Člověka možno postavit ke zdi, myšlenku však nelze zastřelit.

21.08.2015 08:38

21. srpen 1968 je jedním z  černých dnů naší historie. Většina  lidí, kteří tehdy v ulicích svých měst a obcí vyjadřovali protest proti vpádu vojsk pěti spřátelených armád, prožívala nejen šok a hněv. Sdíleli i pocit urážky.


Zdůvodnění invaze tím, že v Československu probíhá kontrarevoluce, bylo palčivou urážkou pro milióny občanů, kteří vnímali obrodný proces jako narovnání páteře a hledání vlastních cest, jak zdevastovaný ideál socialismu zachránit, píše v komentáři k výročí 21.srpna 1968 Lenka Procházková

Varovné hlasy ze sousedních zemí, opakující staré heslo o jediné správné cestě a direktivní požadavky na návrat „zbloudilého“ bratříčka k ní, sice v průběhu pražského jara vyvolávaly obavy československých reformních politiků, ale téměř jednotný hlas „lidu“ jim couvnout nedovolil. Občané zavázali politiky stručnou úmluvou: jsme s vámi, buďte s námi! A  ze své strany slib dodrželi nejen v průběhu invaze. Teprve v době čistek, kdy špinavou práci za okupanta vykonávali naši vlastní lidé, se společnost rozdělila. Poslední baštu odporu tvořili studenti. Jeden z nich se jmenoval Jan Palach.
 
 Velikou zásluhu na tom, že se přizpůsobování novým násilně vnuceným poměrům nedělo překotně a že se  nestalo všeobecným jevem, má zcela jistě  statečný František Kriegel, který svým odmítnutím podpisu ponižujících moskevských protokolů vytvořil nejen příklad mravnosti a odpovědnosti  pro  současníky, ale současně hodil vyzývací rukavici napříč časem i našim potomkům.

Přebarvovat hozenou rukavici F.K. výstražně na rudo je dnes zbytečné, i nepamětníci vědí, že byl komunista. Už v mládí se ve Španělsku účastnil bojů intebrigadistů proti fašistům v hodnosti major-lékař. Po propuštění z francouzského internačního tábora pracoval jako frontový lékař v čínské armádě, kde spadal pod americké velení. Někteří četli či slyšeli o zásluhách F.K. při  budování zdravotnictví na Kubě, kde prožil americkou invazi na Playa Girón a následnou raketovou krizi. Detailnější znalci Kriegelova života vědí i to, že v padesátých letech tak tak unikl roztočeným mlýnům smrti a že i tato zkušenost  vytvářela jeho odpor k démonu kolektivního souhlasu.

To, že plně podporoval reformní hnutí v průběhu pražského jara a dokonce ani po trestné  srpnové invazi  nezavrhl ideu socialismu jako naděje pro důstojné přežití lidstva, je známkou jeho empirické i myšlenkové konzistence.

Už při politických vyjednáních v Čierné nad Tisou se Kriegel  stal terčem vulgárních a antisemitských urážek ze strany sovětských politiků. Po svém zatčení 21. srpna byl oddělen od ostatních rukojmí a byl držen v izolaci až do chvíle, kdy od něj únosci vyžadovali úpis na moskevské protokoly. A nejen oni. K podpisu Kriegla přemlouvali i členové „delegace československých politiků“, která (naivně?) dorazila do Kremlu zachraňovat situaci. Ve skutečnosti svým dobrovolným příjezdem na území pachatele zničila pozici,  kterou Vysočanský sjezd za podpory  jednotného národa dokázal v okupované zemi vytvořit. Doktor medicíny František Kriegel, muž, který na bojištích zachránil nespočet životů, však nelegitimně stvořený dokument podepsat odmítl a tím vědomě odepsal svůj vlastní život. S jeho návratem domů sovětští představitelé nepočítali, nehodlali Čechům vytvořit novodobého hrdinu. Prezident Svoboda, který se naopak obával toho, co by v Praze vyvolal přílet bez Kriegla, nakonec sjednal s Brežněvem kompromis, že František Kriegel bude za své „selhání“ po návratu   zbaven všech funkcí. Což se stalo. Pod vlivem Kriegelovy řeči pronesené na zasedání ÚV KSČ, v níž odsoudil invazi i dočasný pobyt sovětských vojsk a vyčetl svým kolegům zbabělost, byl  neplánovaně vyloučen i z řadového členství v KSČ. Následně byl zbaven funkce primáře v  nemocnici a násilně penzionován. Podobný osud sdílelo víc než půl milionu lidí, kteří také odmítli zradit své svědomí.
 
Z dochované korespondence  F.K., kterou před několika lety vydal František Janouch, jsem zjistila, že jediná útlá knížka, kterou měl Kriegel  při svém srpnovém zatčení  v kapse saka, byla Brechtova hra o Galileovi. Příběh muže, který na nátlak církve odvolal své  vědecké poznatky a zachránil si tím život, provázel doktora Kriegla i ve dnech věznění až před kremelský koncil.

Proroctví Alexandra Dubčeka

Vstup  armád pěti spřátelených států do Československa byl největší vojenskou operací v Evropě od konce 2. světové války. Vzhledem k jejímu rozsahu se dá cynicky říct, že ztráty na životech nebyly velké. To další, o co jsme kromě zmařených nevinných životů přišli,  byla  však naděje, že byť jsme občané menšího státu, můžeme popostrčit svět k lepšímu,  že dokážeme být avantgardou.  Ale znovu,  jako už mnohokrát v našich dějinách, jsme  byli vystaveni realitě, že naše země leží na průsečíku vlivů a chce-li přežít, musí umět snést i velikou křivdu. 

Když sovětský velvyslanec přišel do Bílého domu předat zprávu o vstupu vojsk, prezident Johnson přijal informaci  bez pobouření. Oba muži pak spolu strávili příjemné chvíle, kdy si u whisky povídali o texaské  krajině a o krásách lovu, zatímco vzdálenou evropskou zemi obsazovaly tanky. 

Početné a silné západoevropské levici vyrazil brutální úder na Československo dech. Od té doby, jak se zdá, dýchá jen žábrami.  Ostatně Dubček při svém prvním výslechu, ještě před příletem „zachránců“  emotivně Brežněvovi vyčetl, že  vojenská invaze byla obrovskou chybou a prorokoval, že  nadlouho zničí u západní levice víru v socialismus. Jeho proroctví se naplnilo ve větší míře, než tehdy mohl tušit.

Vědomí a svědomí

Když se bubáci v železných maringotkách po dlouhých dvaceti letech konečně stáhli z našeho území a když došlo v Praze roku 1991 k  rozpuštění Varšavské smlouvy, brala to většina občanů Československa  jako opožděnou satisfakci. Sloučení východního a západního Německa do jednoho státu nám připadalo logické a správné. Rozdělení vlastní republiky jsme  oplakali bez  účinných protestů. Rozpad Sovětského svazu nás obecně příliš nezajímal, už jsme byli v jiné sféře vlivu, učili se jiným jazykům,  sledovali jiné filmy. Válku v Jugoslávii a její skutečné motivy jsme mnozí pochopili až opožděně, protože mediální krytí ještě nemělo tak rozšířenou konkurenci v internetu.

To, že dnes stojíme, jako člen NATO, na straně spoluviníků i  dalších obdobně motivovaných válek a agresí, je obrovská psychologická změna.  Dosud jsme byli, po celé generace, formovaní opakovanou rolí oběti tzv. vyšších (čti cizích) zájmů. Občas jsme nakrátko dosáhli narovnání, ale pak se to znovu přehouplo, když dočasní spojenci nás zradili, obětovali  či zašmelili. Nyní je to  poprvé, co patříme k alianci viníků.  Je to nový pocit. Pochopitelně, že netrápí každého. Mnozí si tu  změnu nepřipouštějí k tělu, ignorují fakta  a spokojují se výkladem iluzionistů v ČT.  Jiní uvažují pragmaticky,  chtějí stát na (dočasně?) favorizované straně. To se týká i mnoha našich  politiků. Tedy oné skupiny lidí, která má, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, rozhodovat o  směřování země tak, aby nepodkopávali budoucnost vlastního národa.

Kolektivní vina neexistuje, kolektivní stud ano

Mnozí odborníci se  shodují v tom,  že kolektivní vina neexistuje. Je  to  stanovisko, se kterým přemýšlivý člověk může obecně souhlasit. Ale v konkrétních případech, kdy vidí, že jednotky NATO místo proklamované  obrany lidských práv  zbavují  zdecimované země práv na těžbu nafty či jiných, pro ně nevýhodně umístěných zdrojů, cítí přemýšlivý člověk za cizí provinění vlastní stud. Ve svém okolí vidí, že v tom není sám. Ale teprve kolektivní stud, tedy pocit sdílený velikým množstvím lidí, může vést  k hledání  východiska.

V Německu, pro jehož obyvatele je pocit studu za rozpoutání války, byť jinou generací, dosud nevstřebanou zátěží, vznikla před několika měsíci výzva: Opět válka v Evropě? Ne naším jménem! Desítky intelektuálů v ní varují německou vládu a poslance před sílícím napětím mezi Evropou a Ruskem. „Svalovat vinu za ukrajinský konflikt pouze na Rusko, jak to dělají USA, je zjednodušené. Hospodářsko-politická izolace Ruska není v zájmu mírového soužití v Evropě. Politicky zodpovědní jako paní Merkelová, pan Gauck, Spolkový sněm a německý tisk musejí okamžitě deeskalovat napětí, aby se odvrátila hrozba války v Evropě. Nesmíme promarnit čtyřicet let smluv s východem, které Evropě přinesly mír a Německu znovu sjednocení i díky Rusku. To dědictví je nyní v sázce.“
V mainstreamových médiích  ČR  však tato informace zapadla mezi nevyžádané zprávy. Podobný „zájem“ vyvolávají i české a slovenské petice a občanské protesty proti zneužívání NATO k prosazování zájmů USA. 

Dobrovolná nevědomost je druhem zbabělosti

Starší generace má z dob normalizačního zpravodajství vypěstovaný odpor k cenzuře a dokáže si obraz o stavu současného světa povětšinou sestavit   samostatně, z nabídky různých zdrojů.  Působí paradoxně, že spíš mladým lidem, trávícím na internetu dlouhé hodiny,  mnohdy chybí čas  vyhledávat „různobarevné“ informace a tvořit si z nich mozaiku odlišnou od té oficiální černobílé. Poslankyně paní Němcová má přesto obavy, že chuť hledat pravdu je bohužel lidem vrozena a že jí brzy podlehnou i naši mladí marťánci. Poslankyně má strach z toho, že i když marťánci byli podrobeni správné výchově a od školky programováni k nenávisti vůči Rusku a Rusům, mohli by se  vlivem nevhodných informací přesto naučit kriticky myslet. V dubnu při zasedání sněmovny proto starostlivá paní poslankyně vyzvala  premiéra, aby vláda vyvěsila na svých stránkách seznam „závadových“ serverů a průběžně jej aktualizovala, aby marťánci věděli, kam nesahat, kde to pálí a bliká červeně.


Česká vláda má zatím jiné starosti, než vyvěšovat seznamy „kacířských serverů“, ale je možné, že bude brzy přinucena k   rozsáhlejším koniášským praktikám, než jaké navrhuje paní N.,  v takzvaně vyšším zájmu. Proto chci našim mladým marťánkům doporučit, aby si co nejrychleji doplnili znalosti novodobé historie i z jiných pramenů, než je školní četba a průběžně s tím aby sledovali zprávy o dění současném i z jiných zdrojů, než je mainstream. Jen tak se naučí rozlišovat a oddělovat zrno od plev.

Je to úmorná mravenčí práce na doma. A zpočátku i hodně osamělá. Ale až se sumy poznatků šířených osamělými běžci dostanou i k těm, kteří dosud vězí v nehybnosti, může se zakletí zlomit a démon souhlasu ztratí svou sílu. 

Pár střípků pro první inspiraci našich marťánků    

Severoatlantická aliance byla založena v dubnu roku 1949. Cíl jejího vzniku byl shrnut do tří bodů: Udržet USA v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi. Sovětský svaz nicméně v březnu 1954 požádal bývalé spojence o vstup do NATO. Žádost byla očekávaně  zamítnuta. Ale už v říjnu téhož roku byla neočekávaně pozvednuta ze země  NSR a oficiálně vyzvána ke vstupu do Severoatlantické aliance. Ten se uskutečnil 5. května 1955. O devět dní později vznikla Varšavská smlouva. Jako reakce na změnu pravidel.

Československá armáda se jako člen VS nikdy nepodílela na invazi do cizí země a byla cvičena výhradně jako armáda obranná. Při invazi vojsk VS na naše území se však obranná armáda musela stáhnout do kasáren.  Srpnový vstup vojsk, vysvětlovaný obavou o osud socialismu v Československu, měl i další, ryze strategický motiv. Naše republika byla  v té době jediným státem  Varšavské smlouvy, na jehož území nebyly přítomny sovětské jednotky.  Přičemž na území NSR rozšiřovala NATO  základny včetně jaderného arsenálu. Představitelé Polska, NDR a jestřábi z Kremlu tedy prosadili, aby Varšavská smlouva posunula svou obranu i do Československa, blíž k západoněmeckým hranicím. Invaze, která se vyvinula v okupaci už pouze sovětskými vojsky,  nesla název Operace Dunaj.

V září letošního roku  projede územím České a Slovenské republiky  pod názvem Dunajská jízda americká vojenská kolona mířící z Německa na cvičení do Maďarka.  Podle mluvčího americké armády je to příležitost k posílení  přátelství a partnerských vztahů členských zemí NATO. 

Internet poskytuje avíza i o dalších, mnohem rozsáhlejších manévrech, které během podzimu plánuje jak aliance, tak i Rusko. 

A co na to neznámý vojín?

Milovaní naši marťánci, pokud se studená válka, které jste si dosud nevšimli, změní v horkou, vy budete ti první, kdo pozná,  jaký je rozdíl mezi adrenalinovou počítačovou hrou na válčení a reálným nasazením do boje. Novela branného zákona už je připravena ke schvalování. Četli jste ji? A co vy na to?

Na závěr   

Na závěr připojuji krátké výňatky z dopisu Františka Kriegla, který v lednu roku 1978  poslal z Prahy svému příteli F. Janouchovi, žijícímu už tehdy v emigraci. Sbírka korespondence vyšla knižně pod názvem „Na smutek není čas.“ Připadá mi, že dopis, z něhož cituji, napsaný v době totality, člověkem, který měl každodenně před dveřmi bytu policejní hlídku a který pravidelně chodil k výslechům, vyjadřuje víc naděje a odhodlání, než jakého jsme schopni dnes my.  

… Pečlivý pohled ukáže, že život si své cesty nalézá. Mnohé se ve vědomí a sebevědomí velmi mnoha lidí změnilo. Pokus přitlačit lidi k zemi a potom je rozšlapat, se nezdařil. Náporu zlého větru kmeny odolaly, spíš je zpevnil, udělal je odolnějšími. Zkušenost s brutalitou, hloupostí a zejména nepravdivostí propagandy, její rozpor s osobní zkušeností velkého počtu lidí  různých věkových skupin, přivedly mnohé k vlastnímu úsudku, přiblížily je k pravdě....

… Proto také tolik podobenství s dobou evropské reformace, krize a rozpadu moci Římského biskupa, působení Koperníka, Galilea, Giordana Bruna a jemu podobných. Doba dogmat míjela. Ani usnesení koncilů, ani oheň a meč, ani Anathema, ani plameny hranic, požírající těla „kacířů“ nebylo s to zastavit pochod myšlenek, nezabránili schizmatům. Nedávno jsem někde četl „man kann Menschen an die Wand stellen, Gedanken kann man nicht erschiessen“ (v překladu: Člověka možno postavit ke zdi, myšlenku však nelze zastřelit).
 

 

Diskusní téma: Člověka možno postavit ke zdi, myšlenku však nelze zastřelit.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek