Čeští protagonisté Nového světového řádu-Globální světovlády.

05.07.2015 12:33
"Vidím globalizaci jako nový světový řád. V tomto řádu se státy a jejich hranice stanou méně důležitými, zatímco nevládní organizace, včetně univerzit, firem a jednotlivců, budou schopny uplatnit více vlivu."
Jan Švejnar; 5. září 2000, Michiganská univerzita, USA
Pokusů o jednu světovou vládu bylo v lidské historii bezpočet. Nic nového pod sluncem, dalo by se říci společně s Kazatelem, když vidíme i dnes kolem sebe spoustu příkladů toho, jak se určité vlivné skupiny pokouší sofistikovaným způsobem uchopit vládu nad celou planetou.
Přesto tentokrát by jim to mohlo vyjít. Úroveň technologické vyspělosti; zavedení globálních či kontinentálních institucí, které jsou mezistupněm k tomuto cíli; množství nástrojů, jak manipulovat veřejností; úpadek křesťanské víry, který tuto veřejnost tváří v tvář uchvatitelům globální moci činí zranitelnou a téměř bezmocnou; rozklad tradičních institucí a ztráta konzervativních hodnot; ale hlavně promyšlený a pozvolný způsob, který elity k zavedení nového světového pořádku zvolily a který je postřehnutelný jen pro toho, kdo věci posuzuje z dlouhodobého hlediska a dokáže si jednotlivé střípky poskládat do výsledné mozaiky - to vše dává současnému pokusu o celoplanetární totalitní systém dosud nevídanou šanci na úspěch.
Na druhou stranu roste i počet těch, kteří si přicházející nebezpečí uvědomují a nesouhlasí s ním. Především díky rozmachu internetu, s jehož účinkem elity nepočítaly (a který jim stále více vadí), se daří povědomí o věcech, které měly být skryty, šířit mezi neustále rostoucí skupinu lidí. A třebaže mainstreamová média jsou nyní zcela v rukou těchto elit a svým způsobem jejich nástrojem, existuje velké množství alternativních nezávislých zdrojů, kde je i dnes možné dozvědět se pravdě-podobnější verze toho, co vidíme kolem sebe.
Boj o zavedení nového světového řádu se tak stále více jeví jako závod s časem. Ačkoli se může zdát, že elitám vše hraje do karet a že vládnou nezměrnou mocí, vlivem, finačními možnostmi a technologickými vymoženostmi, které jsou běžným lidem skryty, vítězství na dosah stále nemají. Mnoho dílčích plánů jim nevyšlo (Kodaňský summit skončil fraškou, očkování proti prasečí chřipce lidé prokoukli, globální oteplování se ukázalo podvodem a příroda sama oteplovače zesměšnila) a bude-li veřejnost klást promyšlený odpor i nadále, bude takových případů přibývat.
V základech tohoto odporu musí ale stát poznání pravdy, uvědomělost, kritické uvažování v historických souvislostech. Abychom se mohli bránit, musíme vědět, proti komu. Nemůžeme bojovat proti neviditelným elitám. Potřebujeme je někam zařadit, pojmenovat je, rozkrýt jejich struktury, obnažit je.
Zaměřme se na české prostředí
Nemá také - pro nás, Čechy - žádný velký smysl bojovat proti světovým elitám typu Al Gora a dalším. To si může dovolit leda prezident Václav Klaus /článek je z roku 2011/ a Bohu díky za to, že tak činí.
Co ale můžeme udělat my, běžní občané České republiky? Lidé zprava, ale i zleva, kterým se globalizační plány elit zajídají a kteří se nechtějí smířit s tím, aby se jejich stát rozplynul a stal pouhou provincií budoucí světové říše a my sami bezejmenými čísly v totalitním systému, o kterém jsme si jen dosud čítávali v knihách jako 1984, My či Brave New World?
Copak můžeme bojovat proti jakési celosvětové chobotnici nového světového řádu? Zcela jistě nemůžeme.
Co ale můžeme, je co nejvíce poškodit její jednotlivá chapadla. Pevně věřím, že chobotnice nového světového řádu má své české chapadlo. Na toto chapadlo bychom se měli zaměřit a to bude cílem našeho nového seriálu.
Posviťme si na lidi typu Jana Švejnara, Jiřího Pehe, Václava Havla, Karla Schwarzenberga, Martina Bursíka či Alexandra Vondru.
Prozkoumejme vazby mezi různými spolky, ať už je to česká pobočka Římského klubu, Rady pro zahraniční vztahy či Havlovo Forum 2000.
Podívejme se na to, kdo stojí v popředí ale i v pozadí těchto organizací, jaké jsou jejich vazby do zahraničí, jaká je jejich agenda a co hlásají.
Řekneme si o tom, kdo a proč jezdí na Bilderberg a kdo naopak jezdí k nám. Kdo je členem Trilaterální komise, ale kdo jsou i členové různých ryze českých spolků a elitářských sdružení.
Cílem seriálu není u každého z lidí, o kterém si povíme, určit jeho míru seznámení se s agendou nového světového řádu. V institucích a organizacích, o kterých bude řeč, je mnoho lidí a ne všichni musí nutně vědět, co je pravou podstatou věcí. Dokonce i ti, kteří jsou nejhlasitějšími šiřiteli těchto myšlenek, mohou být vposledku jen pouhými "užitečnými idioty".
Dovolil bych si naopak říci, že v našem českém prostředí neexistuje nikdo, kdo by o plánu na světovou vládu věděl do té míry, že by se dal nazvat hybatelem věcí. Mnohem spíše se na české úrovni setkáme s pouhými pohůnky těchto zahraničních elit, s nositeli vody, s pěšáky.  Dokonce i takové postavy, jako je Václav Havel, který bezesporu patří v čekém prostředí k nejvýznamnějším protagonistům nových pořádků, je vposledku jen jakousi figurkou, kterou zahraniční elity umně využívají, aniž by ji do celého plánu zasvětily.
Krásným příkladem je i politolog Jiří Pehe. Byl sice pozván na setkání skupiny Bilderberg, ale jen jako host - zcela jistě není Pehe někým, s kým by se světové elity přímo bavily a zasvětily ho do svých plánů. Ale byl pozván proto, aby dostal nějaký úkol, svým pozváním se cítí poctěn a jaksi zavázán těmto elitám a proto dělá to, co si ony přejí. Zcela jistě ale Pehe není součástí "spiknutí", je spíše jen někým, kdo na požádání rád a ochotně vyplodí nenávistný protiklausovský článek či oslavný prolisabonský komentářík, čímž splní úkol.
Jen proto bychom ale neměli lidi jeho typu podceňovat. Naopak. Jsou infiltrátory, důležitými spojkami, odhodlanými služebníky, nastrčenými figurkami. Jsou to lidé, kteří necítí lásku k vlasti, kteří si neváží tradičních hodnot, kteří jednají ve prospěch nadnárodních korporací, mezinárodních institucí, zahraničních bankovních domů. Lidé, kterým zrada národa nic neříká, kteří nemají svědomí, kteří se neštítí obhajovat neobhajitelné.
Jejich motivace může být různá. Mohou být jednoduše hloupí a naivní a svoji rozkladnou práci vykonávat v dobré víře, že jsou to oni, kdo jsou nositeli pokroku, zvěstovateli světlých zítřků, proroky báječného nového světa. Jsou mezi nimi fanatici, kteří svět, ve kterém žijeme, nenávidí a přejí si jeho přeměnu. Další pracují pro mrzký peníz, pro slávu, jde jim o prestiž a o potěšení z toho, že se mohou ve společnosti oněch elit blýsknout. Další svoji práci konají z nenávisti ke svému národu. A zase další proto, že jim jde jen o majetek, peníze a pozemky - nikdy nic takového jako lásku k jedné konkrétní zemi nezažili, protože to jsou lidé kosmopolitní a internacionální.
Chceme-li tedy jako uvědomělí občané říci ´ne´ nástupu nového světového řádu, nemusíme chodit daleko. Naše pozornost by se měla v prvé řadě zaměřit na ty, kteří jsou jeho protagonisty u nás.
Neházejme všechny do jednoho pytle
Na úvod tohoto seriálu bych rád varoval ještě před tím, abychom dávali lidem nálepky a snažili se je zaškatulkovat jen na základě několika málo informací. Mým cílem bude spíše představit spolky, na které bychom si měli dát pozor, a výjimečně i některé jejich představitele, v žádném případě ale nechci vzbuzovat dojem, že každý, kdo zasedá například v české pobočce Rockefellerovy Rady pro zahraniční vztahy, je neřád a zlosyn.
Dokonce i ti, kteří dobře vědí, oč jde, nemusí být ti, kteří si novou světovou vládu přejí. Ve skutečnosti bude naopak málo těch, kteří dobře vědí, co se chystá.
Abych byl konkrétnější, uvedu příklad. V Havlově Foru 2000, což je bezepsoru jedna z organizací, která v českém prostředí má za úkol infiltrovat veřejné myšlení globalizační propagandou, se kdysi angažoval i senátor Jiří Oberfalzer, který byl v závěru loňského roku velkým bojovníkem proti Lisabonské smlouvě a bojovníkem proti evropské integraci zůstává i nadále.
Jiří Pehe a Martin Jan Stránský mu tehdy napsali otevřený dopis, ve kterém ho kárají za to, jak nástup Lisabonu oddaluje a vyjadřují podiv nad tím, že tak činí právě on - jejich dávný známý z Fora 2000.  Senátor Oberfalzer, kterého si nesmírně vážím, je velkým odpůrcem blížící se totality. A to i přesto, že jeho jméno najdeme ve správní radě nadace Forum 2000.
Mějme se tedy na pozoru před tím, abychom všechny házeli do jednoho pytle. Naším cílem ostatně ani není někoho očernit a učinit z něj veřejného nepřítele. Jde nám jen o to, naznačit souvislosti, vztahy a vazby.
Úsudek nechť si každý už udělá sám.
 
V minulém úvodním díle jsme si vytkli za cíl zmapovat české spolky nebo jednotlivce napojené na zahraniční skupiny usilující o světovládu. Přislíbil jsem první díl věnovat tajemné skupině Bilderberg, respektive několika Čechům, kteří měli "tu čest" setkání této vlivné skupiny navštívit.

Jsou jimi Karel Kovanda, Jiří Pehe, Karel Schwarzenberg, Michael Žantovský a Alexandr Vondra.

Dříve než se blíže podíváme na jejich profily, nemůžeme se nezmínit o samotné skupině Bilderberg.

O té se začalo naštěstí psát otevřeně už i v České republice, zvláště před dvěma lety, v souvislosti s návštěvou tehdejšího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga na výroční konferenci Bilderberg Group v americkém Chantilly. Do té doby v Česku téměř neznámému spolku je nyní ze strany médií věnována alespoň základní pozornost.

Své jméno získal podle hotelu de Bilderberg v nizozemském Oosterbeeku u Arnhemu, kde se účastníci setkání poprvé sešli už v roce 1954. Od té doby se scházejí pravidelně rok co rok na výročních konferencích, pokaždé v jiné zemi, na jiném místě planety. Vždy ale v lusuxních hotelích, natolik odříznutých od okolí, aby měli účastníci schůzek dostatečné soukromí.

Setkání tak jsou pečlivě hlídána policií a díky tiché dohodě s předními médii (účastní se jich totiž i vlivní šéfredaktorové) zůstávají, nebo spíše zůstávaly, stranou mediálního zájmu. To je podivné zvláště, když si uvědomíme, jak významné osobnosti se na nich scházejí - a v jakém počtu. I návštěva jednoho z takových lidí v některé zemi by přirozeně vedla k velkému mediálnímu zájmu. Zde se ale sejde skoro stotřicet velice významných lidí z řad byznysu, šlechty, státníků, politiků a finančnictví - a média mlčí...

Známý novinář Guardianu Charlie Skelton, který se poslední dvě bilderbergovská setkání snažil alespoň zpovzdálí mapovat, se v jednom ze svých článků podivil nad tím, že když se do vyhledávacího systému zpravodajské agentury Reuters zadá slovo "Bilderberg", získáte "nula výsledků".

Poslední dobou se ale atmosféra mění. Jak se o Bilderbergu stále více a více informuje (i když stále ještě jen především spíše v nezávislých médiích, na internetových serverech a "alternativních" blozích), skupina se snaží svou nálepku "tajného spolku" setřást. Před dvěma lety dokonce ke svému setkání poprvé vydala tiskovou zprávu a v tomto trendu pokračuje doposud. A informace o probírané agendě, které vždy nakonec díky kontaktům několika investigativních žurnalistů, kteří skupinu rok co rok pronásledují, uniknou, nejsou bilderbergovci ani nijak dementovány. Zčásti je to i tím, že se agenda NWO poslední dobou stává stále více otevřenější a Bilderbergovci toho nemají až tolik skrývat. O novém světovém řádu totiž mluví už téměř bez uzardění.

Kdo se na podobných schůzkách schází? Zpravidla jde především o úzkou skupinu členů, která se schůzek účastní pravidelně. Tyto osobnosti bychom mohli považovat za jakési vedení. Bilderberg má svého předsedu a jistou strukturu.

Mezi pravidelnými účastníky schůzek najdeme například španělskou královnu Sofii, belgického prince Phillipa, holandskou královnu Beatrix, amerického exministra zahraničí Henry A. Kissingera a řadu dalších známých jmen.

Samozřejmě, že na setkání nikdy nechybí "otec zakladatel" a roky předseda spolku, vlivný finančník považovaný za šedou eminenci mnoha globálních politik - David Rockefeller. Uslyšíme o něm ještě často. Je totiž také zároveň čestným předsedou CFR (Council on Foreign Relations), čestný předseda a zakladatel Trilaterální komise, předseda Council of the Americas a Americké společnosti.

Pak existuje skupina pozvaných, kteří na podobnou akci vyjedou třeba jednou za život, nebo i vícekrát, ale nepatří do úzké skupiny a dost možná ani netuší, co je skutečným záměrem tohoto spolku. Sem bych si dovolil zařadit všechny české účastníky.

Na seznamu pozvaných často najdeme přední evropské či americké politiky. A to i přesto, že těm americkým účast na podobných mezinárodních fórech zakazuje tzv. Loganův zákon. Tato směrnice zakazuje členům federální vlády USA nebo zástupcům jednotlivých států americké Unie setkávat se s členy cizích vlád bez zmocnění prezidenta nebo Kongresu USA.

Na stejnou skutečnost, že se američtí ministři schůzek ze zákona nesmí účastnit, narážel i tajemník prezidenta republiky Ladislav Jakl v případě Karla Schwarzenberga, který byl v té době ministrem zahraničí. "Američané asi dobře vědí, proč reprezentantům svého státu na podobných tajných setkáních účast zakazují," řekl Jakl podle serveru Euro online.

Není také nezvyklé, ba naopak je to spíše příznačné, že se schůzek účastní i osoby, které se později - světe div se - objeví ve vrcholných politických pozicích. To je případ bývalého britského premiéra Tony Blaira, amerického prezidenta Baracka Obamy, jeho předchůdce Billa Clintona, ale i evropského prezidenta Hermana Van Rompuye, o kterém je známo, že se těšně před svou instalací do funkce účastnil jedné ze schůzek. Ti všichni jsou pozváni na Bilderberg, aby po několika týdnech jakoby mimoděk získali prestižní post. A netýká se to jen politiků. Například bankéři Alan Greenspan či Ben Bernanke byli pozváni před tím, než se stali šéfy americké centrální banky. Podobné "náhody" svědčí o tom, že některé funkce se obsazují až po "požehnání" bilderbergovci a nejde tudíž ani tak o politickou soutěž, jako spíše o instalaci "vyvoleného", na kterém se předtím elity domluví.

"Obyvatelé zemí na Západě si myslí, že volí své zástupce. Ve skutečnosti ale volí ty, které pro ně dopředu vybral Bilderberg," uvedl k tomu známý americký rozhlasový komentátor a filmař Alex Jones.

Mezi pozvanými najdeme ale i významné podnikatele, byznysmeny, lídry předních nadnárodních koncernů, jako je například Coca-Cola, Fiat, Nokia, Volvo, DaimlerChrysler, stejně jako zástupce slavných bankovních domů (Rotschild), amerického ministra financí, guvernéra Evropské centrální banky nebo spekulanty a "filantropy" typu George Sorose.

Vycházeje z toho, co se dosud o obsahu schůzek napsalo, jde vždy o přednášky a prezentace na zajímavá zahraničně-politická témata, která momentálně hýbou světem. Správnější by ale bylo napsat, které budou hýbat světem. Často jde spíše o záležitosti, které se teprve aktuálními mají stát. Bilderbergovci jsou totiž vždy tak trochu napřed a snaží se určovat, kterým směrem se politika či ekonomika bude ubírat.

Tak například poslední setkání, které se uskutečnilo na začátku června ve španělském letovisku Sitges, mělo - krom jiného - na programu i poněkud překvapivě agendu globálního ochlazování. Je to předzvěst budoucí mediální masáže, která se brzy snese na naše hlavy, tváříc se přitom stejně samozřejmě, jako když nás ještě nedávno stejně naléhavě burcovala před globálním oteplováním.

Před rokem se zase účastníci tajných setkání bavili o světové ekonomické krizi či budoucnosti amerického dolaru. A v roce 2008 byl hlavním tématem podle tiskové zprávy Bilderberg Group "svět bez jaderných zbraní, kyberterorismus, Afrika, Rusko, finance, protekcionismus, vztahy EU a USA, otázka Afghánistánu, Pákistánu či islám a Írán.

Kromě veřejných přednášek je ale pravděpodobné, že existují jednání úzké skupiny bilderbergovců, opravdu vlivných osobností, které jsou uzavřené i pro běžné hosty konference. Právě tam se dolaďují ta nejzásadnější rozhodnutí. Zatímco Karel Schwarzenberg si vychutnává "dobré a kvalitní přednášky", skuteční bilderbergovci za jinými zavřenými dveřmi spřádají své plány, o kterých je vyrozuměna jen úzká skupina globalistů.

Za jeden z klíčových cílů Bilderbergu je tradičně považováno prohlubování integrace Evropské unie, kvůli které vlastně spolek vznikl. Evropané převažují mezi účastníky schůzek v poměru 3:1. Schůzky se také nejčastěji konají právě v Evropě.

Před časem také jeden z členů spolku prozradil, že klub se zabýval už od samého počátku zavedením jednotné evropské měny. Byl to současný předseda klubu, belgický politik Étienne Davignon, dřívější viceprezident Evropské komise, předseda představenstva Société Générale de Belgique, který v jednom tiskovém rozhovoru uvedl, že jedním z největších úspěchů Bilderbergu bylo zavedení eura. Není tedy pochyb o tom, že během těchto schůzek se formují důležitá rozhodnutí, která předurčují události v Evropě, ale i celosvětové dění.

II.I Historie

Podle oficiálních prohlášení, které o sobě klub "prozradil", byl zakladatelem skupiny Polák Józef Hieronim Retinger, nadšený zastánce sjednocené Evropy. Stal se prvním tajemníkem klubu.

U zrodu skupiny stál také princ Bernard Nizozemský, částečný vlastník Dutch Shell Oil, jinak za války oddaný nacista, bývalý důstojník SS, který také později spolupracoval s německou firmou IG Farben, kde se propracoval až do jejího představenstrva. Člověk, který debatoval s Adolfem Hitlerem u jednoho stolu. V roce 1954 se stal prvním předsedou Bilderbergu

Dalšími zakládacími členy byli tehdejší belgický premiér Paul Van Zeeland a šéf spotřebního gigantu Unilever Paul Rijkens. Za cíl si dali prohloubit těsnou vazbu mezi západní Evropou a Spojenými státy.

"Šlo o to, dostat na jedno místo dva zástupce z každé pozvané země. Jednoho konzervativce a jednoho liberála," vzpomínal pak později princ Bernhard.

Na prvním setkání, které proběhlo ve dnech 29. až 31. května 1954 v městečku Oosterbeek nedaleko nizozemského Arnhemu, bylo pak rozhodnuto o tom, že se americké a evropské elity budou scházet každý rok.

S výjimkou roku 1976, kdy předsedu Bilderbergu, prince Bernharda, zastihla korupční aféra týkající se amerického koncernu Lockheed, se globalisté skutečně rok co rok schází.

"Podle vnitřních pravidel probíhá pracovní část vždy od 8.00 do 20.00 hodin s přestávkami na občerstvení. Každý má právo na pětiminutový (dle jiných zdrojů sedmiminutový) příspěvek. Během následné diskuse je možné po dobu dvou minut reagovat. Pořizují se zápisy, ale striktně bez uvedení jména hovořících. Podobně jako témata i tyto zápisky zůstávají neveřejné a v držení tajemníka. Účastníci jsou vyzváni k mlčenlivosti, mají však právo seznámit s obsa hem jednání své národní vlády," píše časopis Reflex.

II.II Česká účast

Účast Čechů na podobných setkáních je spíše sporadická a v historii České republiky bychom našli jen pár lidí, kteří se podobných konferencí zúčastnili, pokud budeme vycházet z otevřených zdrojů a z už zveřejněných výpovědí o tom, kdo pozvání přijal.

Je samozřejmě možné spekulovat o tom, že na schůzky jezdí i další Češi, kteří se na seznamu neobjeví - v tomto smyslu se mluví například o Janu Švejnarovi, jeho účast ale nikdy nebyla potvrzena.

Alexandr Vondra také v jedné sms autorovi článku napsal: "Vašeho favorita VK už nezvou." Pokud nešlo o pouhou zlomyslnost, znamená to, že Václav Klaus svého času pozvánku na Bilderberg Group také dostal - buď jednou nebo opakovaně. Podle vyjádření to ale spíše znamená, že vše skončilo u pouhého pozvání. Asi jako svého času britská premiérka Margaret Thatcherová, která také dostala pozvánku, zúčastnila se jednoho setkání, ale potom toho hořce litovala a dalších schůzek se už vyhýbala.

My se ale nyní zaměříme jen na ty, o jejichž účasti na schůzkách Bilderbergu se všeobecně ví, ať už se jich účastnili výjimečně nebo i vícekrát.

II.II.I Karel Schwarzenberg
(ministr zahraničí; 5. - 8. června 2008, Chantilly, Virginia, USA)

Protože jsem měl tu čest dostat - ve spolupráci se svými přáteli - do médií, která do té doby o Bilderbergu téměř nevěděla, informaci o Schwarzenbergově návštěvě na Bilderbergu v roce 2008, začnu právě u této postavy.

Schwarzenberg se účastnil setkání Bilderbergu v roce 2008, které probíhalo (už podruhé) v americkém městě Chantily. O tomto setkání Bilderberg Group se hodně psalo, protože seznam účastníků unikl do médií, takže téměř poprvé bylo toto setkání sledováno za většího mediálního zájmu, než všechna předchozí. Nutno ale podotknout, že za mediální zájmu nezávislých médií. Ta běžná o akci mlčí i nadále.

V České republice se ale podařilo prolomit tabu a informaci o Schwarzenbergově návštěvě, nejprve uveřejněnou na webu Osud.cz, poté na zpravodajském serveru iDNES.cz, převzala řada tištěných i internetových médií (Hospodářské noviny, MF DNES, Lidovky.cz apod.).

Záběry ze sídla, které si elity vybraly ke své schůzce, je možné vidět například ve filmu Alexe Jonese "The Obama Deception".

Podle neověřených informací Schwarzenberg svůj výlet do USA zamlčel, respektive vydával ho za jinou cestu, než jakou ve skutečnosti byla. Když jsem se se svými přáteli v daném termínu roku 2008 Schwarzenberga snažil kontaktovat, nebral telefon a zaměstnanci ministerstva zahraničí, kterému tehdy šéfoval, tvrdili, že o ničem neví. Spustili jsme telefonickou akci, kdy jsme obvolali špičky tehdejší politiky s dotazem, co si o návštěvě Karla Schwarzenberga na Bilderbergu myslí. To zabralo. Informace rychle doputovala i k samotnému ministrovi zahraničí, který se posléze autorovi článku sám telefonicky ozval a přítomnost na konferenci potvrdil.

"Bilderberg je setkání velice zajímavé, probírají se tady různé problémy na světě, ale to vždycky za předpokladu, že se o tom nemluví. Je to soukromé setkání bilderbergů," řekl tehdy ministr telefonicky z amerického venkova.

Po návratu do České republiky čelil Schwarzenberg zvídavým otázkám ze strany politiků. Byl interpelován jak předsedou KSČM Vojtěchem Filipem, tak předsedou zahraničního sněmovního výboru, poslancem ČSSD Janem Hamáčkem. Oba po něm žádali vysvětlení účelu schůzky, stejně jako ozřejmění toho, s jakým mandátem Schwarzenberg na Bilderbergu vyjednával.

"Co se mi zdá nestandardní, je to, že o vaší účasti podle informací z médií nevěděl nikdo z členů vlády a nevěděl to ani její předseda," řekl ve Sněmovně Hamáček. "To je zajímavé zejména vzhledem k tomu, že například členové administrativy Spojených států mají přímo ze zákona zakázáno se účastnit takovýchto jednání utajených skupin, jako je právě skupina Bildenberg," dodal v narážce na už zmiňovaný americký Loganův zákon.

Obecně se má za to, že Schwarzenbergova účast souvisela s právě projednávanou Lisabonskou smlouvou, která měla před prvním irským referendem. V té době byly dvě země, které hrozily Lisabonskou smlouvu pohřbít - Irsko a Česká republika. Zástupci obou byli na tomto setkání přítomni (za Irsko irský generální prokurátor Paul Gallagher, za Českou republiku právě ministr zahraničí). Třebaže Schwarzenberg popřel, že byla řeč o Lisabonu, tajemník prezidenta Ladislav Jakl v reakci pro média připustil, že právě Lisabonská smlouva mohla být důvodem Schwarzenbergovy návštěvy.

Takový důvod však Schwarzenberg popírá. "O Lisabonské smlouvě tady diskuze nebyla, to je téma spíše u nás, ne tady," řekl Schwarzenberg.

Schwarzenbergova účast nepřekvapila ani jeho předchůdce ve funkci, exministra Jana Kavana . "Vzhledem k jeho politice uznání Kosova či podpory radaru a jeho minulosti mne vůbec nepřekvapuje, že ho tyto vlivné osobnosti amerického života do takové uzavřené společnosti pozvaly," uvedl exministr v reakci pro iDNES.cz.

Jako autor článku o politikově tajemném výletu jsem poté ještě napsal několik pokračování článku, včetně takového, kde jsem se snažil ministra zahraničí přimět k zodpovězení několika dotazů, což se po větších urgencích alespoň částečně podařilo. V rozhovoru Schwarzenberg mimo jiné řekl: 

"Čas od času tam jezdím. Jako všechny konference a semináře je to někdy zajímavé a někdy nudné. Záleží na tom, kdo přednáší."

"Vůbec žádné tajemné pozadí, probíhá to docela veřejně už čtyřicet nebo padesát let. Novináři zřejmě nejsou příliš zvídaví a zajímají se spíše o to, co se děje tady, než na mezinárodní půdě. Žádné tajemno v tom není."

Schwarzenberg ale nebyl na setkání Bilderberg Group poprvé. V pořadu ČT HydePark přiznal, že na Bilderbergu byl už dvakrát. Z jiného zdroje vyplývá, že první setkání bylo "někdy před čtyřiceti lety". Ostatně ve výše zmíněné citaci řekl, že "čas od času tam jede".

I podle sdělení Alexandra Vondry mohl být Schwarzenberg na konferenci vícekrát. "Obvykle na podobná setkání vyjede kníže nebo já, ale tím to hasne," řekl tehdy na telefonický dotaz ministr pro evropské záležitosti. Dá se tedy předpokládat, že Schwarzenberg se mohl účastnit v poslední době více než jen jedné schůzky, zvláště, byla-li proběhla-li ta jeho druhá, kterou přiznal, už před čtyřiceti lety.

Karel Schwarzenberg za svou návstěu Bilderbergu dosud politicky "pyká", lze-li tak nazvat dotěrné dotazy, které mu - hlavně v předvolební kampani - na toto téma voliči v televizních a jiných debatách, ale i při osobním setkání, neustále předkládali. Politik si z nich ale nic nedělal a reagoval na ně buď podrážděně, nebo je zlehčoval a zesměšňoval tazatele jako zastánce spikleneckých teorií.
 
 
Z výše zmíněné citace lze vyvodit, že minimálně jednou, ale je pravděpodobné, že i vícekrát, byl hostem konference i senátor ODS, dnes místopředseda strany, Alexandr Vondra.

To je zajímavé, protože v otevřených zdrojích do té doby ve výčtu Čechů, kteří Bilderberg na vlastní oči poznali, chyběl. Dosavadní záznamy mluvily pouze o Schwarzenbergovi, Kovandovi, Pehem a Žantovském.

Protože Vondra názorově patří ke stejnému okruhu politiků a veřejně činných osob blízkých exprezidentovi Havlovi, a protože v té době měl za sebou výkon významné politické funkce, autor článku se ho otázal, jak je to s jeho účastí na konferencích Bilderberg Group.

Na přímý dotaz (zda pojede na setkání Bilderberg Group, které se konalo 14. až 16. května 2009 poblíž řeckých Atén) Vondra před rokem odpověděl: "Ne, dávám si chvíli půst." Na další dotaz, zda neví, kdo jiný z Čechů by případně na podobnou schůzku vycestoval, odpověděl: "Nevím, ale počítám, že v módě moc nejsme. Občas na tyto schůzky vyjede kníže nebo já a tím to hasne..."

Slovy "v móde moc nejsme" myslel situaci těsně po pádu české vlády v době předsednictví Rady EU. Tu Vondra špatně nesl, protože v té době byl na vrcholu své tehdejší politické kariéry, ale pád vlády mu tyto hvězdné okamžiky překazil. Vondra také v té době usiloval o post poradce generálního tajemníka NATO, kam by po neúspěchu svého domácí angažmá přesídlil, kandidatura mu ale nevyšla, protože Anders Fogh Rasmussen si vybral jiné spolupracovníky. Obecně se má za to, že Vondrovi právě pád české vlády uškodil.

O Vondrovi tak není známo, v kterém roce se konference účastnil, což v případě ostatních účastníků víme. Oficiální seznamy pozvaných zveřejňuje skupina až poslední tři roky.

Kdo je Alexandr Vondra

Vondra je výraznou postavou proamerické české zahraniční politiky, od počátku svého angažmá ve věcech veřejných velice blízkým spolupracovníkem Václava Havla. Už ve svých mladických letech se prý pohyboval v disentu, pašoval z Polska zakázanou literaturu, později, v roce 1989, byl zatčen coby jeden z nekonečné řady mluvčích Charty 77. Od té doby vystupuje s aureolou chartisty a disidenta, což neopomene zdůraznit ani v dnešní době, například před kandidaturou na post místopředsedy ODS, kde se hlásil k tomu, že za svobodu bojuje už od roku 1987.

V listopadu 1989 byl například jedním ze zakladatelů Občanského fóra. V bytě jeho ženy v Trojanově ulici v centru Prahy vznikal Informační servis, který se později přeměnil na týdeník Respekt, čteme v jeho životopise.

Havel si Vondru po převratu vybral jako svého poradce v zahraničně-politických otázkách (1990-1992). Ponechme teď stranou spekulace o tom, co bylo hlavním důvodem, například trvrzení jiného disidenta, Jiřího Wolfa, který ve svém svědectví vylíčil, jak na jednom opileckém veřírku disidentů viděl, jak se "Vašek válel na zemi celý od zvratků a pusinkoval se tam s chlapcem, kterého pak udělal velvyslancem v USA".

Jisté je, že Vondra skutečně po čase přesídlil za hranice, kde působil v letech 1997-2001 na postu českého velvyslance v USA a to až do roku 2003, kdy z diplomacie z vlastního rozhodnutí odešel.

Málokterý politik je také tolik napojen na americké politické kruhy, jako právě Vondra. A to až natolik, že o něm kolují zvěsti o tom, že je americkým agentem.

Stačí se jen podívat blíže na jeho životopisné údaje, aby nám bylo jasněji, že takový myšlenka nemusí být tak úplně zcestná.

V roce 1999 obdržel Vondra medaili od nadace National Endowment for Democracy (NED), česky Národní nadace pro demokracii. Ta má velmi úzkou vazbu na CIA a podporuje politické strany či jednotlivce, kteří jsou nakloněni zájmům USA.

Spolu s dalším americkým velvyslancem, svým předchůdcem ve funkci, Michaelem Žantovským, o kterém bude dále řeč, spoluzaložil v Praze think-tank PASS (Program of Atlantic Security Studies), kterého je stále čestným členem. Organizace má "identifikovat a analyzovat otázky a problémy zahraniční politiky a bezpečnosti v oblasti transatlantických vztahů a pomoci navrhnout praktická řešení a způsoby čelení těmto problémům."

Vondra je také prezidentem České euroatlantické rady, čestným členem Knihovny Václava Havla. Po odchodu z diplomatických funkcí pracoval  v roce 2004 v Praze jako odborný asistent The German Marshall Fund of the U.S. a v letech 2004-2006 jako konzultant mezinárodní společnosti Dutko Worldwide.

Ještě důležitější je jeho členství v Trilaterální komisi, další polotajné skupiny, kterou po vzoru Bilderberg Group založil americký magnát a velký zákulisní hráč David Rockefeller. Jde o soukromou organizaci, do které nejsou členové nominováni danou zemí, ale vybráni. Proto také nezastupují konkrétní země, jako spíše zájmy této organizace ve svých zemích. Spolu s Vondrou jsou členové Trilaterální komise další Češi, o komisi si ale povíme v příštím díle. Obecně se má za to, že i Trilaterální komise má, podobně jako Bilderberg Group, za cíl napomáhání světové vládě.

Spolu s Petrem Gandalovičem Vondra založil v Ústeckém kraji proněmeckou organizaci Collegium Bohemicum, nadaci, která se podle jeho slov zasazuje o posilování česko-německých vztahů.

V letech 1992 až 1997 sloužil jako první náměstek ministra zahraničí ČR Josefa Zieleniece. V letech 1995 až 1996 vedl český tým, který rozděloval československou zahraniční službu, byl českým vyjednávačem v procesu přípravy Česko-německé deklarace. Toto je období, kdy do jisté míry spolupracoval s tehdejším premiérem Václavem Klausem, třebaže v celé své dosavadní kariéře byl vždy považován za člověka blízkého především exprezidentu Václavu Havlovi.

Vondra také zahajoval rozhovory o přistoupení České republiky k NATO. V letech 2001-2002 byl zmocněncem české vlády pro přípravu summitu NATO v Praze.

Od ledna 2004 vyučuje Vondra jako profesor na New York University v Praze, podobně jako další návštěvník Bilderbergu Jiří Pehe. Vondra na universitě vyučuje historii vztahů mezi Spojenými státy a Evropou. Z jeho sylabusu, na který odkazuje ve svém životopise, vidíme, že zcela běžně vyučuje i o "Novém světovém řádu".

Za Topolánkovy éry se Vondra zčistajasna zjevil v ODS. Když se podařilo pravici získat výhodu sestavování vlády (díky získání dvou přeběhlíků, na kterém se podílel českoamerický neokonzervativec, blízký spolupracovník amerického senátora a prezidentského kandidáta McCaina a zástupce republikánské strany ve Střední Evropě, Topolánkovi blízký František Formánek), v první Topolánkově vládě byl ministrem zahraničí, v druhé pak ministrem pro evropské záležitosti. Ve stejné době se stal také senátorem ODS za Litoměřicko a Slánsko. Až poté Vondra vstoupil do strany, kde ale podle některých kritiků působí spíše rozkladným způsobem. Jeho chování často vzbuzuje dojem, jakoby tento havlistický kádr byl do pravicové ODS nasazen právě proto, aby ji vnitřně rozkládal a pomáhal odvrátit od klausovských konzervativních kořenů a přeměnit ve středovou proamerickou stranu.

Jak ve své knize Smrt ve středu trefně poznamenal vicekancléř Petr Hájek, Vondra je typickým představitelem neokonzervativců v Česku:

"Spojení s Bushovou neokonzervativní administrativou bylo prostřednictvím stále se rozšiřujícího kruhu ódéesáckých klonů ´nepolitické politiky´ (zvláště prostřednictvím amerických kontaktů Alexandra Vondry) silné již v době, kdy ODS byla v opozici. Stala se na ní ale přímo životně závislou od okamžiku těsného vítězství ve volbách 2006, nakoupení minimální parlamementní většiny a vytvoření vlády v koalici s KDU-ČSL a M. Bursíkem. Od tohoto okamžiku dochází k exponenciálnímu propojení vedení ODS s lidmi kolem Václava Havla. Jeho bývalý hradní kancléř Karel Schwarzenberg se dokonce stává ministrem zahraničí (!), Alexandr Vondra jeho dvojníkem: přesvědčivý doklad, že bushovský neokonzervatismus Topolánkovu ODS brutálně infikoval a metamorfoval."

"Za všechny ´ideové´ bacilonosiče zmiňme alespoň i u nás známého neokonzervativního ideologa Roberta Kagana /manžel známé fuckEU Nullandové/, kterého nikoli náhodou obdivuje a na český trh tradičně uvádí právě místopředseda Topolánkovy vlády, někdejší disident a blízký Havlův polistopadový spolupracovník Alexandr Vondra. To není společenský drb, ale významná poznámka k porozumění myšlenkovým kořenům nejpodstatnějších domácích (zvláště bezpečnostních) a zahraničně-politických priorit Topolánkovy "středopravicové" vlády. Bez této znalosti by sebevražedná témata, pro která neexistovala žádná domácí poptávka (radar, americká vojenská přítomnost, rychlé uznání "americko-albánského" Kosova či na evropské poměry neobyčejně agresivní politika vůči Ruské federaci a mnohé další), nedávala vůbec žádný smysl. Republika je nepotřebovala, veřejnost byla většinově proti, ODS na nich strašlivě krvácela, nic nezískala - a přesto na nich fundamentalisticky trvala. Představitelé ODS se tak pod Vondrovým (respektive Havlovým) vlivem stali hlavními redistributory postdemokratického neokonzervatismu ve vlastní straně i v evropském prostoru."
 (Hájek Petr, Smrt ve středu, Dokořán, Praha 2009, str. 74-75)

Za své novodobé politické éry se stal Vondra vášnivým zastáncem a prosazovatelem amerického radaru, společně s Mirkem Topolánkem a Karlem Schwarzenbergem. Ostatně, byl to právě Vondra, kdo přišel s nápadem rozdělit americký radar na českou radarovou základnu a polské nosiče raket.

Vondra stejně tak obhajoval a v ODS pomáhal prosadit Lisabonskou smlouvu, byť podle některých zdrojů není - coby americký agent - jejím obdivovatelem, ale jeho postoj byl spíše dán celkovým směřováním proevropské vlády Mirka Topolánka.

Vondrovy hvězdné chvíle přišly v době českého předsednictví, kdy byl jedním z nejvíce viditelných tváří české politiky. O to působil zhrzeněji, když Topolánkova vláda vinou ČSSD padla.

To mu ale nebránilo v tom, aby poté šel do Lidového domu škemrat o podporu na post eurokomisaře. Podle důvěryhodných zdrojů tam před politiky ČSSD relativizoval svůj postoj k ODS. Tyto a podobné příběhy ukazují, že Vondra je člověk bažící po funkcích, nesmírně ctižádostivý a ambiciozní. Rád se také chová elitářsky, jak poukázala například europoslankyně Jana Bobošíková ve svých vzpomínkách na práci v Bruselu, kde popisuje Vondru, jak si po přistání letadla na ruzyňském letišti osaměle štrádoval prostorným koridorem VIP terminálu, "v ruce igelitovou tašku z obchodního domu, ze které mu čouhalo zmuchlané pyžamo", zatímco všichni ostatní z letadla museli jít skrze obyčejný terminál tři. Vondra si to tak přál, vzpomíná Bobošíková.

A s ironií sobě vlastní kladně hodnotí následující názor na Sašu zvaného "radar" - jeden z mnoha exdisidentů, který byl do vysokých funkcí vynesen sametovou "revoluční" vlnou, nikoli svými schopnostmi a prací. Jeho kvalifikovaný názor na dané ekonomické téma by měl mít asi stejnou váhu jako můj názor na problém disharmonie ovulačního cyklu u ptakopyska podivného. (Bobošíková Jana, Bojuji za vás, Knižní klub, 2009, str. 106)

V poslední době Vondrova hvězda opět stoupá. Je s podivem, že Klausovi blízký premiér a předseda ODS Petr Nečas si Vondru nechal pustit tak blízko k tělu. Vondra před kongresem zákulisně vyjednával, na kongresu byl zvolen místopředsedou ODS, poté se protlačil do vládního vyjednávacího týmu, kde podle důvěryhodných zdrojů zdržoval a komplikoval jednání a "vodil Nečase jako loutku". Zdroje blízké i samotnému Vondrovi naznačují, že se netají ambicemi být v budoucnu předsedou ODS.

Vondra je silně proizraelským politikem. Autorovi článku se před lety chlubil mimo jiné tím, že když měl významný projev na jedné konferenci v Izreli, podle svých slov "sklidil bouřlivý potlesk a lidé vstávali". Když to Vondra říkal, pýchou se nadouval.

II.II.III Jiří Pehe
(ředitel New York University v Praze; 24. - 27. května 2001, Stenungsund, Švédsko)

Zajímavou postavou, která by v českém prostředí neměla být podceňována, je politolog Jiří Pehe. Jiří Pehe navštívil Bilderberg v roce 2001, kdy se účastnil jeho švédské konference.

V rámci mediálního zájmu o Bilderberg, vzbuzeného Schwarzenbergovým prozrazeným výletem, jsem se tehdy rozhodl vyzpovídat i další účastníky schůzek a Pehe byl tím, kdo se o své zážitky ochotně podělil.

"Přiznám se, že když jsem tam byl pozván, neměl jsem tušení, o jaké setkání se jedná. Bral jsem to jako normální konferenci, až pak jsem byl překvapen úrovní těch účastníků," řekl před časem Pehe.

Jako zástupce ze střední Evropy ho pozval zástupce šéfredaktora německého deníku Die Welt. "Proč si mne tenkrát vybral, to nevím. Možná to bylo proto, že se tam mluvilo o střední Evropě, Evropské unii a přistupování nových členů do Unie," domnívá se Pehe.

Pehe v rozhovoru poněkud přiblížil, jak setkání probíhají. Účastníky podle něj vybírá speciální výbor skupiny, který vytipovává hosty, jež následně osloví s pozváním na konferenci.

Několikadenní setkání vlivné skupiny mocných je vždy vyplněno přednáškami na různá témata. Všichni účastníci sedí ve velké místnosti a kdokoli se může do diskuse zapojit. "Ti lidé se navzájem myšlenkově oplodňují," chválí si debaty Pehe, podle kterého je předností tohoto setkání skutečnost, že monarchové, státníci a miliardáři se zde pohybují jako běžní hosté, protože jejich ochranky zůstávají za dveřmi. Vlivní tak mají jedinečnou příležitost - bez číhajících novinářů - v úzkém kroužku sdílet své názory a plány.

Co se na Bilderbegu probíralo v roce 2001, když se ho účastnil Pehe? Politolog vzpomíná, že z diskusí ho nejvíce zaujala debata o velmocenském vzestupu Číny. "Samozřejmě se hovořilo i o rostoucím konfliktu mezi západním a islámským světem, o střetu civilizací - to bylo také důležité téma, i když to bylo ještě před 11. zářím."

To je sama o sobě zajímavá informace - bilderbegovci pár měsíců před jedenáctým zářím vážně hovořili o střetu s islámem. Jistěže, dá se namítnout, že téma bylo v té době živé i díky nedávno vyšlé knize neokonzervativce Samuela P. Huntingtona, ale i tak se na mysl vkrádá jistá pochybnost o tom, zda vlivné mozky Bilderbergu už tehdy nevěděly o tom, co se má v září, čtvrt roce po konferenci, odehrát. Zapadalo by to konceptu bilderbergovských schůzek, které mají za cíl stvořit novou agendu a poté najít prostředky, jak ji medializovat a v praxi prosadit.

Výstupy z jednání podle něj neexistují, zapisovatelé ale z přednášek pořizují shrnutí pro publikaci, která je následně rozesílána. "Upřímně řečeno jsem ale žádnou už nikdy neviděl," řekl Pehe.

Co se na jednání Bilderbergu probírá, není určeno pro veřejnost. Kdyby informace unikaly do médií, účastníci schůzek by na nich nemohli mluvit otevřeně, domnívá se Pehe.

Podle Peheho ale v Bilderbergu a jeho plánech nehrají prim politici, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale spíše průmyslníci a finanční elity.

To potvrzuje i složení návštěvníků. Ze 140 účastníků je jen třetina z vládních a politických kruhů, dvě třetiny se však rekrutují z oblasti finančnictví a průmyslu, píše se v oficiálním prohlášení Bilderbergu.

"Nepoštěstí se mi každý den sedět u stejného stolu se šéfem Nokie, Volva či s Henry Kissingerem," potvrzuje Pehe, že kromě vlivných politiků či expolitiků jsou účastníky setkání zástupci obřích firem a nadnárodních korporací.

Kdo je Jiří Pehe

Pehe je politickým analytikem a ředitelem pražské New York University (kde učí i Vondra). Pehe je tedy typický havlista a přehled následujících aktivit ukazuje, že nejen ledajaký. Je totiž možné ho spojit téměř se vším, co si člověk pod běžným označením "pravdoláska" představí:

Člen programového výboru a správní rady Havlovy Nadace Forum 2000, která organizuje pravidelné mezinárodní konference pod Havlovou záštitou, člen Zieleniecova klubu Osma, člen výkonného výboru sdružení Lípa, které založil další proamerický havlista Zdeněk Bakala. Angažoval se v občanském hnutí Impuls 99, které bylo zaměřeno proti ODS a ČSSD, jmenovitě proti jejich předsedům Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi. Byl jeho spoluzakladatelem a jedním z prvních tří mluvčí.

Pehe studoval právo a filozofii na Univerzitě Karlově v Praze. V roce 1981 emigroval do USA, kde v roce 1985 ukončil studia na Škole mezinárodních vztahů na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. V letech 1985 až 1988 byl ředitelem Východoevropských studií amerického think-tanku Freedom House v New Yorku. Několik let byl členem dozorčí rady CEELI, amerického vzdělávacího programu pro východoevropské právníky.

Mezi lety 1988 až 1995 pracoval nejdříve jako analytik a později jako ředitel Středoevropských výzkumů v Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově.
Po návratu do země působil od roku 1995 do roku 1997 jako ředitel Výzkumu a analýzy v Open Media Research Institute v Praze (OMRI).

V letech 1997 až 1999 byl ředitelem Politického odboru exprezidenta Václava Havla (tedy zastával funkci, kterou má dnes Ladislav Jakl).

Pehe vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské univerzity (PIDEC) a přednáší na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Nyní působí převážně jako politický analytik, komentátor, publicista, který ročně chrlí desítky článků o české domácí scéně, podle svých slov píše i studie o vývoji ve východní Evropě pro americké, české a německé deníky a vědecké časopisy.

Je předsedou redakční rady čtvrtletníku Přítomnost, který se zaměřuje na politický a kulturní vývoj ve střední Evropě. Přítomnost vydává další havlista, a jak si později ukážeme, člověk namočený do "spiknutí lékařů" s cílem prohlásit prezidenta Václava Klause za psychicky nemocného v době před podpisem Lisabonské smlouvy - Čechoameričan Martin Jan Stránský. Pehe byl o tomto plánu do určité míry informován, protože figuroval mezi adresáty některých emailů.

Aby toho nebylo málo, od roku 2005 je Pehe členem správní rady organiazce Open Society Fund, kterou založil maďarsko-židovský finančník, spekulant a jeden z nejbohatších lidí na světě, George Soros.

Pehe se sám považuje za levicově uvažujícího člověka. Jak sám přiznal v eseji "Proč se kloním k levici", "k levici se hlásím i proto, že pokusy o demontáž sociálního státu vidím jednoznačně jako regresi, ať jsou odůvodňovány jakkoliv. Navíc dílo sociálního státu není dokonáno. Nejenže je nutné jeho vymoženosti bránit před náporem teorií ´neviditelné ruky trhu´ a náboženství ekonomického Růstu, který si údajně vyžaduje umenšování role státu, ale také před náporem globalizace. Navíc je zapotřebí pevně integrovat toto dílo s myšlenkami ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje."

Pehe produkuje také neuvěřitelné množství článků nenávistných především vůči současnému prezidentu Václavu Klausovi. V době před schválením Lisabonské smlouvy publikoval prolisabonské články plné jedovatých výpadů vůči hlavě státu. Osobně se domnívám, že mohl být zasvěcen do některých plánů (nejen zmíněného spiknutí lékařů), jak se zbavit prezidenta Klause a zajistit podpis Lisabonské smlouvy. V jednom svém textu se například zmiňuje o právním analýze, která by odvolání prezidenta umožňovala. V některých svých dalších textech rozvíjel myšlenku, že se prezident dopouští oddalováním podpisu smlouvy velezrádcem. V jiném napsal, že je Václav Klaus předmětem pro psychology, což přímo koresponduje s aktivitou lékařů-spiklenců.

II.II.IV Karel Kovanda
(svého času český velvyslanec pro NATO; 14.-17. května 1998, Turnberry Hotel, Ayrshire, Skotsko)

O jeho účasti není nic blišího známo, krom toho, že se účastnil konference ve Skotsku v roce 1998. V době své účasti na schůzce byl vedoucím české mise při NATO a Západoevropské unii.

Když se podíváme na profil Karla Kovandy (* 5. října 1944, Gilsland, Velká Británie), zjistíme, že vykazuje nápadně podobné rysy, jako další účastníci, o kterých byla zmínka.

Opět emigrant do USA (v roce 1970), v mládí radikální levičák. Ve Státech vystudoval politologii a v roce 1975 doktoroval na MIT. V letech 1975-77 vyučoval politologii v jižní Kalifornii, v letech 1977-79 pracoval jako jazykový specialista v Rozhlase Peking. V roce 1985 dokončil MBA na kalifornské Pepperdine University.

V osmdesátých letech byl také manažerem v soukromém sektoru, působil i jako novinář, překladatel a tlumočník.

Kovanda se po Listopadu vrátil v roce 1990 do Československa a ihned začal pracovat na ministerstvu zahraničí. V letech 1991 až 1993 byl vedoucím administrace, v roce 1993 politickým ředitelem MZV zodpovědným za vztahy s Evropou a Severní Amerikou.

Sloužil také jako český velvyslanec ČR při OSN (1993-1997). V letech 1994 a 1995 zastupoval republiku v Radě bezpečnosti OSN, které v lednu 1994 a v dubnu 1995 předsedal. Kovanda také předsedal sankčnímu výboru RB OSN pro Libyi. V roce 1996 byl zvolen místopředsedou a na rok 1997 pak předsedou Hospodářské a sociální rady OSN.

V letech 1997-98 byl náměstkem ministra zahraničí, kdy vedl přístupová jednání související se vstupem České republiky do NATO. Vedl vládní mezirezortní pracovní výbor pro vstup do NATO, stejně jako český tým v Bruselu během pěti kol přístupových jednání, která se konala od září do listopadu 1997.

V letech 1998-2005 působil jako velvyslanec ČR u NATO. Od září roku 2003 byl dokonce služebně nejstarším velvyslancem v diplomatickém sboru Severoatlantické aliance.

Opět tedy člověk, který velice dobře zná prostředí globálních organizací. 

Také jeden z mála Čechů, který se stal v roce 2005 vysokým úředníkem EU, když získal post zástupce generálního ředitele pro zahraniční vztahy v Evropské komisi. Na starosti tak má vazby s některými vyspělými státy světa a organizacemi jako je OSN nebo OBSE.

II.II.V. Michael Žantovský
tehdy předseda výboru pro zahraniční vztahy, obranu a bezpečnost Senátu PČR, 3. - 6. června 1999, Hotel Caesar Park Penha Longa Sintra, Portugalsko)

O jeho účasti na konferenci Bilderberg není nic bližšího známo, než to, že se schůzky v Portugalsku účastnil jako tehdejší předseda výboru pro zahraniční vztahy, obranu a bezpečnost Senátu PČR.

Podívejme se tedy alespoň na oficiální životopis Michaela Žantovského. Nepřekvapí nás pak, že právě tento člověk byl pozván na podobné jednání evropských a amerických elit.

Michael Žantovský se narodil v Praze roku 1949 komunistickým rodičům (jeho otec pracoval na významných pozicích například Noskova ministerstva informací). Překladatel, tlumočník, psycholog, publicista, spisovatel, textař a politik česko-židovské národnosti působí poslední roky převážně jako diplomat. Po velvyslaneckém postu v USA (1992-1997) a Izraeli (2003-2009) zastává nyní post velvyslance ve Velké Británii (od října 2009).

V šedesátých letech vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor psychologie, mezi lety 1968-69 studoval na univerzitě v Montrealu.

V sedmdesátých letech působil jako psycholog v Bohnicích, v osmdesátých letech na volné noze jako prominentní překladatel, tlumočník či autor písňových textů. V letech 1988-89 pracoval pro agenturu Reuters /Rotschild/ jako její pražský dopisovatel. Byl to on, kdo vypustil dezinformaci o údajné smrti studenta Jana Šmída a tím de facto pomohl odstartovat "sametovou revoluci".

I Žantovský je blízkým spolupracovníkem Václava Havla - v roce 1989 patřil k zakládajícím členům Občanského fóra, fungoval také jako jeho tiskový mluvčí. Podobně jako Pehe byl ředitelem politického odboru Kanceláře prezidenta republiky za Václava Havla. Od ledna 1990 do července 1992 byl také tiskovým tajemníkem, poradcem a mluvčím exprezidenta.

Od roku 1996 byl členem ODA, kde byl v roce 1997 a pak v letech 2001-2002 jejím předsedou. Taktéž od roku 1996 byl zvolen za senátora, v horní komoře pak šéfoval Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Senátorský mandát mu vypršel v roce 2002.

Kromě překladů řady beletristických děl překládal i politologické spisy - například Madeleine Albrightové, Henryho Kissingera či dalšího neokonzervativce Joshuy Moravchika.

V roce 1989 se stal zakládajícím členem české pobočky PEN klubu. S Vondrou ho pojí mimo jiné založení think-tanku Program atlantických bezpečnostních studií (PASS), jehož byl prvním výkonným ředitelem. S Vondrou a Pehem pak i přednášení euro-amerických vztahů na pražské pobočce New York University.
 
 
"Úzká třístranná spolupráce v udržování míru, v řízení světové ekonomiky, při posilování hospodářského rozvoje a zmírňování chudoby ve světě zlepší šance na hladký a mírový vývoj globálního systému." (Trilateral Commission, Kjóto, 1975)
V minulých dílech jsme se věnovali nejprve obecné úvaze o Novém světovém řádu a o Češích ve významných funkcích a s velkým vlivem, kteří ale místo českých národních zájmů hájí zájmy nadnárodních korporací, mezinárodních bankéřů a světových elit a napomáhají tak, vědomě či nevědomky, zavedení jedné světové vlády.
K naplnění tohoto cíle bylo v euroatlantickém prostoru zavedeno mnoho různých skupin, think-tanků, organizací, klubů a institucí, které se - s různou mírou otevřenosti - k ustanovení světové vlády (často pod různými eufemistickými termíny) hlásí. V našem seriálu jsme se rozhodli věnovat se těm, ve kterých mají určité zastoupení někteří naši spoluobčané, vesměs bývalí či současní politici, finančníci či velcí podnikatelé a těm, které mají v České republice nějakou pobočku. Naším záměrem je zmapovat vazby protagonistů Nového světového řádu (NWO) do českého prostředí.
V druhém díle jsme se zaměřili na první z těchto organizací - skupinu Bilderberg - a připomněli si ty české návštěvníky těchto polotajných jednání, o kterých to je veřejně známo. Jsou jimi Karel Schwarzenberg, Alexandr Vondra, Jiří Pehe, Karel Kovanda a Michael Žantovský.
Je nám jasné, že ve skutečnosti mohlo být (a asi nejspíše i bylo) Čechů na Bilderbergu více, stejně jako to, že zmínění lidé tam mohli být častěji, než jsou ochotni přiznat. Například až po napsání předchozího dílu mne kontaktoval jeden ze čtenářů se zajímavou informací o tom, že Karel Schwarzenberg navštěvoval Bilderberg ještě jako rakouský občan už v letech 1979, 1980 a 1981, jak vyplývá ze starších seznamů účastníků schůzek
Tentokrát se zaměříme na další skupinu, která - ač má s předchozí mnoho společného - funguje jako samostatný subjekt s vlastními ambicemi a cíly. Vznikla z popudu téhož člověka, který stál u zrodu Bilderbergu a Rady pro vnější vztahy (CFR). A dokonce i čeští členové tohoto elitního spolku se leckdy překrývají s těmi, kteří dojíždějí na Bilderberg. Trilaterální skupina (Trilateral Commission) se ale často tváří o poznání otevřeněji, než tato její starší sestra. Členství je veřejné, stejně jako sborníky z výročních konferencí. Záměry ale zůstávají stejné - v dlouhodobém horizontu demontáž národních států ve prospěch celoplanetární vlády.
Trilaterální skupina (dále jen TC) sdružuje - podobně jako Bilderberg Group - významné osobnosti amerického a evropského politického a průmyslového světa, politologové, manažeři, akademici či filantropové. Oproti Bilderbergu měla ale od počátku ambici promlouvat i do asijských záležitostí, když stejnou měrou zahrnula i elity nejrpve Japonské a posléze vůbec asijsko-pacifické. Odtud název Trilaterální (tj. třístranná) komise, která se tudíž dělí na tři větvě - americkou, evropskou a asijskou.
TC vznikla v sedmsedátých letech z popudu Davida Rockefellera, který si přál dosavadní spolupráci starého a nového světa rozšířit o stále vlivnější asijskou část. Jejím cílem, jak se praví na oficiálních stránkách, bylo "svést dohromady zkušené lídry v soukromém sektoru, aby diskutovali o globálních tématech v době, kdy komunikace mezi Evropou, Severní Amerikou a Asií vázla".
TC byla založena soukromými osobami, občany Severní Ameriky (USA, Kanada), EU a Japonska, aby posilovala spolupráci mezi těmito průmyslovými oblastmi. Měla tak vzniknout "neoficiální skupina na nejvyšší úrovni, která by byla schopná se společně dívat na klíčové problémy, kterým tyto tři oblasti čelí". Časem se rozrostla i o zástupce zemí jako je Mexiko, Indie či Čína.
V hlubší rovině pak bylo dalším smyslem vzniku skupiny vědomí toho, že USA už ekonomicky nejsou v tak unikátní vůdčí pozici, v jaké byly v době po druhé světové válce, a že je tudíž "potřebná taková forma sdíleného vůdcovství, která by zahrnovala i Evropu a Japonsko a byla schopná navigovat mezinárodní systém v dobách velkých změn".
Něco z historie
Když David Rockefeller TC v červenci 1973 zakládal, působil už v té době (od roku 1970) jako předseda Rady pro mezinárodní vztahy (CFR). TC je proto často vnímána jako odnož CFR, byť ona se tomuto spojení brání.
Rockefeller po založení komise pracoval v jejím výkonném výboru a byl předsedou severoamerické větve TC od poloviny roku 1977 až do listopadu 1991. Nyní je čestným předsedou TC.
Nápad založit podobný spolek vznikl na počátku sedmdesátých let. Už v roce 1972 Rockefeller, tehdy jako předseda představenstva a výkonný ředitel banky Chase Manhattan, na různých mezinárodních fórech mluvil o potřebě vytvoření mezinárodní komise pro mír a prosperitu. Tentýž nápad prezentoval ve stejném roce i na setkání Bilderbergu, kde byla myšlenka široce přijata.
První shromáždění TC svolal Rockefeller v červenci 1972 do New Yorku. Připojilo se kolem 250 účastníků, kteří byli Rockefellerem pečlivě vybráni, aby reprezentovali finanční a průmyslovou elitu.
Se zakládáním TC vydatně Rockefellerovi pomáhal jeho poradce v mezinárodních otázkách a profesor na Columbia University Zbigniev Brzezinski (člen CFR od roku 1965), původem Polák, který je českému publiku znám z několika zde vydaných knih.
Brzezinski (* 28. března 1928, Varšava) byl prvním ředitelem TC od roku 1973 do roku 1976. Do Komise se vrátil poté, co mu skončilo angažmá v Carterově administrativě, tedy v roce 1981. Pracoval pak ve výkonném výboru komise až do roku 2009.
Brzezinski je vedle Henry Kissingera a Samuela P. Huntingtona považován za šedou eminenci americké zahraniční politiky. V letech 1977 až 1981 pracoval jako bezpečnostní poradce amerického prezidenta Jimmy Cartera. Dnes působí jako politolog a akademik, ale i poradce různých amerických i mezinárodních firem, jakož i současného prezidenta Baracka Obamy.
Zajímavostí je to, že se oženil s praneteří Edvarda Beneše, sochařkou Emilií Annou Benešovou.
Vedle Brzezinského jmenoval Carter (na oplátku za to, že mu Rockefeller pomohl do křesla prezidenta) několik desítek členů TC na klíčové posty ve své administrativě. Zmíněného Huntingtona učinil například koordinátorem pro národní bezpečnost a Brzezinského zástupcem. Rockefellerova přítele Paula Volckera pak jmenoval za předsedu FEDu (i jeho nástupce, Alan Greenspan, byl členem TC).
TC je financována kromě prostředků Davida Rockefellera i z peněz Fordovy nadace či Nadace Charlese F. Ketteringa.
Struktura TC
TC má zhruba 390 členů, z toho americká větev má v současné době 120 (z toho Kanada 20 a Mexiko 13) představitelů, evropská pak 170. Japonská skupina měla původně 85 členů, ale když se rozšířila na další země regionu a v roce 2000 se tak přeměnila na asijsko-pacifickou větev, počet se zvýšil na 100 (zahrnuje tak nyní kromě Japonska i zástupce Koreje, Austrálie, Nového Zélandu, Indonésie, Malajsie, Filipín, Singapuru a Thajska).
Evropská větev TC se přesně kryje s Evropskou unií - zahrnuje ty země, které jsou členy EU a rozšiřuje se postupně o ty, které k EU přistupují. Jediná země, která není v EU, ale má svého člena v TC, je Norsko (protože se předpokládalo, že Norsko bude členem EU, ale v referendu v roce 1972, které se konalo před ustavujícími jednáními o TC, to jeho obyvatelé odmítli).
Evropská skupina TC členství stanovuje na základě kvót - Německo má kvótu 20 členů, Francie, Itálie a Velká Británie 18 členů, Španělsko 12. Zbývající země mají od 6 do 1 člena.
Zatímco seznam hostů Bilderberg Group je vždy tajný (a známe ho jen díky insiderům), seznam členů TC bývá na požádání předložen, případně je přímo ke stažení na stránkách www.trilateral.org. Členství totiž není nijak tajné a někteří čeští členové TC jej proto rádi přiznávají ve svém životopise (Vondra apod.).
Aby se prý uchoval neoficiální charakter TC, jsou členové, kteří dosáhnou nějaké funkce ve svých národních administrativách, vedeni k tomu, aby se na daný čas vzdali členství v TC. Toto pravidlo ale příliš nefunguje, protože Schwarzenberg i Vondra jsou stále vedeni jako členové TC, třebaže jsou v současné době ministry v české vládě.
Noví členové jsou vybírání údajně na národní bázi. Procedury, které určují rotaci a přijímání nových členů, jsou různé stát od státu. TC vedou tři předsedové (po jednom z každého regionu), místopředsedové a ředitelé, společně s výkonným výborem čítajícím 36 členů.
Původně byla TC založena na tři roky, později začala fungovat v rámci tzv. tříletých period (triennia). Ta současná má skončit roku 2012.
TC se schází několikrát ročně, má vždy své americké, evropské a asijské setkání a jednou do roka i setkání společné, které se, podobně jako u Bilderberg Group, koná vždy na jiném místě planety. Setkání ale nejsou tak tajná, TC má své webové stránky, kde je možné zjistit program konference či dohledat staré sborníky a projevy.
Regionální evropské shromáždění TC se svého času konalo i v Praze (v rámci rotace po zemích, které do dané větve spadají). Třídenní konference proběhla ve dnech 18. až 20. října 2002. Zdravici na něm pronesl i současný prezident Václav Klaus, tehdy ještě v pozici prezidentského kandidáta. Pozván byl i tehdejší předseda vlády za ČSSD Vladimír Špidla.
Cíle TC: Klišé a realita
"Úzká třístranná (trilateral) spolupráce v udržování míru, v řízení světové ekonomiky, při posilování hospodářského rozvoje a zmírňování chudoby ve světě zlepší šance na hladký a mírový vývoj globálního systému," píše se například v materiálech TC prezentovaných v roce 1975 v japonském Kjótu.
Jakkoli se TC ve svých vlastních materiálech hlásí ke vznešeným úkolům jako je šíření míru, prosperity a stability, jedná se o bezskrupulózní mocenskou kliku, která je schopná popřít i vlastní prohlášení, jak se ukázalo už v roce jejího založení.
Třebaže ji Rockefeller zakládal jako nástroj kooperace mezi západní Evropou, Amerikou a Japonskem, ve skutečnosti se lidé ze severoamerické větve TC podíleli na politických krocích, které měly poškodit jak západní Evropu, tak Japonsko.
Rockefellerův souputník Henry Kissinger totiž sehrál klíčovou roli v zinscenování dramatického zvýšení cen ropy v roce 1973, které se odrazilo na celosvětové ekonomice a vedlo k ještě většímu zadlužení zemí třetího světa. Rozvojový svět tehdy zakoušel nezvykle rychlý hospodářský růst a právě manipulací s cenami ropy a následnými ropnými šoky došlo nejen k jeho zastavení, ale k hospodářskému úpadku těchto zemí, které si musely vypůjčit další peníze z amerických soukromých bank, aby byly schopné splácet vysoké úroky. Ty v reakci na ropnou krizi FED (pod vedením člena TC) dramaticky zvýšil (ze 2 na 18 procent). Uměle navýšená cena ropy měla za cíl poškodit nejen rozvojový svět ale i rychle se rozvíjející ekonomiky Evropy a Japonska, které byly na ropě ze Středního východu závislé. Z přijatých opatření (jako byl například systém recyklace potrodolarů) pak přímo profitovala i Rockefellerova Chase Manhattan Bank.
"Nárůsty cen ropy byly důsledkem amerického vlivu na ropné státy a byly zinscenovány částečně v rámci výkonu ekonomické politiky namířené proti americkým ´spojencům´ v západní Evropě a Japonsku. Dalším rozměrem politiky Nixonovy vlády ohledně zvýšení cen ropy bylo dát - jejich prostřednictvím - novou roli americkým soukromým bankám v mezinárodních finančních vztazích," napsal k tomu Peter Gowan ve své knize "Globalizační hrátky".
Manipulace s cenou ropy v 70. letech je jen jednou, i když možná nejviditelnější ukázkou globálního vlivu této skupiny.
Prominentní kritik globalistů, Alex Jones, ve svém filmu "Podraz jménem Obama" líčí Komisi jako "spiknutí snažící se získat kontrolu nad vládou USA k vytvoření nového světového řádu".
Mike Thompson, předseda Konzervativní Unie Floridy, kritizoval to, že se TC ve svých materiálech ohání termínem "závislost" (interdependence, myšleno v mezinárodních vztazích): "Komise klade důraz na ´vzájemnou závislost´ (interdependence), což je jen pěkný eufemismus pro jednu celosvětovou vládu."
Ve své knize "Radikální priority" poznamenal Noam Chomsky následující: "Nejspíše nejnápadnějším rysem nové (tj. Carterovy) administrativy je role, kterou v ní hraje Trilaterální komise. Hromadné sdělovací prostředky si toho v průběhu prezidentské kampaně všímaly jen minimálně - ve skutečnosti bylo propojení skupiny kolem Cartera a Komise nedávno vybráno jako ´nejlepší cenzurovaná novinka roku 1976 - (…) Všechna přední místa ve vládě - úřad prezidenta, viceprezidenta, ministra vnitra, obrany a financí - jsou držena členy Trilaterální komise a poradce pro národní bezpečnost byl dokonce jejím ředitelem. Mnozí nižší úředníci také přišli z této skupiny. To je velmi vzácné - tak snadno identifikovat soukromou skupinu, která přitom hraje tak významnou roli v americké administrativě."
TC se také významnou měrou podílí na evropské integraci, respektive unifikaci evropského kontinentu prostřednictvím EU.
Na svých webových stránkách TC otevřeně přiznává, že kromě svého angažma v Trilaterále mají mnozí členové evropské větve své závazky i ve věci evropského unifikačního procesu. "Myšlenka unifikace Evropy, která by tak hrála větší roli na globální úrovni, byla hnací myšlenkou od ustavení TC. Několik vůdčích postav TC úzce spolupracovalo s Jeanem Monnetem a měly prominentní role v budování Evropy."
V internetové prezentaci TC se také dočteme, že skupina cítí zodpovědnost za hledání řešení současné hospodářské krize, která postihla údajně celý svět. Mezi řádky můžeme číst volání po nových celosvětových institucích, které by problém vyřešily:
"Rostoucí ´vzájemná závislost´(interdependence), která tak zapůsobila na zakladatele TC v počátcích 70. let, se prohloubila v ´globalizaci´. Tato vzájemná závislost ale také zajistila, že současnou finanční krizi pocítili v každém národě a regionu. To zásadně otřáslo důvěrou v mezinárodní systém jako celek. Komise vidí v těchto neočekávatelných událostech silnější potřebu společného myšlení a vedení trilaterálními zeměmi, které (spolu s hlavní mezinárodními organizacemi) byly hlavními kotvami širšího mezinárodního systému. Pochybnosti o tom, zda a jak se toto prvenství bude měnit, se nesnižují, ba naopak - potřeba vzít v úvahu dramatickou transformaci mezinárodního systému se naopak zvyšuje. Jako se vztahy s ostatními zeměmi stávají stále vyspělejší - a moc více rozptýlená - i vedení úkolů původních zemí Trilaterály musí být prováděno spolu s ostatními a ve stále větší míře."
Aby TC kritiku ze strany antiglobalistů zmírnila, snaží se tvářit jako čitelná organizace a odmítá spojování s jinými globalistickými uskupeními, třebaže taková spojení jsou u ní prokazatelná.
V sekci "často kladené otázky" se tak například na dotaz, zda je TC vládní agenturou či částí OSN nebo zda je napojená na CFR, Bilderberg a další podobné instituce, píše:
"TC je nezávislá organizace. Není částí vlády ani Spojených států ani Spojených národů. Nemá žádné formální vazby na CFR, skupinu Bilderberg či na Brookings Institution nebo jiné takové organiazce, vyjma toho, že mnozí členové Komise jsou s organizacemi, jako jsou tyto, spojeni".
Češi v TC
Z aktuálního seznamu členů evropské větvě TC vyplývá, že v ní zasedá 5 Čechů a jeden Čechoslovák. Pro připomenutí uveďme, že TC není žádná mezinárodní organizace, kam by své zástupce Česká republika nominovala, ale čistě soukromá organizace Davida Rockefellera a jeho spolupracovníků, kteří oslovují jednotlivce v různých zemích s nabídkou členství.
Je proto jasné, že zmínění pánové v TC nezastupují ČR, ale dá se naopak hovořit o tom, že v ČR zastupují zájmy Davida Rockefellera a dalších proroků Nového světového řádu.
To je zvláště varovné u lidí jako je Alexandr Vondra nebo Karel Schwarzenberg, kteří jsou aktivními politiky, protože pak není jasné, zda na setkání vystupují jako soukromé osoby (jak by měli) a nebo zda na těchto setkáních zneužívají svého postavení, kterého se v české politice těší, a mluví za deset milionů Čechů, které z pozice ministra zastupují.
Zmíněnými členy TC jsou Karel Schwarzenberg, Alexandr Vondra, Jiří Kunert, Pavel Telička a Vladimír Dlouhý. Na seznamu najdeme i Gabriela Eichlera, který má americké a slovenské občanství, ale momentálně žije a působí v České republice.
Protože o Karlu Schwarzenbergovi a Alexandru Vondrovi jsme mluvili v minulém díle, zaměříme se tentokrát na další jména. Přesto bych ke zmíněným pánům rád učinil pár poznámek.
Karel Schwarzenberg
Karel Schwarzenberg navštěvuje jednání TC často, víme například o tom, že se jako ministr zahraničí v Topolánkově vládě účastnil v roce 2007 jejího jednání ve Vídni, kde měl i projev. Ve svém životopise o členství v TC nic neříká, na rozdíl od Alexandra Vondry, který tuto informaci veřejně přiznává.
Když byl tázán po svém návratu z Bilderbergu v roce 2008 i na své členství v TC, odpověděl Schwarzenberg: "Čas od času tam jezdím. Jako všechny konference a semináře je to někdy zajímavé a někdy nudné. Záleží na tom, kdo přednáší."
Na další otázku, proč se v Česku o tak významných organizacích jako je Bilderberg Group nebo Trilaterární komise nemluví a zda to není tím, že by šlo o tajná setkání, Schwarzenberg odvětil: "Vůbec (to nemá) žádné tajemné pozadí, probíhá to docela veřejně už čtyřicet nebo padesát let. Novináři zřejmě nejsou příliš zvídaví a zajímají se spíše o to, co se děje tady, než na mezinárodní půdě. Žádné tajemno v tom není."
Alexandr Vondra
Když se autor článku před časem ptal Alexandra Vondry, zda se zúčastní konference BG, zavedl Vondra řeč na TC: "Trilaterála měla teď meeting v Irsku, zván jsem tam byl, ale nejel. Myslím, že z ČR jel jen Dlouhý, možná Kunert. Kníže ani já ne…," odpověděl tehdy ještě jen senátor ODS, který se pár dní poté stal místopředsedou ODS.
Trilaterální komise se skutečně sešla 7. až 9. května v irském Dublinu na svém výročním zasedání. Jak bylo řečeno výše, Vladimír Dlouhý a Jiří Kunert jsou jejími členy. Vondra se ale narozdíl od nich setkání neúčastnil, protože dával přednost tehdy probíhající předvolební kampani. Zároveň si připravoval půdu pro místopředsednický post v ODS, takže z časových důvodů shromáždění v Dublinu "vypustil".
V SMS zprávě však dodal: "Ale obecně - Trilaterála je přeceňována. Je to tak trochu sbor důchodců," napsal poněkud překvapivě.
Osobně si myslím, že jakkoli může být věk členů komise vysoký (i samotní zakladatelé - Henry Kissinger a David Rockefeller jsou už důchodci), skupina má velký vliv. Vondrovo vyjádření je tak spíše potřeba chápat jako snahu o odpoutání pozornosti - snaží se říci, že TC je jen neškodná skupina akademiků ctihodného věku, ne něco, o co by se měli novináři zajímat.
Organizace je totiž obestřena řadou tajemství, což jejím členům v praktickém životě překáží a nálepky klubu spiklenců by se tak rádi zbavili. I Vondra se proto snaží celou věc (a své členství) zlehčit a navodit dojem, že Trilaterální komise je jen obyčejným klubem.
Vladimír Dlouhý
Dalším členem TC, který shodou okolností v tuto chvíli spolupředsedá evropské větvi, je bývalý ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý (* 31. července 1953, Praha).
Vystudoval ekonomii na Vysoké škole ekonomické v Praze a v letech 1977-1978 nedokončil studia MBA na Katolické univerzitě v Lovani v Belgii. To, že se dostal na západní univerzitu, není nijak zvláštní, když víme, že byl v letech 1977 až 1989 členem KSČ.
V letech 1980 až 1982 vystudoval na Karlově univerzitě postgraduálně obor matematická statistika a pravděpodobnost.
V letech 1977 až 1983 přednášel na VŠE, od roku 1984 do roku 1989 byl zaměstnán v Prognostickém ústavu, kde po jistou dobu působil jako zástupce ředitele.
V letech 1989 až 1992 byl ministrem hospodářství ČSFR, v letech 1992 až 1997 pak ministrem průmyslu a obchodu ve vládě Václava Klause.
Patřil k výrazným postavám Občanské demokratické aliance (ODA) (1991-1998), jejímž byl i místopředsedou. Svoji politickou kariéru ukončil v roce 1998.
Od roku 2000 přednáší jako vysokoškolský učitel na Institutu ekonomických studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a od roku 2008 působí na Katedře ekonomie Národohospodářské fakulty VŠE v Praze, kde vyučuje předmět makroekonomie. Je členem Vědecké rady Nádohospodářské fakulty.
Od září 1997 dodnes pracuje jako mezinárodní poradce investiční banky Goldman Sachs poskytující služby v oblasti investičního bankovnictví, cenných papírů a řízení investic se zaměřením na region střední a východní Evropy.
V letech 1998 - 2010 pracoval jako poradce a konzultant firmy ABB pro východní a střední Evropu (Asea Brown Boveri, přední světová firma poskytující technologie pro energetiku a automatizaci umožňující energetickým a průmyslovým podnikům zvyšovat výkonnost při současném snížení dopadu jejich činnosti na životní prostředí). V současné době působí rovněž jako předseda Skupiny poradců Chayton Capital (Londýn), Meridiam Infrastructure (Paříž) a jako člen Rady ředitelů společnosti KSK Power Ventur v Hyderabadu (Indie).
Dlouhý je členem dozorčí rady Illinois Institute of Technology v Chicagu a členem Evropské skupiny poradců Mezinárodního měnového fondu (MMF).
V roce 2009 se chvíli spekulovalo o tom, že by se stal českým eurokomisařem.
Vladimír Dlouhý patří k okruhu lidí kolem exprezidenta Václava Havla. Je pravidelným účastníkem Fora 2000.
Jiří Kunert
Dalším členem Trilaterální komise je bývalý šéf Živnobanky, český ekonom a bankéř, generální ředitel UniCredit Bank ČR Jiří Kunert (* 31. ledna 1953).
Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Poté pracoval od roku 1976 v Československé obchodní bance a v letech 1982 až 1986 v londýnské pobočce Živnobanky. V roce 1986 se zde stal náměstkem ředitele pobočky.
Později působil jako poradce federálního ministra financí (1986-1988). V roce 1988 byl jmenován vrchním ředitelem Živnostenské banky n. p. a od roku 1992 zastával pozici předsedy představenstva Živnostenské banky, a. s.
V roce 2001 přijal nabídku na post předsedy představenstva slovenské Unibanky (akcionářem UniCredit) a v roce 2003 se opět vrátil do čela Živnostenské banky. Spojením Živnostenské banky, a. s., a HVB Bank ČR v listopadu 2007 vznikla UniCredit Bank Czech Republic, a. s. V současné době zastává pozici předsedy představenstva a generálního ředitele UniCredit Bank Czech Republic, a. s.  Je zároveň prezidentem České bankovní asociace (byl i jejím zakládajícím prezidentem v roce 1990).
Podobně jako Dlouhý byl členem Národní ekonomické rady vlády Mirka Topolánka (NERV), byť jen na tři měsíce.
I Kunert má komunistickou minulost, v dubnu 2009 vyšlo najevo, že byl v 80. letech 20. století vědomým ideovým spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Kunert absolvoval s řídícími důstojníky desítky schůzek, na kterých StB předával analýzy ekonomické situace či hlášení o představitelích finančních institucí na Západě (např. Bankers Trust, Barclays Bank, Lloyds Bank, National Westminster Bank). V roce 1983 dokonce prolomil bankovní tajemství a předal řídícímu důstojníkovi údaje o pohybech na kontě pracovníka exportní firmy Exico Miroslava Šebka.
Kunert je zakládajícím členem české pobočky Rockefellerovy Council for Foreign Relation, která má zastoupení ve všech státech. Například nedávno (březen 2009) zde přednášel na téma Světová krize.
Je též členem výkonné rady Národního výboru ICC ČR, a členem poradního sboru BDO CS s. r. o.
Pavel Telička
Pětici českých trilaterálistů uzavírá Pavel Telička (* 24. srpna 1965, Washington, USA), český lobbista, někdejší diplomat a člen Evropské komise.
Telička pochází z rodiny českého komunistického diplomata Františka Teličky, který v době jeho narození působil v kubánském oddělení Velvyslanectví ČSR ve Washingtonu.
V roce 1986 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. I Telička vstoupil do KSČ a pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí ČSSR.
V letech 1991 až 1995 pracoval ve Stálé misi České republiky při EU. V roce 1998 se stal náměstkem ministra zahraničí a v roce 1999 1. náměstkem ministra a státním tajemníkem pro evropské záležitost.
V době přístupových rozhovorů o vstupu České republiky do Evropské unie vedl český vyjednávací tým a poté se stal velvyslancem a vedoucím Stálé mise ČR při EU.
V roce 2004 byl za Českou republiku krátce členem Prodiho Evropské komise. Proti Teličkově jmenování eurokomisařem se neúspěšně stavěla KDU-ČSL, která kritizovala jeho komunistickou minulost. Na starosti měl protfolio zdravotnictví a ochrany spotřebitelů.
V prosinci 2004 spoluzaložil lobbistickou firmu BXL Consulting v Bruselu, které je spolumajitelem a ředitelem. BXL poskytuje poradenství ve věcech vztahů s EU, převážně se zaměřuje na velké společnosti.
Telička často koketuje s politikou, i když se zatím všem nabídkám na kandidaturu ve volbách bránil. Odmítl nabídku tehdejšího premiéra Jiřího Paroubka, aby se stal volebním lídrem ČSSD v Praze, později odmítl i stejnou nabídku integrovaných stran SNK a ED.
Před jarními volbami do Poslanecké sněmovny podporoval Věci veřejné a s nimi také v současné době spolupracuje - za 140.000 korun měsíčně poskytuje poradenství ministrovi dopravy a šéfovi VV Vítu Bártovi, s Bártou a jeho náměstky je prý denně v kontaktu, tvrdí média.
Mezi významné české klienty Teličkovy BXL patří například uhlobaron Zdeněk Bakala či finančník a jeden z nejbohatších čechů Petr Kellner (PPF).
"Telička často přímo vystupuje za realitní společnost RPG Byty, která pracuje pro podnikatelskou skupinu Bakaly. Například v roce 2005 byl také najat, aby vyřešil v Evropské komisi problémy se stížností Penty na nedovolenou podporu při prodeji OKD," citují média v souvislosti se střetem zájmů předsedu Sdružení nájemníků Byty OKD Romana Macháčka.
Telička je také ředitelem těžební společnosti NWR, která patří do Bakalovy skupiny RPG Industries.
Bakala totiž významně podniká v oblasti dopravy a nájemního bydlení (RPG Byty vlastní 44 000 bytů OKD) a Telička se stal poradcem právě na ministerstvech, která mají tyto oblasti ve své kompetenci. Vedle poradenství Bártovi funguje totiž Telička i jako poradce ministra pro místní rozvoj Kamila Jankovského (také VV).
Jak ve své knize "Utajená zákulisí" poznamenal bývalý diplomat Miroslav Polreich, Telička působí také jako lobbista kubánských emigrantů při EU, což je obzvláště pikantní, když  víme, že jeho otec (Telička st.) dříve za Československo diplomaticky zastupoval Castrovu Kubu v USA a byl tak placen kubánským ministerstvem zahraničí.
Telička se v roce 2001 stal čestným členem Výboru Dobré vůle, o dva roky později ho tehdejší prezident Václav Havel odměnil medailí za zásluhy za integraci České republiky do EU a tentýž rok i pamětní medailí Krále Jiřího z Poděbrad za šíření míru, bezpečnosti a rozvoje porozumění mezi evropskými národy.
Je externím spolupracovníkem Střediska evropské politiky (EPC) a členem správní rady asociace Naše Evropa (Notre Europe). Vedl také kurzy o evropské integraci na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy nebo na Sciences-Po v Dijonu.
V červenci 2005 byl jmenován evropským koordinátorem jednoho z prioritních projektů v rámci transevropských dopravních sítí, projektu železničního koridoru v Pobaltí.
Gabriel Eichler
"Nejnovějším" československým členem TC je Gabriel Eichler. Původem Slovák, občanstvím pak Američan, ale momentálně člověk podnikající a žijící v České republice, finančník a zakladatel investiční společnosti Benson Oak.
Narodil se v roce 1950 v Bratislavě, v Československu získal středoškolské vzdělání, vysokoškolské pak v USA a západní Evropě, kde žil v letech 1968 až 1990. Zastával vedoucí manažerské funkce v bankovnictví a v průmyslu v USA i v Evropě.
První zkušenosti s mezinárodním bankovnictvím získal u Bank of America, kde strávil patnáct let. Polovinu z toho v ústředí banky ve Spojených státech a polovinu jako generální ředitel Bank of America pro Francii v Paříži, Rakousko a východoevropskou divizi ve Vídni a Frankfurtu. Jako hlavní mezinárodní ekonom odpovídal za hodnocení rizika více než 100 zemí, byl členem Rizikového výboru země při vytváření místních směrnic, rozhodnutí týkajících se portfolia a suverénních restrukturalizací závazků, a radil vrcholovému vedení v globálních ekonomických a politických otázkách. Byl předsedou nebo členem několika suverénních mezinárodních komisí pro restrukturalizaci závazků.
Po odchodu z Bank of America strávil rok jako společník v EVP, v soukromé americké kapitálové skupině.
Do ledna 2001 byl Eichler předsedou představenstva, presidentem a generálním ředitelem Východoslovenských železáren, největší železářské společnosti ve střední Evropě. "Na žádost bankovních věřitelů společnosti vyvedl slovenskou společnost z pokraje bankrotu, byl autorem její finanční a provozní restrukturalizace, obnovil její rentabilitu a poté dojednal prodej jejího železářského podnikání společnosti US Steel," píše se v jeho oficiálním životopise.
Mezi roky 1994 a 1998 byl místopředsedou představenstva a do konce roku 1996 generálním ředitelem společnosti ČEZ. Byl místopředsedou dozorčí rady ČSOB (největší české banky), členem dozorčí rady České pojišťovny (největší české pojišťovny) a Slovenské spořitelny (největší slovenské banky), členem představenstva EastWest Institute a americké Atlantické rady.
Počátkem devadesátých let radil československé vládě s ekonomickou transformací. Oslovil ho tehdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý (člen TC, viz výše), který hledal přes Světovou banku lidi československého původu ve vyšších funkcích v ekonomické sféře.
"Víte, kromě jiných věcí jsem byl členem Atlantické rady Spojených států, kde jsem vedl skupinu transformace zemí. Měl jsem jisté znalosti a
taky zkušenosti z Chile, Tchaj-wanu, Nového Zélandu, Izraele nebo Jugoslávie. Přemýšleli jsme o souhrách politiky a ekonomiky, co funguje a co nefunguje, a když se tady otevřela možnost podílet se na transformaci, pustil jsem se do toho," popsal své zkušenosti v jednom z rozhovorů.
Nyní Gabriel Eichler prostřednictvím své firmy investuje desítky miliard korun do českých i zahraničních firem. Stojí za rozmachem společnosti Grisoft, investoval do firem ETA či Bochemie (výrobce značky Savo).
Eichler je častým účastníkem Havlových konferencí Forum 2000.
 

 

O vzniku a působení "neformálních klubů" Profesor Anthony Sutton o "Skull and bones"

Diskusní téma: Čeští protagonisté Nového světového řádu-Globální světovlády mafie bankovního systému.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek