitom skutečnou nespokojenost obyvatelstva způsobil SSSR-2, jeho odchýlením od předlohy, ovšem zainteresované vrstvy použily obratný propagandistický trik: postavily před obyvatele tento SSSR-2 s jeho nedostatky, narůstající nerovností a uměle vytvořeným deficitem jako původní model SSSR-1, který musí být naléhavě „reformován“.

Plísnitelé Stalina z řad globalistů a liberálů

V sovětských dobách, a to jak během Stalinova života, tak i po jeho smrti, byl vůdce nenáviděn především dvěma mocnými skupinami (a s nimi svázanou sovětskou inteligencí). První skupinu tvořila ta část sovětského establishmentu, která byla zaměřena na světovou revoluci a jejíž představitelé považovali Stalina za zrádce úlohy světové revoluce, nebo alespoň za strůjce odklonu od ní. Mluvíme o levicových globalistech z Kominterny, pro něž Rusko a SSSR byly jen odrazovým můstkem světové revoluce. Přirozeně se jim nemohl líbit ani „socialismus v jedné zemi“ (tj. obroda „říše“ v „rudé verzi“), ani příklon k ruským národním tradicím, na něž si zvykli hledět svrchu, ani zrušení oslav 7. listopadu jako prvního dne světové revoluce, které Stalin nařídil v roce 1936, ani vyhlášení „sovětského patriotizmu“ v témže roce 1936, ani mnoho dalšího. Příznačně v polovině dvacátých let G. Zinovjev argumentoval, že je třeba odstranit Stalina z postu generálního tajemníka, protože ho „nemají rádi v Kominterně“, a jedním z hlavních kritiků Stalina byl ve třicátých letech vysoce postavený funkcionář Kominterny O. Pjatnickij.

Druhou skupinu lidí nenávidících Stalina můžeme příhodně nazvat „sovětskými liberály“. Co znamená „sovětský liberál“? Samozřejmě nejde o liberála v klasickém slova smyslu. Sovětský nomenklaturní liberál, to je úředník, který chce konzumovat více, než je mu dáno v rámci přísných předpisů sovětského nomenklaturně hierarchického systém spotřeby, je tedy připraven využít vlastní moc pro osobní prospěch, snaží se často cestovat na Západ a má prsty ve stínové ekonomice, s níž se stále více propojuje pod vlivem sociální extáze.

V dnešní době se to nazývá korupce, ale v sovětském systému je tento termín sotva použitelný: korupce je využívání veřejné sféry pro soukromé účely a zájmy. Faktem je, že ve skutečnosti v SSSR neexistoval žádný právní rozpor mezi těmito sférami, protože žádná soukromá sféra tehdy neexistovala: „všechno kolem je kolchozní, všechno kolem je moje“. Namísto korupce je třeba hovořit o podvracení systému, který měl svého času kvantitativní charakter (až do poloviny sedmdesátých let, kdy do země začaly proudit ropné dolary). V daném smyslu je správnější mluvit o deformaci systému. Tito deformátoři Stalina nenáviděli ze všech nejvíc, protože příslušníci nomenklatury a jejího spřízněného okolí pochopili, že při Stalinovi, nebo při podobném pořádku, je trest nemine; proto se tak obávali příchodu neostalinisty A. Šelepina, proto vsadili na Leonida Brežněva – a neprohráli. Právě z „hrdinů Malé země“ vyrostl stínový SSSR-2 (nikoliv stínová ekonomika, ale stín SSSR svázaný jak se svojí stínovou ekonomikou, tak se západním kapitálem, jeho nadnárodními strukturami a západními zpravodajskými službami), ale stín za Brežněva znal své místo a čekal na svůj čas. Od poloviny let 1970 se připravoval ke skoku a za Gorbačova začal panovat, přičemž odstranil fasádu SSSR-1. Reálný SSSR v počátcích let 1980 vypadal jako galaktická říše z Azimovského „Akademie“ („Foundation“), blahobytná fasáda se snědenými vnitřnostmi. Pouze na rozdíl od říše neměl SSSR svého matematika George Seldena s jeho plány, zato měl svého „kšeft-matika“ Berezovského, a to mluví za vše.

Konzumerismus jako antiteze stalinismu

Ale zpět ke stalinofobii. Ta zcela jasně koreluje s konzumními podmínkami, s postojem ke konzumu jako ke smyslu života. Je symbolické, že jeden z „kovaných anti-stalinistů“ řekl v televizi: můžete si nechat národní myšlenku pro sebe, mně dejte příležitost konzumovat. Může se takový typ ubránit nenávisti ke Stalinovi a stalinismu? Ne, nemůže. Stalinismus, to je historická tvořivost, ustanovení se na tvorbě jako cíli a smyslu života. SSSR byl tvůrčí, vysoce duchovní projekt, což přiznali dokonce i ti, kdo Sovětskému svazu nefandili. Příznačná je v tomto ohledu fráze, kterou pronesl bývalý ministr školství A. Fursenko, že nedostatkem (sic!) sovětského školství byla skutečnost, že se snažilo vychovat člověka tvůrce, zatímco úkolem moderní ruské školy je přinést kvalifikované spotřebitele. To překračuje národní, nebo přesněji skupinovou, ideu, neboť spotřebitel a „spotřeba“ nemají národnost, hlavní věcí je koryto, a kdo ho poskytne, zda vlastní nebo cizí, je až desátá věc v pořadí, hlavně, že je kam rypák smočit.

Symbolické je i následující: Tentýž personál, který si pro sebe vyžádal „dovolenou na spotřebu“, se vyjádřil v tom smyslu, že pokud světová vláda dokáže ovládnout země na východ od Uralu, ať si vezme i jeho. Takže spotřební postoj anti-stalinismu se shoduje s globalismem, jsou to dvě strany téže mince. Tímto způsobem se táhne linie od anti-stalinismu k rusofobii.

Sociální svět anti-stalinistů je globální „dobytčí dvorek“, jehož hlavním cílem je zabezpečovat spotřebu pod vedením a dohledem světové vlády. Stalin třikrát zablokoval vytvoření takového světa na ruské půdě, za což ho anti-stalinisté nenávidí. Všechno je prozaické, debaty bývalých sovětských kariéristů a udavačů o svobodě, demokracii či „sovětské totalitě“ nemohou nikoho oklamat.

Paradoxně se ukázali být součástí levice (jmenovitě: „trockisté“, levicoví globalisté) i pravice (jmenovitě: „Bucharinovci“). V tomto ohledu je zřejmé, že „Trockisticko-Bucharinský blok“ není porušení zdravého rozumu, ale dialektická logika, kterou Stalin při odpovědi na otázku, jak je možný levo-pravý blok, formuloval následovně: „Dáš se vlevo a přijdeš napravo. Dáš se vpravo a přijdeš nalevo. Dialektika.“

Strach pozdní sovětské nomenklatury před Stalinem je strach „stínového SSSR“ před původním programem, strach parazita před zdravým organismem a před odplatou z jeho strany, strach před národem. Po roce 1991 získal tento strach novou, otevřenou, a ne skrytou, třídní dimenzi, která, jak ilustrují časy od počátku proti-stalinské kampaně, dělá tento strach panickým a fatálním.

 

Zdroj: http://zavtra.ru/blogs/stalin-i-veter-istorii-2013-02-06-000000

 
 
 
 
 
Q.S.
 
Můj názor na Stalina byl a je negativní. Ale takový mám i na jiné postavy v dějinách i v posledních desetiletích. Ve světě i u nás. Historii píší vítězové, to je fakt. Nejde ani tak o to, že by se zasahovalo do jednotlivých událostí a letopočtů, jako se spíš mlčí o příčinách, skutečných důvodech a motivacích jednotlivých aktérů, nebo se tyto příčiny, důvody a motivace nejrůznějším způsobem upravují, překrucují a křiví. Jak se to zrovna hodí tém, kdo vládnou.
Edukační systém pak předkládá zjednodušenou a idealizovanou verzi minulých událostí tak, jak to vyhovuje aktuálně dominujícímu dispečinku na  ideologické dálnici informačního prostoru.....
Jeho odpůrci ho budou hanět stejně vášnivě, jako ho jeho obdivovatelé budou chválit...
Pravda je nad tím. Neutrální, obsahující plus i mínus, vstupy i výstupy, prosté nadčasové účetnictví. Množina všeho...
A nejde jen o Stalina...
 Jak píše římský historik Cornelius Tacitus:
Dozvíte se příběh, který si nejrůznějšími mylnými způsoby vykládali jak současníci, tak lidé v dobách pozdějších. Ostatně došlo to tak daleko, že všechny významné děje vždycky halí pochybnosti a temnota. Někteří totiž považují za svatou pravdu úplně nepodložené povídačky, jiní zase ze skutečnosti dělají lež.
A věky budoucí zveličí jedno i druhé ještě víc. 
 
Užívejte vlastní hlavu a skládejte mozaiku. Nikdo jiný to za vás neudělá, ale rád vám nabídne hotové názory... 
 

Diskusní téma: „Dáš se vlevo a přijdeš napravo. Dáš se vpravo a přijdeš nalevo. Dialektika.“

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek